ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Jedna rána

3  Zdeněk HLAVÁČ
Než jsem se začal zúčastňovat společných lovů coby honec, trošku jsem tápal po významu těch bezesporu slastných okamžiků, při nichž vypravěči při mysliveckých besedách hovořili o „krásné ráně“. Dávný či nedávný prožitek pak umocňovali pomyslným úchopem pušky a přimhouřením oka při virtuálním zamíření. O „chutných ranách“ na koroptve psal i patrně literárně nejplodnější myslivecký beletrista Jan Vrba. Při svém prvním bažantím a poté kruhovém zaječím honu jsem začal chápat. Začal jsem chápat ten okamžik, v němž člověk prokáže svoji střeleckou pohotovost a zdatnost rychlým a přesným zamířením, předsazením a načasováním výstřelu, která jde ruku v ruce s okamžitou smrtí zvěře – jejím zhasnutím. Kdosi ze starších a moudrých pronesl, že jeden takový výstřel uspokojí lovecké touhy minimálně do konce sezony. Je v tom veliký kus pravdy, k němuž však musí každý myslivec trpělivě dojít i přes kostrbaté období mladické „nevystřílenosti“ a lovecké touhy.
Jedna rána… Přemýšlím, zda mohu vzpomínat i já na takové okamžiky, které jsou výjimečné už tím, že je člověk nezapomene, i když jsem stále ochoten tvrdit, že správný myslivec si pamatuje každý výstřel. Samozřejmě, nejsou to jen ty skvělé a parádní, jsou to i výstřely „černé“, které možná mají podobný dopad jako ty perfektní. Nejsem žádný výjimečný střelec a lovecká náruživost je už opravdu usazena a překonána náruživostí jinou – touhou po dalších a dalších setkáních s přírodou, po odhalování jejích malých i velkých tajemství. Přesto však asi nikdy nezapomenu na jeden výstřel…
Začátek prosincového kruhového honu na zajíce jako každý jiný. Světla autobusu se noří z kalného přísvitu podmračeného rána. „Je vlezlo“, jak říkávala babička, mrazivý vzduch vytrvale zalézá pod svršky chránící zchoulostivělá těla dvounožců, i sedící jezevčík se občas zachvěje při přejití mrazivé vlny. „A hele, sbalený myslivci,“ komentuje naše pouzdra s brokovnicemi osazenstvu autobusu dost společensky unavený pasažér, který se, jak se sluší a patří, vrací slušně za světla domů. Zdravíme se s kamarády, za chvíli vystupujeme na konci sousední vesnice a zahřívajícím stoupáčkem míříme k myslivecké chatě. Klasika. Kabáty, bundy a zbraně do šatny, v sálku rozehřívající se myslivci opásaní plnými nábojovými pásy, zadaunovaní ohaři, „ukecaní“ kokři a jezevčíci. Vůně kávy, čaje, dršťkové polévky a cigaretového kouře. Stisky pravic, představení se dosud neznámým kolegům. Čas hrozně letí, už je tu MAHOS, čili malé honební sázení, čili – tipování dnešního úlovku. Snažím se být mezi posledními sázkaři, neboť za některé tipy může být dotyčný být potrestán večer zasedající „tvrdou soudní stolicí“. V případě nízkého typu za podceňování honitby, v případě vysokého za loveckou nenasytnost. Buď jak buď, „výhra“ tří neúspěšnějších je povětšinou použita k občerstvení celé myslivecké sešlosti.
