ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Starý pán

13  Oldřich TRIPES
Mohutný lopatáč šel na svoji obvyklou ranní procházku svým oblíbeným ochozem kolem plotu stradovské obůrky - sám, nerušen mladými daňky, jak to měl nejraději. Vyšel na horní paseku, odkud měl pěkný výhled do kraje - cizího kraje, kde nikdy nebyl. Jak by se rád proběhl po té velké louce za plotem, kde často viděl prohánějící se malé srnky, ani ty dříve neznal. V jeho dřívějším domově, odkud ho tenkrát tak krutě vyrvali, žádné takové malé daňky a srnky nikdy neviděl. Tam měli jen ty protivné muflony, kteří se vždycky první tlačili k prostřenému stolu. To je dobře, že se jich zbavil. Ty nikdy neměl rád. Byli mu ještě protivnější než mladí daňci. Ti si přece jen dají říct, když je důrazně napomene, a pak k němu tak nějak obdivně vzhlíží. To mu vždy dělalo dobře. On je tu přece pán...
Horší to už je teď s tím mladíkem. Takové nedochůdče to bylo - špičáček. Chodil pořád za starou vodící danělou. Asi k ní patřil. To lopatáč neví. Když ho sem přivezli, oni všichni tu již byli: tři daňčata, pět daněl, z nichž nejlépe ho přijala ta nejstarší, vodící daněla. Bezradně tehdy běhal dokola kolem plotu. Stála mu v cestě u políčka, jakoby povzbudivě se na něho podívala a pak ho odvedla ke krmelci. S nimi i ten špičáček, co druhý rok neměl vůbec vařečku, ale hned lopatky, další roky mu narostly takové velké lopaty, že i daněly začaly mezi nimi obdivnými pohledy rozdělovat. Začal na něho žárlit. V říji se mu dokonce bojovně stavěl. Kolik říjí tady už vlastně je? Nejméně čtyři, protože tři říje tu byl neomezeným pánem. Všechny daněly patřily jenom jemu. Až při té loňské říji začal mladý lopatáč zlobit a přestal ho uznávat za pána říjiště, ale tehdy ještě se mu dařilo ho odkázat do patřičných mezí. I když sílu již má velkou. Kdoví, jak to bude při té letošní říji. Už cítí, že se blíží. Za měsíc za dva nastane ten čas chladných večerů, kdy svým hlasem, silným rocháním, bude oznamovat zase světu svoji sílu.
Dochází ke třem mohutným smrkům, kde vždy tradičně večer „beseduje" celé osazenstvo stradovské obůrky. Před večerní pašou tu postávají skoro všichni, až na některá neposlušná daňčata. Pohlédne přes vrata obory na Bílý les. Neví, že se jmenuje „Bílý“, ale v zimě na této straně lesa drží sníh, protože je to západní svah, i ráno, když jde vítat ranní slunce na kopeček k černému bezu, mlha nad Svinenským potokem dává lesu bílý nádech.
Sklonil hlavu a ubírá se dál ochozem mezi mladými smrčky, přeskočí stoku a je na louce. Musí chvátat, první paprsky sluníčka již vyskakují nad Bílým, mohl by být u bezu pozdě. Zamiloval si to místo. Ta rána jsou tam krásná. Vždy pohlédne přes políčko a louku na dolní paseku, slunko mu dozlatova obarví buky i silné borovice. Pokochá se pohledem na tu krásu, a pak teprve sejde dolů k ostatní zvěři na louku, aby bral ranní pašu. Má tu oblíbených míst víc. Vlastně je tu docela spokojen, všichni ho tu uznávají za pána.
