ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

První divočák

11  Jindřich HENYCH
Druhý rok po návratu z vojny v roce 1960 jsem byl v místě svého lesnického působení přijat do mysliveckého sdružení. Dávalo mi to možnost, abych se revanšoval pozváním svému strýci za to, že mě do myslivosti od mládí zasvěcoval a byl mým učitelem a rádcem.
S vysokou zvěří se ještě nesetkal. Byl zvědav stejně jako já při svých mysliveckých začátcích a přijel začátkem jelení říje za mnou. I když jsem byl s honitbou detailně seznámen, byl v té době, začátkem šedesátých let, lov ztížen malým počtem holosečí, zvěř nacházela pastvu v stále prořeďovaných smrkových porostech, na staré holiny v náhorní rovině vycházela většinou v noci. Chyběly také posedy. Jeden starý, zřejmě ještě z válečných let, jsem opravil, ulámal špičky mladých buků, prorůstajících jeho podlahou z tyčoviny, a další bukové špičky pro zlepšení výhledu. Posed stál kdysi na pasece, ale dnes byl už zarostlý v mlazině, výhled z něho byl pouze na protější svah za potokem, kde ve smrkovém porostu byla světlina s pařezem a slaniskem. Tam jsem slyšel troubit jelena a viděl jej přecházet za dvěma laněmi s kolouchy, které jsem u slaniska dvakrát zastihl.
Tam jsme se strýcem večer zasedli, já s určitou nervozitou, abych nezklamal strýcovo očekávání. Jelen se ozval nejdříve nesměle, ale za chvíli burácel protější svah troubením jelena u laní, které po chvíli vystřídala hrozba jeho sokovi, který se přibližoval z lesa z hustých bukových mlazin. To vše se odehrávalo, aniž bychom cokoliv viděli. Troubení se pomalu vzdalovalo, laně tentokrát ke slanisku nešly.
Prohlížel jsem triedrem vzdálenější světliny, zda neuvidím pohyb zvěře, když strýc povídá: „Je tam černá.“ Přenesl jsem pohled k lizu. Divočák s hlavou dole bral slanou hlínu pod starým pařezem. Hned jsem strýci podával kulovnici, aby střílel. Ten mi ji vracel, abych střílel já, a tak jsme se dohadovali, až strýc povídá: „Střílej nebo uteče!“ To rozhodlo, zamířil jsem a výstřel zaburácel údolím potoka. Divočák vyrazil vpřed, obloukem se stočil, přeskočil potok a ztratil se nám z očí. Slyšeli jsme jej v suchém bukovém listí ještě chvíli ve směru pod náš posed. Pak bylo ticho, přestalo se ozývat i jelení troubení. Napjati jsme čekali asi dvacet minut. Mezitím se pořádně setmělo. Předpokládali jsme, že prase bude někde nedaleko, ale jestli je živé nebo zhaslé, se odhadnout nedalo. Přes strýcovy protesty jsem slezl a s připravenou kulovnicí postupoval pomalu po starém, trávou zarostlém koňském smyku, kudy se kdysi tahaly bukové kmeny. V mlazině byla tma, že jsem toho moc neviděl a pokud by postřelené prase na mě vyrazilo, tak bych ho asi dřív slyšel než viděl. Ušel jsem asi padesát metrů, když se najednou v trávě vynořila černá hromada. Prase bylo zhaslé, přišel jsem k němu na tři kroky, než bylo vidět. Následovalo zavolání na strýce, předání úlomku a vyvržení asi 90 kg kňoura. Byl můj první. Měl zásah na komoru, s kterým uběhl tak sedmdesát metrů.
Celou cestu k lovecké chatě jsme probírali tento zážitek, zejména skutečnost, že v době působení mysliveckého sdružení to bylo první divoké prase ulovené a snad i viděné v této honitbě.
Malá oslava u hajného, který na předchozím působišti nalovil desítky prasat, se protáhla, a tak jsme u něho zůstali spát. Ještě večer jsem zařídil, aby pro divočáka přijel ráno kočí s vozem. Ze zvědavosti slíbili účast při vytahování divočáka i dva členové sdružení.
Brzy ráno jsme se strýcem byli znovu v lese a poslouchali jelení troubení. Za tmy jsme čekali na jelena na jiném místě. Viděli jsme asi tři kusy holé zvěře, kterou se hlavnímu jelenovi pokoušel odehnat boční jelen, slabý šesterák. Vše bylo moc rychlé, v porostu, střeleckou příležitost strýc neměl, ale nebyl nijak zklamán. Jak mi později řekl, stejně by nestřílel.
Už jsme byli na cestě k místu včerejšího lovu, když odtud padla rána. Jeden z myslivců tam od rána čekal na mém posedu a ulovil krátkého odstřelového špičáka, který tam přišel k soli. Byla to pro mne první zkušenost, že zvěři nevadí střílení ani přítomnost střeleného kusu, zvláště v říji.
Kočí vytáhl prase a špičáka k cestě, naložili jsme je na vůz a odvezli do hájovny. Prase jsme pověsili na třešeň, jako se věší prase domácí. Mimořádnost jeho ulovení znamenala i mimořádný příděl zvěřiny členům sdružení. S mým přídělem - kýtou - v ruksaku, odjížděl další den strýc k domovu. Nic neulovil, ale byl spokojen a odvážel si spoustu krásných zážitků, na které rád při našich dalších setkáních vzpomínal.
Ulovení prasete vyvolalo řadu vzpomínek starousedlíků, ze kterých jsem se dověděl, že od roku 1945 ten můj kňour byl druhý, začátkem padesátých let střelil silného kňoura hajný Městských lesů Most při naháňce na vysokou. To znamená, podle historických faktů, že to muselo být do roku 1953.
S trofejí onoho kňoura jsem se po letech náhodou setkal. Při stěhování lovce dostal od něho celou lebku závozník, který při stěhování pomáhal. Ten zbraně z lebky vyjmul, ale tak nešikovně, že páráky byly nejméně o 2 cm zkráceny. Přemluvil jsem tehdy Oldu, onoho závozníka, aby mi zbraně půjčil, protože na první pohled bylo jasné, že jde o medailovou trofej. Bylo před jednou z brněnských celostátních výstav trofejí. Upravil jsem zbraně na vkusný štítek, obodoval a odvezl na okresní výbor MS, odkud se podle tehdejších pravidel posílali trofeje do Brna najednou. Pamatuji si, že bodová hodnota se blížila k hranici stříbrné medaile, kterou by trofej určitě dosáhla, kdyby párákům nechyběly ony 2 cm.
Marně jsem trofej v Brně hledal. Pak se zjistilo, že ji na okrese zapomněli k jelenům a srncům přibalit. Na další výstavu už nešla, musel jsem ji vrátit zpět závozníkovi.
 
Zpracování dat...