ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Konec myslivce

8  Luděk ŤOPKA
V srpnu roku 1998 mne pozval jeden můj kamarád na tři dny na jeho chatu u Veselí nad Lužnicí na ryby a také na prohlídku chovu koroptví, který tam před několika lety založilo místní myslivecké sdružení.
Vsedl jsem tedy jednoho rána „na kůň“ (jak říkával můj děda, když ráno odjížděl na pole), tedy na tramvaj směr Hlavní nádraží. Rychlík do Budějovic, zatím ještě poloprázdný, byl již přistaven. Našel jsem si místo ve volném kupé pěkně u okna a otevřel čerstvé číslo Myslivosti.
Těsně před odjezdem otevřel dveře kupé muž, tak asi šedesátiletý, o francouzských holích a s batůžkem na zádech. Pozdravil a zeptal se zdvořile, zda může pčisednout. Po mém „prosím, beze všeho“, poděkoval a usedl na místo naproti mně. Po chvíli se vlak rozjel, pán svlékl sako, otevřel batůžek a pustil se do jídla. Prostor kupé se náhle naplnil slabou, ale povědomou vůní. Podíval jsem se přes okraj časopisu a viděl, že pojídá nějakou svačinku a občas zapíjí z malé stříbrné butylky. Polkl jsem slinu a četl dál.
Pán patrně dojedl, protože zašustil papír a zaklaplo víčko odpadkové přihrádky pod oknem. Objevil se průvodčí, označil jízdenky a odešel. Můj spolucestující využil chvíle, zdvořile si odkašlal a oslovil mne:
„Promiňte, prosím, ale vidím podle oblečení, že jste asi myslivec.“
Odpověděl jsem podle pravdy, že ano, byť už teď jen spíše sympatizující.
„I já jsem byl, pane, myslivcem, ale jen jednu sezonu,“ povídá můj společník, „přihodilo se mi totiž něco, co mi nadosmrti podstatně změnilo život. Nevadilo by vám, kdybych vám to pověděl? Nikdo mi to nechce věřit, a přestože je tomu už pět let, pořád mi leží na duši taková tíseň a už sám nevím, zda jsem to skutečně viděl, či zda to nebylo znamení osudu.“
Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal:
„Věříte v Boha, pane?“
„Nu ano,“ řekl jsem „proč se ptáte?“
„Moc rád bych slyšel váš názor, pane,“ řekl na to tiše a podal mi placatici, poslužte si, prosím! Je to pravý Armagnac.“
Polkl jsem doušek, poděkoval, vrátil nádobku a poslouchal.
„Jsem podnikatel,“ začal, „a daří se mi dobře a tak mne taky popadla taková ta zbohatlická snobská snaha vyrovnat se některým svým známým, kteří hráli golf, kupovali si vlastní letadla, trávili dovolené v exotických zemích a jezdili po světě střílet jeleny, losy, medvědy. Stal jsem se členem ČSMJ, složil příslušné zkoušky a koupil drahé zbraně. Zúčastnil jsem se jednoho bažantího honu, sem tam trefil pár kačen, ale toužil jsem po větší zvěři. Nakonec se mi podařilo získat povolení odstřelu srnce v jednom revíru u Klatov.
Zkrátka, jednoho podvečera jsem se octl na kraji paseky ve smíšeném lese, kam mne uvedl hospodář místního sdružení. Přivedl mne na místo, ukázal na posed a nařídil, abych na něj počkal. Prý se vrátí hned, musí v sousedním oddělení zkontrolovat sklopec na kunu. Bez něho že na nic střílet nesmím, mám právo jen na jeden určitý kus. Vzal psa a odešel.
Seděl jsem tiše a bez hnutí již déle než hodinu a hospodář se nevracel. Byl jsem už celý ztuhlý chladem, když tu náhle z levé strany vyšel srnec. Nebyl to žádný trofejní kus, spíše slabý, a parůžky nic moc, ale bylo to moje první srnčí. Trochu se mi třásly ruce vzrušením, ale ovládl jsem se a dbalý příkazu, nechal jsem zbraň ležet v klíně, prst v lučíku.