Nemusí tu tak ostražitě hlídat naplnění koryt zrním, jako tam, co byl dříve. Tam než se rozkoukal, byla prázdná. Nejen že mufloni byli většinou rychlejší, ale když byl mladý, nepustili ho k nim ani starší daňci, a co teprve holá a daňčata! Tam byla vždy pořádná tlačenice! Tady vodící daněla zastaví celý průvod ubírající se k naplněným korytům, počká, až které si vybere on a jde s ostatní zvěří k těm dalším volným. A když přechází k jiným a zvěř mu je ochotně uvolňuje, ustupuje a přebíhá zase k tomu uvolněnému. Je tu pánem. On je v této obůrce velitelem!
To vše se mu promítá hlavou pod mohutnými lopatami, když mu ke kopečku s bezem zbývá jen několik mohutných skoků, když...
To snad není možné! Zatočila se mu z toho hlava. Tady není plot! Hledí do vysokého lesa, kde včera ráno na sebe koukali s tou velkou srnou, která měla na hlavě takové špatné lopaty, co lopaty, jenom takové dva křížky. To byl asi lopatáč těch malých daňků - srnců.
Otočí se, postaví se předními běhy na místo, kde stával tolik říjí plot a bojí se překročit tu magickou čáru. Pohledem zpátky vidí, že již dlouho šel po ochozu, kde žádný plot nebyl. Až támhle u políčka zase pokračuje dále a spolu s vraty stále uzavírá oboru, jako tomu bylo po všechny ty čtyři říje, co se stala jeho domovem.
Pak se přece jen odhodlá, rozejde se mezi mohutné smrky, rychlým krokem dojde až k potůčku, ohlédne se a vidí tu louku, na kterou vždy hleděl z políčka. Teď ji vidí z druhé strany a za ní plot a políčko. Je volný! Ta dvě rozpustilá daňčata již vyběhla za ním, ale jejich matky stojí bezradně v místě, kde bezradně stál i on. Podívá se, co je tam za tím lesem. Rozešel se do prudkého kopce a stále stoupá nahoru. Ohlédne se a za ním jdou dvě daněly se svými daňčaty, připojili se k nim ještě dva špičáci.
Korunami smrků pronikají silné paprsky slunce a tvoří v chrámu lesa mohutné šikmé sloupy. Kam je vlastně vedu? Bude tam bezpečí? Zvědavost mu nedala a znovu se rozešel. Prudký svah přechází v rovinu a již vidí okraj lesa. Teď musí opatrně. Došel pomalu ke kraji, jistí a přitom překvapivě hledí z lesa ven do pole, přes které je krásný rozhled do dalekého širokého kraje. Nic takového nikdy ve svém životě neviděl, ani ve svém předchozím domově, kde mohl chodit hodně daleko, ale vždy narazil někde na plot. Daněly stojí vedle něho a jejich pohledy říkají: Kam jsi nás to zavedl? Co tu budeme dělat? Kam dál půjdeme? Nevrátíme se raději zpátky? Vždyť jsme tam nechaly ostatní kamarádky a ostatní daňčata, se kterými ta naše dováděla...
Jeden ze špičáků se náhle rozběhl do strniště, jako by chtěl naznačit, jak se užívá svobody. Ale nikdo ho nenásledoval. Chvíli zůstal stát daleko v poli a pak se poslušně vrátil k ostatním, kteří se již téměř stejnou cestou vraceli. Vyšli z vysokého lesa na louku a hleděli na ostatní daňčí zvěř, která stojí v políčku a mezi nimi plot. Ještě jednou se ohlédne zpět do volné přírody a jde s danělami a daňčaty zpátky do obůrky. Jen ti dva špičáci se již s nimi nevracejí... Lopatáč došel ke korytům a seníku, do míst, která tak důvěrně zná, bere si zbytek ovsa z jednoho z koryt a napětí v něm se uvolňuje. Tady je bezpečí a jistota.
Daňčí zvěř byla v oblasti Novohradských hor již dávno. Její chov je dokladován už ze 17. století. Z korespondence vedené mezi hlubockými Schwarzenbergy a novohradským Buquoyem je patrné, že na obou panstvích byli na počátku 18. století chováni bílí i černí daňci. Zvěř byla mezi oběma panstvími vzájemně vyměňována. V roce 1888 byla poblíže vesnice Byňov založena obora zvaná Kapinos. Oborní plot byl postaven z dubových sloupů a byly v něm zhotoveny záskoky, jimiž se uniklá zvěř mohla vracet zpět.
