ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Místo kouzel a hrůzy

1  Lumír KOTHERA
Jezera ledovcového původu na Šumavě a v Bavorském lese jsou vzácnými a neopakovatelnými přírodními výtvory a stále obdivovanými zvláštnostmi. Plešné jezero v nadmořské výšce 1090 m n. m., o rozloze 7,48 hektarů a největší hloubce 18,3 metrů, patří k nejkrásnějším a nejnavštěvovanějším. Náladu, jakou dokáže vzbudit pohled na romantičnost jezera, popsal jedinečným způsobem v 19. století Adalbert Stifter, jehož téměř patnáct metrů vysoký obelisk shlíží z 220 metrů vysoké příkré jezerní stěny do temných vod jezera: „Kdykoliv jsem k černým pohádkovým vodám vystoupil, zmocnil se mě pocit nejhlubší osamělosti. Jezero leží jako napjaté sukno mezi tvrdými skalisky, vroubeno hustým pásmem lesů. V jeho proláklině doslova nikdy nezavane vítr, voda se tu nepohne, a les a šedivé skály i obloha hledí z hlubin jezera jako z obrovského skleněného zrcadla. Člověk zde může prodlévat celé dny a myšlenky, jež se mu zde vynoří, nepřeruší žádný zvuk, leda pád jedlové šišky či kratičký skřek supa...“
První poznání vrcholu
Ve své historii přitahoval Plechý zvědavce odedávna a předkládal jim všelijaké záhady: „...proslulá hora pro svoje čarovné jezero a jiné neobyčejné přírodní jevy je známá i u cizích národů. Jak ze zkušenosti víme, vznikne ihned vichřice, jestliže se vody dostanou do pohybu nebo když do nich spadne kámen či kus dřeva. Hora odděluje na západě území schlägelského kláštera od Čech a Bavorska. Na vrchol vystoupí sotva kdo jiný než myslivci či takoví lidé, které přitahuje zvědavost. Místo je totiž odevšad neschůdné, odlehlé a pusté...“.
Tuto starou, zřejmě z latiny přeloženou zprávu, zanechal Benedikt Pillwein v první části obsahově bohatého díla „Geschichte, Geographie und Statistik Erzogsthums Oesterreich ob der Enns“ z roku 1827. Popis jezera, který pochází z 16. století, objevil Pillwein pravděpodobně v klášterním schlägelském archivu.
Do svých map se kartografové snažili horu zakreslit, aniž o ní měli jasnou představu. Jeden salcburský malíř korunoval Plechý v roce 1600 mohutným zámkem, zatímco topograf Sebastian Insprugger považoval vrchol za obec. Teprve v roce 1713 Johann Christoph Müller navštívil Plechý osobně a zpodobnil jej ve Velké mapě Čech i s jezerem a jezerním potokem. Při příležitosti vojenského mapování hranic v roce 1764 vystoupili na vrchol důstojníci rakouského generálního štábu a měřením úhlů určili jeho polohu. O 52 let později došlo v roce 1816 k přesnému vyměření rakouskou triangulační komisí. Tentokrát byl schwarzenbergský rychtář Kajetán Hanesschläger pověřen úkolem postavit na nejvyšším bodu dřevěnou věž, sněhu na skalách leželo tolik, že dřevo mohli tesaři vynést nahoru po žebříku. Ve věži si myslivci ze Schwarzenbergu a Holzschlagu zřídili chatu, v níž při různých příležitostech oslavovali; nebylo však žádnou výjimkou, že pivo a potraviny, které si tu za tím účelem schovali, jim odnesli pytláci, kterých v té době bylo dost. Věž trojúhelníkového tvaru, obnovená v roce 1828, je jako triangulační bod prvního řádu pravidelně obnovována a její měření ukazuje 4351 vídeňských stop, tj. něco kolem 1378 m n. m., čímž Plechý představuje nejvyšší horu Šumavy.
V pověstech, kterými je vrchol opředen, se často mluví o zlatu a drahokamech. Z roku 1520 najdeme v archivních materiálech zmínku o „zlatém dole na Plechém“, ve kterém se však „kvůli pustině a velkému množství sněhu netěžilo“. V roce 1676 setři měšťané z Waldkirchenu vydali ještě s dalšími na cestu k vrcholu, aby tu „vykopali poklad“; nedošli však daleko, když je přistihl jandelsbrunnský rychtář. Na pozdější kutání pod úpatím Plechého upomíná zavalená štola, ve které se mělo dolovat stříbro.
Krčín prozkoumal jezero jako první