Srneček pomalu uškubl sem tam kousek trávy, požvykoval a dále defiloval asi třicet kroků ode mne, zleva doprava. Náhle se ale obrátil, vracel se zpět a pomalu se blížil k podrostu. Co teď? Hospodář nikde a mně tu mizí naděje na první větší myslivecký úspěch. Nevydržel jsem, zvedl zbraň k líci, rána a srnec na zemi. Ale co to? Neleží, ale snaží se vstát, znovu vstává a padá.
Pokládám kulovnici na lavičku, spíše padám než slézám a běžím na místo, kde sebou tluče o zem moje nešťastná oběť. Přiklekám k němu a snažím se jej přidržet u země, když tu se náhle zklidní a pohlédne mi do přímo do tváře.
Pane, nelze slovy popsat, co v tom pohledu bylo. Tolik zoufalství, bolesti a výčitek. A pláč. Pane, to zvíře plakalo, tenounce, vzlykavě a s plnými světly slz. Vzal jsem tu malou hlavu do dlaní a držel, až její krásná světýlka pohasla. Srneček vykrvácel. V tu chvíli jsem na sobě ucítil něčí pohled. Zdvihl jsem hlavu a naskočila mi husí kůže: na pět kroků od mne stál jelen, mezi mohutným parožím zářící kříž. Zíral jsem v němé hrůze několik vteřin, až se ten přelud pomalu rozplynul. Zavřel jsem oči, a složil hlavu do dlaní.
Nevím, jak dlouho jsem tam klečel, ale zdálo se mi to být celá věčnost, dokud se ke mně nepřiřítil pes a v zápětí udýchaný hospodář: „Sakra, chlape, proč jste střílel, když jste měl na mne počkat. A tak mizernou ránu jsem ještě neviděl, na třicet kroků ustřelit srnci běh.“
Můj spolucestující zmlkl a s lokty na kolenou položil hlavu do dlaní. Mlčel jsem a ponechal ho v jeho myšlenkách, a když na mne znovu pohlédl, snažil jsem se ho uklidnit:
„Jistě, byla to vaše chyba, pane, ale obávám se, že byste lépe nestřílel ani kdyby vedle vás seděl ten váš průvodce. Někdy se stane, že i dobrý střelec chybí, nebo trefí špatně. Jste asi citlivý člověk a tak u vás smrt srnce vyvolala emotivní spojení viny se svatohubertskou legendou a momentální mimovolnou halucinaci.“
Nato zavrtěl hlavou a řekl:
„Nemyslím, pane, a také to není všechno. Za tři měsíce jsem jel vozem pracovně do Brna, po té prokleté Dé-jedničce. Jel jsem rychle, tak jak jsem měl ve zvyku, a na Vysočině, na zcela rovném úseku, mi ve stočtyřicítce praskla pravá přední guma. Na půl roku starém Mercedesu 220, pane!
Když jsem se probudil v nemocnici, byl jsem již po operaci. Po amputaci levé nohy. Právě levé, jako levý zadní běh toho srnečka. Ještě dnes mám před očima ty vyhasínající oči a nikdo mi nevymluví, že to nebyl Hubertův trest. Pochopil jsem, že myslivcem se člověk nestává jen složením zkoušek, ale také srdcem. Tak jsem prodal obě flinty a mými zbraněmi jsou teď jen tyhle dvě berle, bez nichž bych nemohl chodit. Na protézu se pořád ještě nemohu dobře postavit.“
Na to už jsem ale nemohl nic říct, a tak jsme mlčeli až do Tábora, kde vystoupil. Pootevřel jsem okno, abych mu ještě zamával, a když jsem si zase sedl, spatřil jsem na protějším sedadle stříbrnou butylku.
Zpracování dat...