ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Krůpěje pryskyřice

4  Zdeněk KOLÁŘ
V těch dobách, kdy pozvání na srnce bylo ještě projevem přátelství, dostal jsem jednou takové pozvání do kraje, který jsem do té doby neznal. A protože svět nebyl ještě propleten hrůzou mobilových pavučin, platilo tehdy pouhé podání ruky na jarní přehlídce trofejí, že přijedu 28. července – a bylo hotovo. Takže jsem toho dne krátce po poledni, abych nerušil hostitele při obědě, přijel serpentinami Železných hor na malebnou náves a zeptal se místního strýce, kdeže tady bydlí pan fořt D. Zkoumavě si mě prohlédl a nějak váhavě máchl rukou do kopce k lesu: „Támhle. Ale nebude doma... Je v nemocnici. On si včera uřízl ruku...“
Zatmělo se mi před očima! Co teď? Že se otočím a pojedu domů, bylo jasné, ale musím se nějak odhlásit. Jenže příjemná paní fořtka, která mi vyšla naproti hned, jak jsem zastavil před vrátky, mi vyřizovala, že ještě než manžela odvezli do nemocnice – a vůbec to není celá ruka, cirkulárka vzala jen „nějaký prst“ – stačil všechno zařídit, jen musím zajet na zámek do R. za Ing. K., který má přesné instrukce. S upřímným politováním, že působím takové starosti, jsem se vypoklonkoval a ujížděl zpět, pevně rozhodnut, že odjedu domů. Ke vší smůle začalo drobně pršet.
Když jsem zazvonil u vysokých zámeckých dveří, objevil se v nich chlap jako hora s ohromným, závist budícím plnovousem, měděně červené barvy a mně bleskla hlavou myslivecká pověra: „Zrzavé vousy viděti – velké štěstí míti.“ Jméno Ing. K. jsem znal z jelenářské branže a když kategoricky prohlásil, že odjet nesmím, protože nahoře v revíru čeká na chatě průvodce a všechno je zařízeno, musel jsem rezignovat. Nevymluvil jsem ani to, že musím zůstat na oběd. A události běžely dál... Prošli jsme chodbou vyzdobenou trofejemi a domácí pán otevřel dveře parádního pokoje. Sotva jsem stačil postřehnout stěny ověšené jelením parožím, prosmykl se nám pod nohama jezevčík – a za ním se na půldruhého metru táhla řídká, vodnatá „trusnice“, odporně pronikavého zápachu! Nastal poplach a zoufalé uklízení, během kterého hospodyně i slzy uronila nad trapasem, kterým byl uvítán host. Marně jsem vysvětloval, že tohle je vlastně můj denní chleba a hovínko přece nosí štěstí, chybělo jedině, abych do toho ještě šlápl, neboť: „Šlápnout do hovna – rána jistá.“
Během oběda mi vylíčili, že předcházející den si synek vzal jezevčíka na hřiště a uvázal ho někde stranou. Na smůlu tam bylo v zemi vosí hnízdo a zvědavý hrabavec vyvolal divoký útok bodavého osazenstva. Než ho odvázali, byli na tom všichni špatně, nejhůř ovšem jezevčík, který dokonce chvílemi kolaboval. Veterinární lékař naštěstí přijel rychle, dal pacientovi injekci, ošetřil a celou noc ho balili do studených obkladů a po lžičkách napájeli kafíčkem. K ránu usnul a proto ho nechali v klidu na velkém křesle v pokoji. Vzal jsem na sebe i svoji nepochybnou vinu, protože tím, že mě čekali, zapomněli psíka vyvenčit a on, stižen ve spánku běhavou příhodou, stačil jen přiběhnout k zavřeným dveřím. Pejsek už vypadal dobře, srdíčko mu klepalo jak pantoflíčky a tak jsem je ujistil, že tohle bylo konečné vyčištění a teď už to spraví heřmánek. Viděli jste někdy podělaného jezevčíka? Oddanost sama a bezměrná hloubka studu! Výčitky jsou zbytečné, protože teď už to nikdy neudělá! Všechny fleky od smůly se začaly čistit. Že by se to obracelo k dobru? Jenže události běžely dál...
Jakmile jsme se pokusili nastartovat služební vehikl, se kterým mi měl můj dobrotivý hostitel ukázat cestu na chatu, heklo to v něm, zakňouralo a nedal se pohnout k bručení, ani když jsme ho hodnou chvíli postrkovali po dvoře. Nezbývalo než sednout oba do mého vozu a vydat se houstnoucí mlhou do kopců. „Je to jen kousek“ se sice změnilo na pár kilometrů, ale průvodce opravdu čekal, dokonce už od rána a na teplé plotně opatroval rozměrný kastrol guláše. Vítání nemělo konce a jen koutkem oka jsem zahlédl basu piv – které nepiju vůbec – baterii lahví vína – kterého vypiju skleničku za kvartál – a k tomu zásoby klobás a všeličehož jiného, jako bychom se tu chystali přezimovat... Zbývalo odvézt inženýra domů a teprve cestou jsem si uvědomil, že musím najít cestu zpátky na chatu! Bedlivě jsem sledoval všechny odbočky i na lesních cestách, a protože slza smůly byla pro tuto chvíli vyčerpána, navzdory houstnoucí mlze jsem to nakonec trefil. Po dobrém čaji mě zajímala už jen postel. Mé požadavky na tento druh nábytku bývaly v těch dobách minimální a dovedl jsem nocovat po trampsku, třeba jen zabalen do deky na poskládaném chvojí nebo náruči stařiny. Bouda se střechou někde u lesní školky bývala přepychem. Na lovu jsem si vždy nadevšechno cenil svatý pokoj...
