ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Dvojstřely

12  Jan KORDAČ
Bylo krásné nedělní odpoledne, všude plno sněhu, mráz -10 °C. Kolega zavolal, zda nepůjdeme ven provětrat trochu plíce a zároveň splnit plán odstřelu. Po napadnutí sněhu vysoká zvěř sešla k nám z hor od Hory sv. Šebestiána do údolí. Zároveň s holou přišlo i pár jelenů. Vyráželi jsme z Chomutova k přehradě Křímov vzdálené asi 12 km krásným Bezručovým údolím podél Chomutovky.
Silnice se klikatí údolím a podél jsou vysázeny kaštany, na které ráda chodí až k Chomutovu srnčí i černá zvěř. Dále se kolem silnice táhnou staré lípy, nakloněné a všelijak pokroucené stářím. Cesta rychle ubíhá, přijíždíme k přehradě, míjíme ji a zastavujeme u linigrafu na place, kde je odhrnut sníh pro případné auto hrázného nebo nás myslivců. S inženýrem se dohadujeme kam, kdo půjde a v kolik a kdy se u auta zase sejdeme. Jenda si to míří přímo po cestě, že vystoupá na vrchol, který nazýváme Miladou. Já jdu mírným stoupáním podél Chomutovky, pod skalku. Jedna cesta vede směrem na Menhartické louky a druhá do Menhartické houštiny a k bývalé osadě Menhartice.
Sníh se třpytil v odpoledním slunci, visel v korunách bříz a podél potoka profukoval studený severák. Já jsem se brodil závějemi sněhu, pomalu jsem postupoval a cítil počet 73 let, které na mne doléhají. Nikdy jsem si to dosud neuvědomil tak jako v pusté kráse tohoto údolí. Zastavoval jsem se, díval se do stráně nalevo i napravo a myšlenky se mi honily, kolik jsem toho prožil, co jsem se našlapal kilometrů ke krmelci. Kolik zvěře jsem ulovil za ta léta, stáhnul ji ze strání do údolí a potom teprve naložil do auta a odvezl do výkupu. Zastavil jsem se pod košatým smrkem, pod kterým jsem tak často stával a zase se mi honily myšlenky hlavou. Bývalo tu spousta ochozů a přechodů zvěře. Stromy už dávno vyrostly a většinou jsou vyklučeny. Místo statných buků a smrků je tu bříza, oplocenky a v nich mladé boučky nebo původní smrk ztepilý.
Zima mnou prolézá a tak se rozhoduji, že popojdu a zahřeji se chůzí do kopce. Stoupám cestou na Menhartické louky, dostávám se ze spárů severního větru, který foukal podle údolí potoka a začíná mi být teplo. Zastavuji se u břízy, odkládám pušku ke kmeni a jakoby vzdáleně padne výstřel. Dohaduji se, zda to může být výstřel mého kolegy. Ruce si zahřívám v kapsách a pozoruji stráně před sebou. Pomalu padá šero, sluníčko již dávno zapadlo a zase začíná přituhovat. V duchu si říkám, že vystoupám ještě asi sto metrů a budu se vracet. V koutku pravého oka jsem zahlédl na hraně smrkového lesa pohyb. Na rozhraní smrkového lesa a břízy, které se táhly ode mne, šla tlupa jelení zvěře, včetně jelínka šesteráka. Rychle jsem uchopil pušku a hledám mezeru, kam jedině mohu střílet. Vyčkávám a střílím na třetí kus v domnění, že je to kolouch nebo šmola. Z volné ruky jsem už dlouho nestřílel. Už si ani nevěřím, že to ještě svedu. Kus zmizel, přebíjím a hledám kolouch pod sebou, ale to již chybuji. Stojím, čekám a po čtvrt hodince se vypravuji na nástřel. Svah je prudký, používám hůl a nic nevidím. Znejistím, snad jsem kus nechybil. Jak to, že nevidím na bělostném sněhu stříkance barvy? Vyčerpán postupuji dál a v prohlubni za pařezem vidím konečné tmavě rudou barvu jak z českého granátu. Zajásal jsem, poděkoval Dianě i Hubertovi a popošel ještě výš. Za laní ležel další kus, smola. Nyní mi začalo být horko. Šero se rychle pokládalo na krajinu a já musím provést vývrh obou kusů a stáhnout je na cestu. První kus byl zasažen přesně na komoru a druhý za hlavou. Proto jsem ani neviděl ze spodu, že jdou vedle sebe. Zazvonil telefon a já se dozvídám, že kolega střílel a složil jelínka šesteráčka. Domlouváme se, že přijde nejdříve ke mně, stáhne kus k autu, půjde pro jelena a já smolu dotáhnu k autu s puškou a vývrhem. Nejvíce jsem se bál o plomby, zda je cestou neztratíme. Táhnout kusy sněhem přes padlé břízy, kdy musím uskakovat, aby mi kus nepodrazil nohy, nebo nechytl někde plombou za větev. Huboval jsem si, proč jsem plombu nenasadil až u auta. Do poloviny cesty mi přišel naproti hrázný, Pepa Houf, který mi pomohl dotáhnout kus k autu.
To však byl čtvrtý případ, kdy jsem lovil dva kusy jednou ranou. Někdy v sedmdesátých letech minulého století se mi podařilo slovit dva kusy lončáků jednou ranou. První po průstřelu 7x57 R zůstal ležet na místě, druhý který byl v kupce sena s průstřelem komory běžel ještě 70 metrů. Druhý případ jsem lovil koloucha a za ním padla laň, která popošla ještě třicet metrů. Třetí případ se mi přihodil střelbou z posedu na desetikilová selata, kde první zhaslo na nástřelu, druhé pravděpodobně zasažené střepinou odběhlo, barvilo a jeho stopy směřovaly do močálů v lese a ani pes ho nedohledal.
To se mi přihodilo během výkonu práva myslivosti vykonávaného po dobu 55 let. Díky za krásné okamžiky prožité v lůnu přírody v Krušných horách i Jihočeských kopcích.
Prožil jsem život plný práce pro myslivost a občas jsem si i zastřílel. Zažil jsem jako chlapec mnoho koroptví v Polabí .králíků u Břehoryje a Drahobuz, bažantů a zajíců okolo Vrskmaně. Tetřívky u Hory sv. Šebestiána a Ládunku nad Boleboří a konečně divočáků na Křímuvsku.
Země budiž požehnána a těm novým generacím přeji za hodně úsilí a práce alespoň trochu toho naplnění co jsem prožil já.

Fotogalerie

Kresba P.Pavlík Kresba P.Pavlík
Zpracování dat...