ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Krkavci

8  Ing. Leo VALA
V posledním století, ale i za pouhou dobu mého vlastního života vymizela z naší přírody celá řada zvěře. Tetřev se stal již téměř unikátní vzácností. Značné prořídla hlučná jarní tokaniště tetřívků. Mnoho myslivců se za celý život nesetká s jeřábkem lesním. Koroptvičky, jejichž sražená hejnka na zasněžených polích poznamenávala zimní krajinu, se staly vzácným ptákem. Veverušky, o kterých pan profesor Salač s viditelnou láskou říkával, že jsou to opičky našich lesů, a které při tehdejších potulkách bombardovaly návštěvníky lesa šiškami, již téměř naše lesy a parky opustily. A mohl bych v tomto smutném výčtu pokračovat.
Velmi potěšujícím způsobem tedy působí v posledním období zprávy, že se do naší přírody část jejich původních obyvatel vrací. Snad je to důsledek ochranářských opatření, snad, a tomu vlastně věřím více, moudrá Matka Příroda uměním přizpůsobivosti usiluje napravit chyby, které nerozumný člověk svou činností napáchal.
A tak s radostí evidujeme zprávičky o zabydlení losí rodiny v jižních Čechách, o opětovném výskytu bobrů, i když jejich budovatelská činnosti činí místním rybářům starosti. V Beskydech a dokonce i na Šumavě jsou častější setkání se stopami rysů. Totéž lze říci o divoké kočce. Potěšitelné jsou také zprávy o opětovných setkáních s vydrou.
Těch šťastných myslivců a milovníků přírody, kteří žijí ve vyjmenovaných oblastech, není bohužel zase tak mnoho. Většina z nás se však může těšit z návratu dalších původních obyvatel naší krajiny, a to krkavců. Také tito úklidoví saniťáci byli již u nás vzácnou výjimkou. Nyní opět, zvláště v horských oblastech, se stává stále častěji, že při sezeni na posedu ti nad hlavou v poměrně značné výšce kormidlují tito kmotři, obvykle ve dvojicích. Už z dálky je slyšet, jak si
vytrvale povídají : Krr ...Krr ...Krr ... Bedlivým a jistě velmi dobrým zrakem prozkoumávají celý revír. Jestliže je uvidíš kroužit a snášet se i ve větším shluku, můžeš si být jist, že objevili nějakou padlinu a předali o svém nálezu zprávu celému okolí.
Často se stává, že když ráno přijedou myslivci k večer ulovenému kusu zvěře, vyruší krkavce u hostiny. S hněvivým máváním svých perutí neochotně odlétají. Zvěřina je již zpravidla o poznání lehčí. Ale nehněvejme se proto na tyto černé funebráky. Učme se opět znát jejich život a zvyky. Často nás přivedou i k nedohledanému kusu zvěře, který by byl bez jejich pomoci ztracen.
Krkavec není jistě žádný krasavec. Ale buďme rádi, že jsme se s ním přestali setkávat už jenom v pohádkách a starých vyprávěních.
V pohádkách jsou krkavci většinou znamením zla a nedobrých událostí. Já se teď chci s vámi podělit o příběh, který mi vyprávěl starý hajný Nedvěd před šedesáti lety a ve kterém krkavci sehráli kladnou úlohu v zájmu dobré věci. Já jsem tehdy hajnému Nedvědovi věřil, zkuste to taky.
Na kdyňském panství prý sloužil švarný mladý lesní adjunkt, který měl zálusk na půvabnou, ale také trošku naivní Aničku ze mlejna. Paní mlynářka však, zřejmě na základě svých vlastních bohatých zkušeností, varovala Aničku důrazně před všemi mužskými a myslivci zvláště. Proto snahy pana adjunkta nedošly dlouho naplnění.
Až jednou. Kráčel pan adjunkt s puškou na rameni do odpolední služby. Na louce, vklíněné mezi dva lázy lesa, kopila Anička seno a byla sama, poněvadž pro naléhavou práci ve mlejně bylo tam každé další ruky třeba. Anička se trochu bála, a proto spěchala, aby byla co nejdříve hotova. Strakatá sukně jí při práci s hráběmi poletovala se strany na stranu nad opálenými, pěkně modelovanými lýtky. Bílá blůzička bez rukávků se jí potem lepila na tělo a tím zdůrazňovala, že i při formování horních partií dívčina těla se příroda pořádně vydováděla.
Nad tímto obrázkem dostal pan adjunkt geniální nápad. Přistoupil k Aničce a nejdříve křesťansky pozdravil, jak se na hraběcího úředníka slušelo: „Pomáhej Pán Bůh!“
Anička se zprvu nenadálé návštěvy lekla, ale tento náležitý pozdrav jí uklidnil.
Pan adjunkt se dal se zapýřenou dívčinou do rozprávky. Upozornil ji, že se v revíru objevili noví návštěvníci, krkavci až odněkud z Haliče. Jsou větší než ti naši... „a hlavně, Aničko, jsou útoční a nebezpeční. Když někde uvidí osamělého člověka, snesou se mu na hlavu a klovou, klovou až mu vyklovají mozek. Proto, Aničko, kdybys uviděla krkavce, rychle si musíš pořádně přikrýt hlavu nebo ji někam schovat, kamkoliv!“
Po tomto poučení se pan adjunkt opět křesťansky rozloučil a vystrašenou dívku opustil.
