Tak, jako každou neděli v zimním období, jsme se sešli 14. února 2009 v 9 hodin u myslivecké stodoly k rozvozu krmení pro zvěř. Krmiva máme, jako každoročně, dosti a tak si naši členové nakládali pšenici do zásypů pro bažantí a koroptví zvěř, ječmen s ovsem do koryt pro spárkatou. Někteří využili přítomnosti Pepíka Malého s traktorem a nakládali si pro doplnění otýpky kvalitního sena.
Protože je již polovina měsíce února a brzy začnou polní práce, dohodli jsme se, že půjdeme napřed na myslivecké políčko, kde natrháme klasy kukuřice na vlečku a rozvezeme ji do krmelců a zásypů. V letošním roce se nám na mysliveckých políčkách kukuřice opravdu vydařila a tak celé krmné období přilepšujeme zvěři kukuřičnými klasy. Však mají letos srnci slušně nasazeno a v posledních letech se nám za to odměňují medailovými trofejemi.
Před jedenáctou jsme pole dosbírali a Pepík, Roman a Ota nasedli na vlečku a jeli kukuřici rozvést. Objeli Hájek a jeli na Kásibel. Při zakrmování zjistili u krmelce čerstvou stopu prasete. Musím říci, že jsme příměstská oblast města Brna, navíc jižní část. Prase je u nás vzácností, i když díky některým vytrvalým jedincům jsme loni odlovili pět lončáků.
Po zakrmení nasedli znovu na vlečku a pokračovali dál. Zhruba sto metrů nad Otovým krmelcem se jim v okraji lesa vynořil ze smrkového kotlíku asi šedesátikilový lončák. Nechal se v klidu prohlížet, stál a pozoroval traktor. Všichni tři aktéři se po sobě dívali a jen bezmocně rozhazovali rukama. Evidentně kňourek!
Pušku s sebou nikdo neměl a tak jeli bez zastavení dál k posledním dvěma zásypům. Když byla vlečka prázdná, odjeli zpět do vesnice. Pepíkovi to však nedalo. Odpojil vlečku, popadl doma svoji novou kulovnici a mazal zpět na Kásibel. Traktor nechal stát na okraji lesa, opatrně procházel porostem a nakukoval s připravenou zbraní do keřů a houštinek. Nikde se však nic nehnulo, jen sníh mu ostře křupal pod nohama. Zašel ještě zpět k Otovu krmelci, kde je zhruba sto metrů nad ním celtou přikrytá kopka sena, kterou již Ota nemohl vecpat do zásobníku nad krmelcem. Když Pepík tuto kopku ve vzdálenosti asi dvaceti kroků míjel, upoutali jeho pozornost dva velké černé lopuchy, světla a ryj, které ho sledovaly jako ze psí boudy.
Bylo dílem okamžiku strhnout z ramene pušku a vystřelit. Trefil přesně, a divočák zůstal v ohni. Nechtělo se mu z vyhřátého lože, v seně byl zabalen jako v duchnách, a když ho traktor vyhnal a nic se dál nedělo, vrátil se a neuvěřitelně znovu zalehl. Kdybych toho nebyl svědkem, nevěřím! Když ho s Laďou, který po ráně přišel jako první gratulant, z kopky sena vytahovali, zvonili v Moravanském kostele právě poledne.
Lončák měl šedesát pět kilogramů a je to Pepíkův první! Byl ihned pasován na „lovce černé zvěře“.
Abychom si to pořádně užili, dohodli jsme se, že ho část naložíme a v sobotu společně ochutnáme, co Pepík ulovil. Pečeného se zelím, bez hádek a incidentů
I v tom je myslivost!
Mimochodem, slavný film „Slavnosti sněženek“ běžel ten den v televizi.
Tak tedy číši výš a lovu zdar!