ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Liščí stopou

6  Pavel IVAN
Zima letošního roku byla neobyčejně vrtošivá a nestálá. Panovalo proměnlivé počasí, poznamenané neustálými výkyvy, moc si to nezadalo s tolik známým aprílem. Jeden, dva dny teplo, potom snězení, další den mráz, pak déšť a následující dny se vše zopakovalo. Stačilo jen, aby vítr zatlačil do nakupených mraků, udusal z nich temné hrady a už je to tady, buď lilo jako z kropícího vozu, a když se při tom ochladilo, tak se přidal sníh a o dokonalý ,,svinec“ bylo postaráno. Již dlouho jsem nebyl na obchůzce, přehoupla se polovina ledna, liščí kaňkování vrcholilo a já jen stále sledoval beznadějné předpovědi počasí.
Až ke konci měsíce konečně přišlo tolik očekávané zlepšení. Vítr se utišil, ochladilo se a hlavně, co ocení každý nimrod – napadlo tak patnáct centimetrů nové sněhu, který se udržel po celé tyto dny. Mírně mrzlo, obloha se vyčistila od posledních sněhových mraků. Na takový den jsem čekal po tak dlouhé pauze v pochůzkách jak na smilování. Rána už jsem nemohl dospat, táhlo mě to revíru přímo magickou silou. Po krátké snídani jsem se přistrojil, vzal brokovnici a nerozlučný dalekohled, poté si to šinu sněhem kolem bývalé bažantí odchovny směrem k pámelníku u Krčínky. Přitom z povrchu sněhové pokrývky čtu stopy jak z knihy a zjišťuji, jaké že to druhy zvěře pod ochranou noci se odhodlaly až ke vsi. Hned za kravínem se křižovala zaječí stopa s liščí, a také řetízky kuních dvojstop byly dobře rozlišitelné. Srnčích stop tu bylo jak naseto, od Strženého rybníka směrem k pámelníku jsem zahlédl několik tlup, jak přetahují z místa na místo. Sem tam se na sněhu objevila červená skvrna – káně zde ulovila neopatrného hraboše. Poznal jsem to podle otisků pařátů. Zaběhl jsem se ještě podívat do bažantího zásypu. Předevčírem jsem tu nasypal bažantům a koroptvím zrno, tak uvidím, jestli berou. Svým příchodem jsem vyplašil několik bažantích a slepic a dva vybarvené kohouty. Nechybělo zde ani početné zastoupení zpěvného ptactva, ať už strnadů, domácích i polních vrabců, konopek, i skvostů ze severu rubínově červených hýlů a mnoho dalších.
Pokračoval jsem dále kolem dvou družstevních stohů slámy. I zde bylo jak naseto množství stop, od kun, hranostajů, lasiček i lišek. Vím, co je sem láká. Navrstvená sláma se stává úkrytem myšovitých hlodavců. a tak šelmičky a i draví ptáci mají o potravu postaráno. Za těchto úvah jsem přešel státní silnici lemující konec pámelníkové porostu. A dále pak jsem zamířil pod bývalý statek Háj poblíž velkých Mlak, kde jsem měl v úmyslu obejít rozlehlý kanál. Ten se stává v době kaňkování lišek jejich rejdištěm. Cestou ke kanálu jsem zkontroloval i několik skruží v poli a u jedné sesunuté jsem narazil na liščí stopu. Vedla ke druhé skruži a pak rovnou směrem ke kanálu. Stopa nevedla jako obvykle v jedné čáře, ale tak nějak divně rozkývaně až opile. Jako když jde z flámu, či z fronty na zlevněné zboží, kde se na ni nedostalo. Vypadalo to, že se nažrala, zlenivěla a brzy zalehne. Když jsem se přiblížil tak na třicet metrů od kanálu, tak od Bořin jsem mířila druhá liška, podle stop daleko silnější a rovnou po prvních stopách přímo po ústí kanálu. Nebylo pochyb – lišák si našel fenu, takže je uvnitř celý pár! Však vsuk do roury byl celý „vymetený“ a ostrý pach mě doslova praštil přes nos. Poodešel jsem a přemýšlím, co dál. Nedaleko odtud nad stokou stála kazatelna, před nedávnem jsme jí tu vybudovali. Při zpáteční cestě domů spřádám plán. Počasí je stabilní, mírně mrzlo, nepatrný větřík foukal od západu, večer se sem vrátím na čekanou. Po letech zkušeností vím, že lišky tu projevují nejvíce aktivity v době kaňkování tak kolem devatenácté hodiny.
