ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Dar svatého Huberta

10  Ing. Leo VALA
Ta lovecká sezona mně nijak pěkně nezačala. Patřičně nadrženi jsme se s přítelem Jirkou ulakomili a hned v polovině května vyrazili večer do revíru na srnečky. Bylo nám sice přáno, oba jsme si vystřelili, ale oba chybili.

Každá chybená rána myslivce mrzí, opakovaně si v mysli hodnotí, jak k ní došlo a zvažuje všechny příčiny. Měl jsem svého srnce, jak se patří, v kříži, stál na široko, vzdálenost přiměřená. Po ráně neznačil, popošel několik kroků a jakoby udiveně jistil k mé kazatelně po dobu kratší, než jsem stačil přebít. Pak učinil několik dalších kroků a zastavil se napůl kryt keřem na kraji porostu, a zadním během, zdálo se mi, že pohrdavě, se škrábal na krku. Pak se bez lekání vytratil. Všechno známky chybené rány.

Přesto jsem tak, jak se sluší a patří, slezl z kazatelny, propátral místo nástřelu i stopu a znovu zvlášť bedlivě i místo posledního pozastavení. Nic, naprosto nic.

Nešlo mi to do hlavy, jak jsem mohl v klidu a s důkladnou oporou srnce v tak výhodné pozici chybit. Vzpomněl jsem si také na své loňské dvě chybené rány a došel jsem k přesvědčení, že se bude třeba přesvědčit o správnosti nastřelení pušky. Navláčel jsem se jí v posledních měsících s sebou dost, a to se ví, i při nejvyšší opatrnosti ťuk tady, ťuk tam.

A tak došla řada na mého přítele, mého bývalého asistenta Honzu Heydricha. Ten má tak trochu pod palcem střelnici vybudovanou ještě za Severočeských státních lesů v romantickém bývalém lomu v Přítkově, která je nyní s pečlivostí obhospodařována teplickým střeleckým klubem.

Honza jako vždy ochotně opatřil nastřelovací stolici a příští sobotní odpoledne jsme se vypravili do Přítkova.

Skutečnost potvrdila mé předtuchy. Rána seděla vlevo zhruba osmdesát centimetrů od záměrné, vlevo nahoře, jak se říká „v půl desáté“.

Pušku jsme řádně nastřelili a moje dušička se uklidnila.

Pak se stalo něco, při čem mě až oblila horkost.

Jednoho z následujících dopolední jsme se s Jirkou vrátili z hor, já jsem ve dveřích domu předal pušku manželce s tím, aby ji zatím uložila, my že si ještě zajedeme na jedno pivečko. Manželka pušku pouze opřela o židli za dveřmi jídelny. „Máš v té své skříni bordel, nemohla jsem ji tam pořádně umístit,“ zdůvodňovala mi později.

Když jsem přišel z pivečka, snad jsem o židli zavadil či bůhvíco, zkrátka a dobře, rána, puška upadla – a samozřejmě rovnou na optiku. Co teď? Moje nabytá jistota byla opět fuč – a znovu na střelnici, obtěžovat Honzu, další promrhané patrony?

Rozhodl jsem se jinak. Na stole terasy jsem z knih udělal fortelné lůžko na flintu, vyndal závěr, pušku do lůžka uložil a vývrtem hlavně namířil na výrazný bod ve vzdálenosti asi dvě stě metrů. Pak jsem zaměření zkontroloval přes mířidla – sedí – a nakonec přes záměrný kříž puškohledu. Všechno sedělo. Optika se zřejmě při pádu nepohnula, nové nastřelení na střelnici tedy vypustím, ale to víte, určitý malý červíček nejistoty ve mně hlodal stále dál.

Dvacátého osmého května navečer, v den mých sedm a sedmdesátých narozenin, jsme se s vnukem Honzíkem vypravili do revíru, podívat se, co dělají milí srnečkové. Usadili jsme se na kazatelnu, ze které jsem před čtrnácti dny chybil svého srnce.