Jenže právě toho mi nebylo dopřáno! Můj snaživý přítel byl ve svém pohostinství neúprosný, takže jsem nakonec souhlasil s „ozbrojenou vycházkou“. Nic jiného to být nemohlo, protože les se topil v chuchvalcích mlhy a vidět bylo sotva na dvacet kroků. Občas se můj průvodce rozmáchl širokým gestem do prázdna s tvrzením, že zrovínka tady je „překrásná vyhlídka“. Rád jsem tomu věřil, stejně jako ujišťování, že zítra se určitě vyčasí a mají pro mě „parádního srnce“. Kapky vody klepaly z promočených stromů a tak jsme se u nějaké louky, která prosvítala tmavým porostem, dostali na několik kroků k 2 – 3 kusům srnčího, které před námi vyrazilo, aniž jsme stačili zvednout obzorky. Kolega jen mávl rukou, to že není nic pro nás, včera tu kamarád chybil srnce, slabého, kdežto pro hosta mají srnce „takového“, přičemž jeho impozantní výška byla ohraničena jednou rukou nad opaskem a druhou pod bradou...
Mokré kabáty jsme rozvěsili nad kamny a jedli, pili, hodovali – a hlavně klábosili. Všechno vypadalo stejně jako podobné večery na loveckých chatách. V deset hodin, jak se sluší na správné lovce, natáhl pan domácí budíka na půl čtvrtou a chystal se ulehnout. Jenomže najednou začal být nějak neklidný a váhavě prohlásil, že si musí zajet „kousek dolů“ pro cigarety. Vtom jsem mu, jako kuřák fajfky, nemohl posloužit. A tak odněkud zpoza chaty vytáhl Pionýra a rozjel se do noci. Zhasl jsem petrolejku, svinul se do klubíčka a usnul jako špalek.
Po nějaké době mě probudili plšíci, šramotící na půdičce a hodiny ukazovaly půlnoc. Pan domácí nikde! Vymýšlet něco nemělo cenu. Neměl jsem potuchy, kam jel, ani co se mu mohlo stát. Okolí mi bylo úplně neznámé. A tak jsem se převaloval, kouřil fajfku a bezmocně a čekal na věci příští… Bylo hodně po půlnoci, když se odněkud zdáli ozval příšerný jekot týraného Pionýra, zakončený škytnutím a klopýtavými, marně vyvažovanými kroky se vpotácel na mol ožralý jezdec! Moc se omlouval, že kamarád měl v hospodě svatbu a on opravdu nemohl odjet, i když chtěl, ale nic se nestalo, jen ať klidně spím, on ani spát nepůjde, jen se tuhle natáhne do křesla, přesně mě vzbudí a do poledne určitě střelím, protože „ten srnec je tutovej“.
K plšíkům přibylo sípavé chrápání a mně zbyla zase jen chmurná temnota k přemítání, jak se celý život vyhýbám požitkářům, kteří na čekání vlečou lahve piva, bez vydatného gáblu nevydrží pár hodin a každý lovecký zážitek musí zkapalnit! Bůh ví, že nejsem abstinent, ale proč mi tihle dobráci nedají pokoj? Já, podobně jako vlk, nemíchám najednou lov se žrádlem!
Asi mě přece jen ukolébala dřímota, protože když jsem něco před třetí potichu vylezl ze spacáku, zamáčkl budík a baterkou probleskl místnost, byl můj spolunocležník přesunut z křesla na postel. Chrápání přehlušilo moje tichounké oblékání i tlumené vrznutí dveří.
Vyšel jsem do tmy a s úlevou z hluboka vdechl lahodu voňavého vzduchu. Mlha ležela pořád v cárech při zemi, ale vysoko občas prosvitly mihotavé hvězdy. Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat nazdařbůh někam k té včerejší louce.