Při nástupu začínají prolétávat první sněhové vločky, během chůze k prvnímu kruhu se sněhánky mění v solidní chumelenici. Při zvednutí klobouku, jež je poděkováním za přidělený post, jsem už jako sněhulák a příval vloček sílí. Zmizel horizont i obloha, vše je bílé, vidím jen své dva sousedy (jako jedni z posledních jsme už dost nahusto), kteří po uzavření kruhu rezignují, vybíjejí pušky, přehazují je na záda zcela nemyslivecky, hlavněmi dolů, strkají ruce do kapes a co chvíli nastavují takřka vodorovným bílým provazům sněhového běsnění široká záda. V dáli před námi se ozvalo pár výstřelů, poté hlas povelky předčasně ukončil kolo. Skoro po paměti scházíme k místu srazu na polní cestě, stavíme se do závětří bafajícího traktoru s vlekem. Nic ale není věčné, ani tahle prosincová přeháňka. Sotva se sešli všichni účastnící honu, v dáli už vystoupila tmavě šedá hradba hřebenu Velké pláně, jednolitá šeď oblohy se roztrhala do fantaskních šedých mračen, už vidíme i hnědou řadu Dopitových olší.
„Pánové,“ ozývá se známý glosátor Pepa, „uvidíte, že ještě dneska budeme marně hledat sluneční brýle,“ a utírá roztátý sníh z chladem stažené tváře. Vyrážíme vstříc dalším lečím, počasí koresponduje s náladou a tak je vše v pořádku. Dosud jsem nevystřelil, ačkoliv výřad bude, vzhledem k podmínkám a letopočtu, velice slušný. Nohy už trochu pociťují celodenní ploužení vysokým sněhem a jsem celkem rád, když nastupujeme k poslednímu kolu. Angličtí „huntsmani“ mají svatou pravdu při těch svých lovech ve skotských vřesovištích. „Pohovořili jsme s přáteli na zdravém vzduchu, někteří si mohli i vystřelit. Co si přát víc?“ Kolikrát jsme toto úsloví použili po neúspěšných naháňkách! A to nemusíme mít párovky a tvídový pléd přes ramena. Jsme v dohledu vesnice, nejsem si jistý, zda bylo nutné tuto část revíru prohnat. Ale budiž. Kupodivu, za táhlým návrším se ozývají stále častější výstřely, na sněhu se objevují první zajíci hledající další únikové cesty. A jako zázrakem se skutečně objevuje obrovské modré okno se slunečním svitem, poslední dějiště dnešního lovu zkrásnělo. Slunce, visící již nízko nad západem, perfektně osvětlovalo srst zajíce, běžícího zprava do leva před mým stanovištěm, jako v předcházejících lečích však daleko za hranicí mysliveckého výstřelu. Vtom však učinil nečekaný obrat o devadesát stupňů a zamířil přímo proti mně. Kolegové sklánějí brokovnice a přenechávají „záležitost k mému vyřízení“. Uff! Snad se mi i zježily zpocené vlasy pod kloboukem. Stojím a pečlivě mířím před přední běhy zvěře. Výstřel vymrštil pružné zaječí tělo do výšky, vypnul do plné délky a naznak uložil do bělostného prašanu. Nic víc, ani sebemenší záchvěv dlouhého běhu či černobílého slechu. Přebíjím, postupujeme dál, docházím ke svému dnešnímu jedinému úlovku.
Po výřadu a kalorické vzpruze ve formě zvěřinového guláše a piva ke mně přisedá jeden z nejstarších členů společnosti, syn bývalého nájemce Bukovské honitby. Je jedním z bohaté galerie těch, kteří myslivost neměří a nehodnotí počtem úlovků, vždyť teprve nedávno se mu podařilo na naháňce ulovit svého prvního divočáka. Je určitě jedním z těch, kteří tu zelenou vášeň vnímají velice senzitivně a rozhodně se necítí, díky pušce, pány všeho tvorstva. Jeho obrovité dlaně vykouzlily na zeleném ubrusu dvě sklenky s alkoholem.
„Hochu, musím si s tebou štrngnout na tu tvoji ránu v posledním kole. Víš, viděl jsem to přes dva střelce, ale takhle to má být, takhle má zvěř opouštět naše loviště. Jsem rád, že vy mladí nejste všichni lační po ráně a máte myslivecké svědomí. Tak to má být. No, ono asi jablko nepadlo daleko od stromu, viď. Tak, lovu zdar!“
Strašně rád jsem si tenkrát připil levou rukou. Dá se na takový výstřel zapomenout?
 
Zpracování dat...