Zanedlouho vyšla na kraj louky mně z předchozích čekání známá srna a později také mladá srnečka. Musím podotknout, že od chybené rány jsem již na stejném posedu strávil dva večery. Při nich jsem pokaždé s pravidelností viděl onu srnu a srnečku, také – bohužel, aniž bych stačil zamířit, proběhlo rohem louky šest lončáků. Na mimodostřelnou vzdálenost mi taky přišel srnec, ale z opačné strany louky než ten můj chybený. To mě trochu znejišťovalo, Že bych byl toho srnce přece jen postřelil a někde zhasl? Chování po výstřelu ani následné důkladné propátrání nástřelu tomu sice nenasvědčovalo, ale co kdyby přece?

Právě proto jsem se na dané stanoviště vypravil potřetí, s Honzíkem – a dnes nám přálo štěstí.

Sledoval jsem, jak se obě srny před námi v klidu popásaly, a najednou mi Honza šeptem hlásil: „Dědo, před námi vlevo srnec!“

A skutečně, z lesa na louku vytahuje srnec. Rychle obzorku k očím – je to on, ten jednou již chybený, perfektně přebarvený, vysoký šesterák s velmi úzkou rozlohou.

Srnec byl stále v pohybu z horního k dolnímu okraji louky. Vzdálenost na můj vkus a moje zvyklosti poměrně značná – dobrých sto dvacet metrů. Byl bych ho rád očima stočil k našemu posedu, ale nevypadalo to nadějně, vzdálenost se spíše ještě zvětšovala.

Povídám Honzíkovi: „Blíž už k nám nepřijde, budu střílet!“

Vzhledem ke vzdálenosti jsem zamířil maličko výše na komoru. Rána se rozlehla rozsáhlou loukou a srnec padl do vysoké buřeně jako podťatý. Neviděl jsem žádné značení, ani že by kus odbíhal. Patrání obzorkou ve vysoké buřeni bylo bezvýsledné. Byl jsem přesvědčen, že rána byla dobrá a srnec zůstal v ohni.

Přebíjel jsem pušku, chystal se zapálit cigaretu a pojednou vidíme, Honza i já, ze vzdálenosti zhruba dvaceti metrů od nástřelu odskakovat nějaký kus srnčího do lesa. Jeho zbarvení se mi zdálo být znatelně světlejší a letmý pohled naznačoval, že se jedná o srnu, která byla zřejmě na místě zalehlá v trávě. Ale určitá nejistota přece jen zůstala.

Po vykouření cigarety jsme slezli z posedu a vydali se na nástřel. Pušku jsem měl připravenou k ráně a zvědavost a nedočkavost v duši.

Ležel tam! Neudělal zřejmě po ráně ani krok, jednalo se o dobrou, poněkud vyšší komorovou ránu. Kámen mi spadl ze srdce, a potvrdilo se také, že zaměření puškohledu je v pořádku.

Honzík ulomil z blízkého keře tři úlomky, umístil výstřelový úlomek, dal zvěři poslední hryz a mně obřadně předal úlomek s dovětkem: „Dědo, toho dobrého srnce ti nadělil svatý Hubert k tvým dnešním sedmasedmdesátým narozeninám!“

Pak jsem provedl vývrh a dopravil srnce k cestě. Honza mi nesl vybitou kulovnici, a přitom přiložil proti obloze pušku k líci. Pak mi povídá: „Dědo, já už vím, proč ty tak dobře střílíš! Ty máš perfektní nitkový kříž!“

Je pravda, že v Honzíkově přítomnosti jsme už střelili dva srnce a jednu lišku a vždy zůstala zvěř prakticky v ohni. Ale moje drobátko ješitná dušička mi nedovolila, abych nyní začal vyprávět vnukovi, kolik že ran už se mi také, a ne právě v příliš vzdálené době, nepovedlo. Trošičku se za to mlčení stydím.

 

Fotogalerie

Zpracování dat...