Po nějaké době jsem se dostal na pěšinku v tmavé bidlovině, kde se dalo krok za krůčkem, s častým postáváním, šoulat dopředu. Trvalo to ale slušně dlouho, než se přede mnou objevil světlý proužek zamlžené louky. Nemělo smysl šoulat dál a tak jsem se odevzdaně přikrčil do kořenových náběhů silnějšího stromu a přemýšlel, jakou pitomost jsem to vlastně provedl! Uteču průvodci a zmizím v neznámém terénu – to slušný host neudělá. Vtom se mi zdálo, že se v kraji pohnul kus a vzápětí zmizel v mlze. Zároveň se zdvihl předjitřní slabý vánek a průhledy se začaly vyjasňovat. Opravdu! Na čtyřicet kroků zvolna táhne kus a vzdaluje se, hlavu má u země a než zmizí, nestačím rozeznat vůbec nic. Snad proto, že mě pod kamizolou začala rozrážet zima, nebo že v sérii pitomostí bylo nutné pokračovat, vytáhl jsem vábničku a úplně naslepo tichounce dvakrát pískl. Bylo to proti všem pravidlům zdravého rozumu, jsme v neznámém terénu a nevím, kudy mě může srnec – pokud to vůbec je – obejít. Jenže v ten moment se za okrajovými keři objevil kus a pozorně postupoval blíž. Stačil jsem se jen sesunout do pokleku a opřít kozlici o „pirštok“. Přitom mi snad pod nohou praskla větvička, ale kus se rozešel ještě blíž a na patnáct kroků se zastavil. Teď už jen přes puškohled bylo rozeznat nepříliš vysoké, přiměřeně silné paroží s krátkými výsadami. „Střílej!“ ozval se vnitřní pokušitel. Hlavou mi ještě blesklo, že rána na ostro rozbije na padrť všechny vnitřnosti. „Troubo, Diana ti nabízí polibek a odmítnutí ženské neodpouští!“ Pojistka přece jen slabě cvakla a jak srnec vypjal krk, stačil jsem ještě posunout křížek o píď výš a pohladit spoušť. Zlomil se v ohni jako podťatý...
Řetěz událostí, které následovaly, převzal od Diany zřejmě rohatý bůžek Velký Pan a flekance smůly se začaly měnit ve voňavé krůpěje pryskyřice, což je úplně něco jiného. Šedivá hlava dávala tušit srnce starého a prst nahmatal hluboké kotliny stoličkové řady, které to potvrdily. Paroží jsem přečetl v té tmě v podstatě dobře a navíc bylo nad růžemi přiskrčené. Docela odstřelový srnec! Rána seděla při kořeni krku a jinou zvěřinu nepoškodila. V louce se z ničeho nic objevil bublavý potůček, který mi dovolil, abych si po vyvržení kusu důkladně omyl ruce. Pořád jsem čekal, že někdo přijde po ráně, nebo se ozve pískání mého průvodce. Nikde se nic neozvalo a šprýmař Pan mi najednou našeptl znamenitý nápad! Rychle jsem svázal srnce do kozelce, navlékl na „pirštok“, hodil ho přes rameno a pílil směrem k chatě, která se teď za jiskřivého červencového jitra objevila docela nedaleko. Navíc před ní zvonil křišťálový pramen a já se mohl zhluboka napít, aby mi nekručelo v břiše. Opatrně jsem srnce vyvěsil za přední běhy na verandě tak, aby byl přímo proti dveřím a tiše proklouzl dovnitř s hřejivou nadějí, že se mi podaří dokončit Pánův bláznivý nápad. Povedlo se! Okenice byly zavřené, v místnosti byla tma a můj dobrý druh spal pořád spánkem spravedlivých... A tak jsem se svlékl, s rozkoší vlezl pod spacák a ve chvilce se vnořil do spánku šťastného děťátka.
Probudilo mě až vrzání otevíraných okenic a hlasité nadávky, z nichž převažovalo „ožralé prase a dobytek“, kterými můj kamarád častoval sám sebe. Hned ale hlásil, že mlha padla, je slunečno, jak předvídal, teď se pořádně nasnídáme a před polednem střílím, za to ručí. Bylo právě devět! Dávka nápojů vypitých předešlé noci nutila mého dobrého přítele neprodleně opustit chatu a tak se stalo to, na co jsem čekal – vrazil přímo do srnce, vteřinku zaváhal a pak se vrátil zpět. Teď teprve spustil nářek, že takovou ostudu nepřežije, má hosta, toho nechá na holičkách a sám chrápe jako dřevo! Aby to trochu vylepšil, tvrdil, že srnec je slabý, sotva „pokojový“, že pro mě má srnce daleko, daleko lepšího a na toho za chvilku půjdeme, protože sám má letos povoleného dobrého srnce a toho mi nechá, do toho nikomu nic není. Těžko jsem ho přesvědčoval, že se vlastně nic nestalo, srnec leží, kdo může vědět, jak to bylo, dokonce bych byl moc rád, kdyby nikomu neříkal, že jsem hrubě porušil bonton a střílel sám. Druhého srnce jsem přes protesty nepřijal, ačkoliv dar byl bezpochyby míněn upřímně a tak jediné přání, které mi bylo potěšením splnit, byla bohatá snídaně. Po lovu žere i vlk...
A když jsme vezli srnce odevzdat, s radostí jsem slíbil, že naše tajemství zůstane jen mezi námi, což jsem skoro čtyřicet let splnil. Dnes už je to určitě promlčeno. Vždyť se vlastně vůbec nic nestalo. Jen smůla se proměnila v krůpěje pryskyřice...
Zpracování dat...