Když se přibližovala určená hodina, připravil jsem si potřebnou výstroj a výzbroj na lov a kvůli delší cestě jsem zvolil auto. Zaparkoval jsem pod Hájem a s dobrým větrem zamířil ke kazatelně. Vystoupal jsem po žebříku a pohodlně se usadil. Do tmy zbývala necelá půlhodinka, dny na konci ledna byly již podstatně delší. Sedím tak zamyšlen a dívám se do neurčita. Z lesa občas dolétlo k mému sluchu šustění, to srnčí pod okrajovými duby vyhrabávalo žaludy. Dalekohledem občas zapátrám po zasněžené pláni. U zarostlé meze se krčilo několik koroptviček. Na bělostném pozadí z dálky vypadaly jako kaňky inkoustu na světlém papíře. Pod kazatelnou něco zašustilo. Spatřil jsem urousaného zajíce, jak se prodíral podrostem na hraně stoky na pole. Dvěma třemi skoky se octnul v poli a předními běhy se pracně dobýval sněhem k osení, jen sníh od něj odletoval. Když se mu to podařilo, s chutí se pustil do výhonků. Mezitím se značně zešeřilo, ačkoli na sněhu byla ještě dobrá viditelnost. Občas kolem kazatelny prolétlo příznačným tichým letem několik sov. Letos jich je poměrně dost vidět. Za jasných nocí při lovech na černou jsem je často pozoroval na lovu. Usedají na různé vyvýšené body, osamělé stromy, sloupy elektrického vedení a podobně. Mnohokrát jsem zkoumal, o jakou podčeleď sov tu jde. Na puštíka obecného, který zde v dutých dubech žije dost, byli tito ptáci příliš tišší a malí. Až jednou sem jeden posadil přímo nad hlavu na střechu kryté kazatelny. S naprostou jistotou jsem v něm poznal kalouse ušatého.
V tom se od kanálu ozvalo liščí zaskolení. Přestal jsem se zajímat o sovy a dalekohledem „prohmatávám“ okolí. A již vidím tmavý bod nad rourou a ve stoce před ní druhý. Lišky jsou venku! Připravil jsem si v největší tichosti kulobrok a dívám se po nich. Jedna vyskočila na okraj stoky a pustila se zasněženou plání k patě stožáru elektrického vedení. Tam se posadila a vydávala chraplavý štěkot. Tak to je lišák. V nedaleké hájovně jej zaslechli psi a zběsile se rozštěkali. Po chvíli vidím lišku, jak táhne stokou, v její polovině vyskočila do pole a ztratila se mi na kraji bořin. Lišák se odmlčel, půlkruhem mě začal obcházet k nejbližší skruži. To už jsem si ho vedl v puškohledu a zároveň tisknu brokovou spoušť na rychle se přibližující cíl. Lišák učinil obrovský skok do výšky a snažil se ještě z posledních sil dosáhnout skruže. Pak se převalil a mocným stiskem chrupu se zakousl do slabé olše, jež stála opodál, a definitivně zhasl. Vybíjím pušku a po chvíli jsem slezl z kazatelny a jdu k lišákovi. No byl to teda kus! Zdvíhám jej a ve svitu baterky si ho prohlížím. Měl krásnou rezavou srst s tmavým pruhem přes hřbet, světlou náprsenku a jasným kvítkem na špičce oháňky. Mohl mít dobře kolem deseti kilogramů. Vzdal jsem mu všechny myslivecké pocty a s úspěchem vyrazil na zpáteční cestu. A moje radost byla o to větší, že jsem se dnes 29. ledna před pětatřiceti lety narodil a tak jsem dostal od Diany krásný dárek.
 
Zpracování dat...