Po první světové válce byla obora zrušena, ale daňčí zvěř se v prostoru mezi Novými Hrady a Trhovými Sviny udržela, i když ne v příliš dobré kvalitě. A tak mezi některými mysliveckými odborníky na Českobudějovicku vznikla myšlenka obnovit kvalitní chov daňčí zvěře v tomto prostoru zřízením uznané daňčí oblasti a dovézt novou vysoce kvalitní zvěř. Daňčí oblast dostala název „KAPINOS" a rozkládala se na dvaceti sedmi tisících hektarech od Nových Hradů až po Komařice. V letech 1989 a 1990 byly postaveny dvě chovné obůrky, jedna u Nových Hradů v honitbě Kapinos a druhá na úpatí Todeňské Hory u Stradova.
A právě do stradovské obůrky byla dovezena kvalitní daňčí zvěř v únoru 1991 z Kralické obory u Náměště nad Oslavou. Ale jen samá holá zvěř a jeden mladý špičák, který nemohl být považován za zakladatele příštího rodu.
Bylo nutno získat dobrého daňka. Ve Staré oboře u Hluboké nad Vltavou takových bylo několik... Přeťatý provázek vedoucí k padacím dveřím v době, kdy silný daněk sklonil hlavu k ovsu nasypanému uvnitř odchytového zařízení, znamenal zisk pro stradovskou obůrku. Bylo to pro něho skutečně kruté, bránil se, co mu síly stačily. Přinesli pilku na odříznutí parohů, ale nikomu se nechtělo zbavit ho té ozdoby. Jak se později ukázalo, byla to bronzová medaile. „Zkuste ho dostat do bedny i s lopatami, těch pár desítek kilometrů to vydrží,“ napadlo někoho z místních. Dali ho do bedny, i když hlavu tam musel mít natočenou. Rychle bednu do auta, a už ujížděli. Ve stradovské obůrce u vrat bednu sundali, daňka označkovali a soukali ho ven z bedny. Moc to nešlo. Čekali, že prudce vyrazí,proto bednu nasměrovali do volného prostoru, ale nic takového se nestalo. Daňka po delší době konečně dostali ven na louku, ale stál strnule bez hnutí hezkou chvíli, a pak - lehnul si a zůstal ležet půl hodiny, hodinu.
Příčina toho, že nebyl schopen večer pohybu, byla nejpravděpodobněji v tom, že mu bylo umožněno, aby před nové snoubenky a manželky předstoupil v plné kráse a ne s uříznutými pahýly paroží. Drncání auta se přenášelo z těsné bedny přes paroží do šíje, a tak se stalo, že byl na čas ochrnut.
První dny byla v jeho blízkosti často vidět nejstarší, vodící daněla, a později mu pak začal dělat doprovod daněk, špičák z Kralic. Dohadovali se dlouho, jak je asi starý. Hlubočtí jej prodali jako čtyř až pětiletého daňka (161,64 body CIC), ale byl asi starší.
Jeho výstup večer z lesa byl vždy impozantní, vycházel jako panovník. Zastavil, hrdě se rozhlédl a důstojně pomalu kráčel na louku a ostatní zvěř mu vždy dávala přednost u koryt. Jednou na kazatelně někdo ten jeho výstup komentoval: „Starý pán už jde!“ A už mu to zůstalo.
Radost byla z nálezu prvních shozů Starého pána, a když bylo možno sledovat, jak mu rostou nové, ještě mohutnější. Ale obrovským a nejkrásnějším zážitkem bylo narození prvních daňčat, prvních potomků Starého pána a budoucích obyvatel daňčí oblasti ve volnosti.