V lese však mládeneček dlouho nepobyl. Zakrátko vyběhl na příkop označující hranici lesa a vyděšeně křičel „Aničko pozor, táhnou sem krkavci!“
Vyděšená Anička zprvu nevěděla co dělat, poněvadž něco pořádného na přikrytí hlavy po ruce neměla. Pak dostala spásný nápad: Strčila hlavinku do kupky sena a rukama si horní část těla ještě dalšími hrstmi přikryla. Z kupky jí tedy čouhala pouze kulaťounká zadinka spoře krytá sukýnkou a spodničkou. A to bylo právě to, co roztoužený pan adjunkt potřeboval. Stydím se to skoro, sám příslušník zeleného cechu, přiznat, ale svoje jelenicové spodky si pan adjunkt rozepnul už v lese.
Nyní téměř posvátně přistoupil k tomu, co z kupky sena vykukovalo, obřadně nadzvedl suknici i se spodničkou - nosit spodní dámské kalhotky nebylo tenkrát ještě na venkově zvykem - a uskutečnil to, o čem se mu v posledních týdnech i několikrát zdálo.
V prvém úleku se dívčí zadnička dokonce několikrát vstřícně zacukala, ale jinak pana adjunkta v jeho počínání nic nerozptylovalo - ani omamná vůně vadnoucího sena, ani voláni křepelky pod mezí, ani opakované kukaččí notováni.
Pak prý se, a tím chci vyprávění starého hajného Nedvěda ukončit, ozvalo z kupky sena mumlavě: „Jen si klovej, klovej, však na mozek se mi nedostaneš!“
Přátelé, když takhle protřelí bývali již lesní adjunkti, dovedete si představit, kolik moudrosti a hlubokých zkušeností se muselo v jejich hlavách nahromadit, než se z nich stali lesní radové? V návaznosti na předchozí text se mi přímo vnucuje vzpomínka na poučení, kterého semi kdysi dávno dostalo od pana lesního rady Chvála na Černé řece: „Chlapče, u ženy je v podstatě pěkná prdelka důležitější než mozek!“ Abych uklidnil ženské pokolení, zdůrazňuji, že vyřčené jsem uvedl jako citát, nikoliv jako svůj vlastní originální názor.
Ještě jedno lesoradovské konstatování bych rád v této úvaze lehčího tónu uvedl.
Zhruba před pětačtyřiceti lety, v rámci Závodní školy práce, byl pořádán seminář na téma „Přirozená obnova borových porostů“. Praktická část semináře probíhala v borových lesích u Boleveckého rybníka za Plzní. Hlavní referát měl odborník na slovo vzatý, někdejší šéf plzeňských městských lesů, pan lesní rada Sigmund.
Pan lesní rada byl již tehdy osobností vysokého věku, ale přímého držení těla, pečlivě upravený, zcela bílých vlasů a s bílou bradkou. Důstojnost sama. Vedl přednášku před asi třiceti posluchači kousek od pláže rybníka, v borové kmenovině, která v prudkém žáru sálajícího letního slunce závratně voněla pryskyřicí, jak to jen boroviny dovedou.
Najednou se zpoza mlaziny na pěšině objevila půvabná mladá žena, zkracující si zřejmě cestu na pláž. Přes koupací úbor měla navlečen nedovřený pláštík v délce mini, v ruce třímala kabelu s proprietami, na hlavě nesla hřívu nádherných černých lesklých vlasů. Chvíli zaváhala při spatření neočekávaného shromáždění chlapů v zeleném, pak ale nevzrušeně pokračovala v kroku kolem nás, při čemž jí pantoflíčky poklepávaly do pat ztepilých nohou.
Pan lesní rada zmlkl ve své přednášce a oči všech zúčastněných sledovaly přecházející černovlásku jako na vojenské přehlídce.
Když přešla a vzdálila se z doslechu, nikoliv však z dohledu, přerušil pan rada své mlčení a pronesl obdivně:
„Pánové, ta ji musí mít jako......jako krteček!“
Tento výrok je snad to jediné, co mi z celého odborného sympozia dodnes utkvělo v paměti.
Když už jsem se zmínil o minidélce slečniných šatiček, víte vy vlastně, jak se délka dámských šatů rozlišuje?
Když šaty sahají až ke kotníkům, je to maxidélka. Když sahají do půl lýtek, je to ladydélka. Pokud šaty dosahují ke kolenům, jedná se o mididélku. Když sukénka kryje sotva půl stehen, mluvíme o minidélce. A pokud je ještě kratší?
Inu tam už je jenom prdélka.
Tak.
Začali jsme u krkavců a skončili u dámské prdélky.
Tím je nezvratně dokázáno, že zásadu „vše se vším souvisí“ neuznávají pouze zpozdilí marxisté, ale i myslivci.        Ámen.
 
Zpracování dat...