vychází v 5:35 a zapadá v 20:35
vychází v 21:54 a zapadá v 7:07
 

Časopis Myslivost

Suverenní střelec

Myslivecké zábavy 4/2009, str. 9  P. S.
Silný šesterák vycházel na paši do polí z úzkého pruhu mýtního porostu. Poprvé jsem ho tu zahlédl asi před měsícem. První setkání s ním bylo vlastně náhodné. Šoulal jsem tehdy v podvečer po horním okraji svažitého lánu jeteliny, když jsem ho zahlédl na jeho spodním konci. Vypravil jsem se za ním ještě několikrát, večer i ráno, abych ho důkladně obeznal a zjistil, odkud vychází. Po pečlivém obeznání mi bylo jasné, že je to silný srnec pro loveckého hosta. Zvážil jsem všechna pro i proti, zejména převládající směr větru a nechal jsem tu vybudovat jednoduchý, avšak pohodlný posed. Vybral jsem dobře, bylo to místo k lovu jako stvořené. Obeznaný srnec tu vycházel vcelku pravidelně a dal se odtud ulovit jak během ranní, tak při večerní čekané. Víckrát jsem se o tom přesvědčil a dospěl jsem k názoru, že zmíněného srnce mohu pokládat za „uvázaného“. Místo bylo pohodlně přístupné od penzionu Kukla, kam se dalo dobře dojet autem. Nastal den příjezdu našich loveckých hostů. Přijeli až z Německa a bylo zapotřebí je ubytovat. Loveckou skupinu vedl hrabě, pan Henri G. Byl to majetný, velmi suverénní muž, kterého jsem už znal z lednových lovů na divočáky. Dnes odpoledne k nám dorazil se svými přáteli lovit srnce.
Po krátkém uvítání jsem byl pověřen, abych naši loveckou skupinu ubytoval v takzvané "Vládní vile". Tato budova se nacházela na rozhraní obcí Fryšava a Tři Studně a za minulého režimu sloužila k ubytování prominentních hostů. Byla to vlastně reprezentační lovecká chata. Stála v malém lesíku, kterému se říkalo "Ve smrčině". Jejímu interiéru dominovala hala s mimořádně vysokým stropem, zabírající dvě patra. V horním patře byl jakýsi ochoz se vstupy do jednotlivých malých pokojíků. Neobvykle vysoká stěna haly byla bohatě vyzdobena trofejemi jelení a srnčí zvěře i preparáty úlovků pernaté. Po nejnutnějším zdržení spojeném s ubytováním si přítomní vedoucí polesí se svými lesníky převzali jim přidělené hosty a rozjeli se do lesa. Mně byl přidělen pan G. Vyjeli jsme směrem k osadě Kuklík, kde jsem toho večera měl v úmyslu lovit. Pan hrabě byl tradičně ozbrojen svou polopažbenou kulovnicí Sauer 90. Jeli jsme služební škodovkou a on mi vyprávěl o přednostech své zbraně a superkvalitního puškohledu zn. Zeiss. Slova chvály odpovídala kvalitám jeho výzbroje a výstroje, jenže ta cena. Snažil se mi vysvětlit, abych si koupil na svou zbraň stejný puškohled, jako má on. Ani jsem se nepokoušel mu říci, že cena jeho puškohledu překračuje víc než desetinásobek mého měsíčního platu. Jeho výstroj doplňoval výkonný monokulární dalekohled, se kterým se dal obeznat srnec i na velkou vzdálenost. Cestou mi ještě stačil povyprávět, kolik ročně uloví spárkaté zvěře. Ze všeho, co mi řekl, logicky vyplynulo, že takzvaná lovecká horečka je pro něj pojmem naprosto neznámým. Řekl jsem mu, že mám obeznaného skutečně silného srnce. Teď zbývalo jen doufat, že vyjde v obvyklou dobu na stejném místě a úspěšný výsledek lovu zdál se být zaručen. Zaparkovali jsme auto a pokračovali dál pěšky. V dobrém větru jsme zakrátko došli k posedu a potichu vystoupali nahoru. Zbývalo už jen neslyšně se uvelebit na pohodlné lavičce a připravit se ke střelbě. Host se usadil po mé levici. Posed dělil od spodního okraje lánu malý ostrůvek smrkové tyčoviny, který byl pomístně prolámán, takže tam bylo trochu vidět. Do soumraku zbývalo ještě půldruhé hodiny. Po půlhodině čekané jsem v proluce před námi zahlédl mezi smrky nepatrný pohyb. Bylo ještě dost světla, takže krátký pohled triedrem mi vzápětí ukázal, že je to náš vyvolený. Koruny smrků nám poskytovaly dobrý kryt a vítr jsme měli také dobrý. Náš šesterák měl dost času. Pomalounku se zprava doleva blížil k našemu posedu. Tu a tam se zastavil, sklonil hlavu, něco uždibl a poté se beze spěchu vydal na další cestu. Ukázal jsem ho hostovi, a to jsem asi neměl dělat. Zaostřil na něj svůj monokulár, aby si ho sám dobře prohlédl a vzápětí začal dýchat jako lokomotiva. Doufal jsem, že se to srovná, ale opak byl pravdou. Odložil monokulár a uchopil kulovnici. Poté, co dostal pokyn ke střelbě, opřel si zbraň předpažbím o brlení posedu a pokoušel se zamířit. Nejenže prudké dýchání pokračovalo, teď ho můj host doplnil silnou třesavkou. Působil dojmem, že dostal záchvat zimnice. Srnec mezitím přišel k našemu posedu asi na patnáct metrů a nechal by se skolit kamenem. Každou vteřinku jsem čekal vysvobozující výstřel, ale nedočkal jsem se. Srnec se pojednou zastavil a pohlédl směrem k nám. Klepání předpažbí bylo pro něj asi hodně rušivé, protože pojednou odskočil a my jsme už mohli zaslechnout jenom jeho hluboké "böööh....... böööh....... böööh", které se stále vzdalovalo, až zaniklo docela... S výčitkou v očích jsem se dlouze podíval na hosta, který si vlastní vinou zkazil skvělou loveckou příležitost. Zůstali jsme na posedu až do soumraku a beze slova se vrátili k autu. Už jsem se v duchu viděl, jak se k vládní vile vracíme s kapitální trofejí a ono se to všechno nakonec odehrálo úplně jinak. Nezbylo mi, než dát zapravdu Janu Vrbovi, klasikovi českých myslivců. Právě on kdysi napsal, že dávná zkušenost poučuje myslivce, že myšlení ještě není pravda a že sebevětší jistota zhusta zklame...

Fotogalerie

Zpracování dat...