Krásná silná daňčata hopsala za svými matkami na pašu a někdy i sama bez matek si vyběhla dovádět na louku. To byly nejšťastnější dny mého mysliveckého života. Předčilo to ulovení prvního tetřívka, divočáka, jelena i muflona. To jsem přírodě bral, ale teď jí dávám. Samozřejmě ne já sám! Bez obětavé a nadšené práce, bez upřímného zájmu mysliveckých hospodářů, členů ostatních mysliveckých sdružení, kteří stavěli a bourali obůrku, sušili seno a spoluzabezpečovali i finančně, by se celý „projekt“ výměny daňčí zvěře neuskutečnil. Výměny proto, že stávající daňčí zvěř se musela nejméně z osmdesáti procent ulovit, aby byla zaručená skutečně nová kvalita.
A nové kvalitě se dařilo. Noví daňčíci nasazovali silné, nadějné špice s mohutnými zduřeninami u hlavy, z daňčiček vyrostly silné danělky, které se připravovaly do své první říje. Kralický špičák dokonce vynechal vařečku a druhým rokem nasadil již rovnou dobré lopatky. A náš Starý pán? Druhým a třetím rokem se ozdobil takovými lopatami, že ho při vší skromnosti bylo možno nazývat snad i kapitálním daňkem. Měření jeho shozů po dva roky bylo „stříbrné“. Kralický mu však dal trumf! Již čtvrtým rokem měl lopaty širší, rozložitější a také stříbrné, i když do říje ho Starý pán dosud nepustil.
Také v obůrce u Nových Hradů, kde byla záměrně umístěna zvěř odjinud - z obory Sedlice u Blatné, vyrůstala velmi nadějná nová daňčí populace.
Léta ubíhala a v obůrkách začalo být těsno. Protože se každoročně rodilo nejméně pět daňčat, z původních deseti kusů bylo již třicet a bylo nutno začít vypouštět do přírody. Nějací pytláci či žertéři uvnitř obory navázali od stromu ke stromu spoustu provázků, snad chtěli chytit daňky za lopaty, či co, a když se jim to nepovedlo, udělali v plotě díru a část zvěře vypustili z obůrky ven. Další díru v plotě udělal ve vichřici padlý strom. Přes to všechno se zvěř ven nehrnula. Zejména oba silní daňci a všechny starší daněly nikdy žádný otvor v plotě nevyužili a v obůrce se cítili očividně dobře.
Asi v polovině června čtvrtého roku obůrky, podle Starého pána před pátou říjí v obůrce, mi roční fenka Vanda náhle vystavuje u seníku stojícího těsně u stoky. To on asi ten ušák, jehož bobky denně nacházím v korytech, je tam někde zalehlý. Chválím fenku, že pevně stojí a jdu se tam podívat. Strnul jsem a zaplavil mne obrovský smutek. Běhy složené pod sebe tam věčným spánkem usnula vodící daněla. Ta, která tak starostlivě vládla holé zvěři v obůrce, která snad i konejšila Starého pána v jeho zoufalství první dny tady, ta dobrá matka naší nadějné generace se již nedočkala svobodného pohybu v Todeňské hoře. Těžko jsem zadržoval dojetí, smeknul klobouk a vzdal jí poslední poctu tak, jak to dělám u uloveného kusu, rekviem v lese u zhaslé zvěře však poprvé v životě. Promítá se mi, jak jsme je v tom velkém mrazu vezli z Kralic, jak to byla určitě ona, která po čtrnácti dnech prolomila bojkot krmelce a koryt a přivedla tam všechny ostatní. Znovu si vybavuji, jak vždy zastavila celý průvod zvěře, který vedla, a čekala, až Starý pán pomalu dojde první ke korytům, jak učila všechny dobrým mravům. Ta snad musela jako porodní bába asistovat i při kladení u mladých daněl. Dopravil jsem ji ven z obory ke Svinenskému potoku a otevřel ji, abych zjistil, co bylo příčinou jejího náhlého skonu. V děloze jsem našel silné daňče, plně vyvinuté, jistě těsně před kladením. Teprve pohled na její chrup mi řekl pravdu. Zuby zbroušené až úplně do jedné roviny s dásněmi prozrazují velmi vysoký věk. Zemřela stářím a ještě nám chtěla dát jednoho posledního potomka, který již bohužel zhasl s ní. Když jsme ji přivezli, muselo jí být kolem deseti let. I tak splnila své poslání.