Tak jako středověcí kartografové neměli dlouho žádnou představu o vrcholu, nevěděli nic ani o jezeru, ležícím pod vrcholem v neprostupném terénu u zemských hranic. Přestože myslivcům a lesnímu personálu bylo známé, platilo stále za místo hrůzy, kouzel a tajemství. Už nejstarší popisy mluví o vodě, která při rušení je plná nepokojů. Schlägelský protokol z roku 1694 uvádí: "Bylo to v prvních srpnových dnech, kdy se připravovaly žně, a přece už několik dní pršelo. Tehdy přijel do Aigenu Jakob Eggendorfer s Tobiášem Riedlem, když přišla řeč na nepřízeň počasí. Eggendorfer se neprozřetelně vyjádřil, že počasí se hned tak nezmění, avšak odmítal říci proč. V době plné pověr stačil takový tajemný náznak k tomu, aby mluvčí byl označen za čaroděje. Riedl také nelenil a běžel celou věc oznámit zemskému správci, který už za dva dny Eggendorfera vyšetřoval. Ten mu vyprávěl o jednom honu na jeleny před dvaceti lety u Plešného jezera, kterého se sám zúčastnil, kdy myslivcům bylo přísně zakázáno cokoliv do vod házet, neboť „ztoho pochází bouřky“. Protože tomu ale nechtěli myslivci věřit, vhodil jeden z nich do jezera větev, kterou voda sice pohltila, avšak záhy ji přes myslivce vyhodila zpět. Ozývaly se zvuky, jako by šelma vyla, silně se ochladilo a brzy se přihnala bouře...“.
Plešné jezero bylo vzácnou pozoruhodností v zemi, už tak bohaté na přírodní zvláštnosti. Když v roce 1570 požádal Bartoloměj Plánský z Prachatic svého pána Viléma z Rožmberka, který lesy Plechého s oblibou vyhledával k lovu, o povýšení do šlechtického stavu, ukázal mu na horu a jezero: „Dávám V. Milosti na vědomí, že jest jeden vrch blízko Horní Plané, na kterémž jest jezero a nad tím jezerem jest jiný vrch, na němž jest veliká a vysoká skála, kterémužto vrchu říkají Plechý, o kterémž dobrou vědomost míti ráčíte, neb V. Milosti to všechno náleží. A tak bych se chtěl psáti „z Plechého nad jezerem“. Na Vilémovu přímluvu Karel Maxmilián prosbě vyhověl, a tak Bartoloměj Plánský i se svým bratrem byli povýšeni mezi šlechtice s titulem „Z Plechého“ a současně byl oběma propůjčen erb, ve kterém kromě jiného vyobrazení byl ke skoku připravený kamzík. Vyskytovali se tenkrát kamzíci na jezerní stěně? Jeden z nich se v polovině 19. století na Plechém zdržoval, avšak ten pravděpodobně pocházel z obory knížete Schwarzenberga buďto ve Frauenbergu nebo v Rothendorfu.
Po prvních nedokonalých popisech jezera chtěla pravou skutečnost zjistit humanistická zvídavost a tak 6. června 1567 nechal jezero změřit a prozkoumat krumlovský purkrabí Jakub Krčín. Výsledek jeho měření zaznamenal rožmberský archivář Václav Břežan: „...délka jezera obnáší 240 sáhů, šířka 84 sáhy a hloubka 50 sáhů, a přece nebyla zcela změřena. V jezeru jsou brouci a obtížný hmyz velikosti raka“. Staročeský sáh měřil necelé dva metry, takže udávaná hloubka činila kolem devadesáti metrů. Na důkladnější prozkoumání muselo jezero čekat do roku 1793, kdy významný vodohospodář Josef Rosenauer si z jezera vytvořil nádrž pro plavební kanál. Během dalších let uvedl několik údajů o jezeru vedle J. K. Markuse, T. Gallistla, J. G. Sommera a mnoha dalších také Antonín Bašta, který kromě jiného napsal: „...u břehu jest primitivní plavidlo, jímž možno doplouti do středu hladiny, odkud se naskýtá zajímavý pohled...“. K prvním biologickým výzkumům došlo po ustanovení Komitétu pro přírodovědný průzkum země v Čechách v roce 1864, zasloužil se o ně hlavně dr. A. Fric a vídeňský A. Černý. Přírodovědci se počátkem 19. století začali zajímat také o horu. V roce 1805 projížděl jižní Šumavou hrabě Kašpar Maria Šternberk, ve 30. letech význačný pražský mineralog Franz Xaver Zippe. Do lesů, kde „příroda netknuta lidskou rukou se nerušené rozvíjela“, podnikl naučnou cestu v létě 1849 český lesnický spolek, o čtyři roky později přijel mladý vídeňský geolog Ferdinand Hochtetter, následován univerzitním profesorem z Mnichova Otto Sendtnerem a dalšími vědci.
V roce 1903 povolila schwarzenbergská lesní správa V. Švamberovi, aby si ke zjišťovacím pracím geofyzikálního charakteru na jezeru postavil dva vory, na nichž expedice jedenácti osob denní a noční činností zmapovala celé jezero. V dalších výzkumech se pokračovalo v letech 1906 - 1907. Touto akcí výzkumné práce v podstatě skončily a pokračovalo se až za předmnichovské republiky, kdy největším přínosem byla měření, vykonaná v letech 1934 až 1938 zaměstnanci schwarzenbergského lesního ředitelství v Horní Plané pro účely zajištění dostatečného přívodu vody do umělé stoky při každoročním plavení dříví.

Fotogalerie

Zpracování dat...