Začátkem srpna téhož roku jsme zjistili nejprve stopy divočáka u napajedla, pak v plotě díru a v obůrce nápadně málo zvěře. Následné sčítání potvrdilo přítomnost pouze Starého pána a asi jen osmi dalších kusů. Vše ostatní bylo venku. A tak to byl vlastně divočák, který rozhodl o ukončení funkce stradovské obůrky. Několik dnů nato jsme na třech místech uvolnili pletivo plotu a otevřeli vrata. Ještě se tu měla konat jedna říje a teprve v polovině listopadu se měla obůrka otevřít. Tak jsme se rozhodli předtím, ale divočák byl jiného názoru.
A přece se říje v obůrce konala. Zvěř se k naší velké radosti ve velké většině stále do obůrky vracela. Zejména Starý pán se rozhodl, že již na stará kolena se nikam daleko ploužit nebude, že se mu tu vlastně líbí. Rochal ve stejných místech v obůrce, jako by byla uzavřená, a i silný Kralický ho chodil navštěvovat, ačkoliv ten se rozhodl pro říjiště na pasece poněkud výše na Todeňské hoře. Jen několik dalších mladých daňků se rozběhlo dál. Dva mladí špičáci ze zvědavosti dokonce přešli most přes římovskou přehradu do českokrumlovského okresu. Jeden z nich, nebo jiný, to dokonce údajně zaplatil životem po střele cizího loveckého hosta, ačkoliv lov daňků tam nebyl povolen.
Avšak většina daňčí zvěře, která byla již tři měsíce volná, nám dala jasně najevo, že Todeňská hora a okolí je její domov. Je tomu i nyní, je tu skutečně vynikající zvěř a medailoví daňci.
Dvě říje již prožil Starý pán na svobodě a druhé jaro. Byl se už podívat na vrcholu Todeňské hory, hleděl odtud z vyhlídky na Novohradské hory, Kohout, Šumavu i Kleť, došel až na louky k Nežeticům, byl i za Sedlem u Polžova. Vždycky se ale vrátí ke Stradovu a rád si zajde znovu do obůrky na místa, která tak důvěrně zná. Jde pomalu po pískové cestě, která nad obůrkou kopíruje bývalý plot. Rád tudy chodí, pak z ní vždy odbočí do borůvčí mezi borovicemi a jde druhou stranou dolů ke Svinenskému potoku na nežetické louky. Tam se potkává s danělami a někdy i s tím velkým lopatáčem, který tak vyrostl z toho nedochůdčete Špičáka. Je teď už moc nafoukaný, radši se mu vyhne.
Daleko za sebou slyší štěkot psů. To jsou zase asi ti dva silní psi, před kterými už musel několikrát utéci, ale oni pořád chodí po daňčích ochozech. Slyší za sebou dupot a ohlédne se. K němu se řítí dvě daněly s daňčetem a ženou je ti dva vlčáci. Zvěř kolem něho proběhla a on uskakuje před psy stranou do lesa. Hrozná rána o strom na hlavu a padá k zemi. Zmítá sebou a ještě vidí, jak k němu přibíhají vlčáci. Mohutným odkopem zadním během jednoho z nich zasahuje, ale již vidí jen tmavooranžovou mlhu, pak tmu a přestává vnímat ten krásný svět. Malé modré roztřapené zvonečky dřípatky horské jsou svědky skonu překrásného zakladatele nového rodu daňků u Stradova, který tak miloval daněly a život, jehož potomci jsou dnes ozdobou Todeňské hory.
Zpracování dat...