ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Šumavská příroda v díle Adalberta Stiftera

1  Lumír KOTHERA
Před dvěma sty lety (23. října 1805), v roce úmrtí dramatika a básníka Friedricha Schillera, se v neklidné době napoleonských válek narodil v Horní Plané na Českokrumlovsku Adalbert Stifter, talentovaný malíř, německy píšící romanopisec a především mistrný novelista, jedna z nejvýznamnějších uměleckých osobností 19. století Čech, Rakouska a klasik německé tvorby, který Šumavu uvedl do literatury a s přesvědčující svěžestí a lehkostí úžasně jemným básnickým citem vylíčil její půvaby, i drsnou, někdy až divokou krásu její přírody s většinou tvrdým, na horském podnebí závislým životem jejích obyvatel. Svoji románovou tvorbou si zajistil pevné místo v dějinách písemnictví a její pathos, zanechávající poselství humanizmu, vzájemné snášenlivosti i touhy po harmonii života všech společenství, se stal postulátem mírumilovných lidí.
Stifter pocházel z rodiny usedlé na Šumavě v několika generacích. Byl synem tkalce a obchodníka se lnem a prosté venkovské prostředí společně s rodinou a místními tradicemi ovlivnilo celý jeho život. Když ve dvanácti letech ztratil otce (na rozblácené polní cestě se na něho při jedné z jeho obchodních cest převrhl u hornorakouského Marchtrenku vůz plně naložený úrodou lnu), zůstala rodina bez živitele a nejstarší ze sedmi sourozenců místo školy musel pracovat na poli a pást dobytek, aby pomohl matce, která se o rodinu starala sama. Přesto nakonec mladý Stifter absolvoval benediktinské gymnázium v hornorakouském Kremsmünsteru, kde se mu dostalo dobrých základů vyššího vzdělání, a odtud v roce 1826 vedla jeho cesta do rakouské metropole ke studiu práv, vedle nichž se věnoval matematice a přírodním vědám. Ačkoliv byl mimořádně nadaný, ke zkouškám, které by mu zajistily pevnou existenci, se nikdy nedostal, snad z přílišné obavy z jejich úspěšného zakončení či pro své umělecké zájmy. A tak se živil jako soukromý učitel a vychovatel v domácnostech české a rakouské šlechty, kromě jiných rodin také v rodině hraběte Colloreda Mansfelda, kněžny Schwarzenbergové, manželky známého maršálka na Orlíku, i všemocného kancléře Metternicha v jeho paláci na Rennwegu ve Vídni.
Své literární příspěvky začal Stifter uveřejňovat od roku 1840 v časopise Weiner Zeitschrift, v almanachu Iris a v některých jiných ročenkách. Část těchto prací vyšla v roce 1844 souborně ve dvou svazcích u nakladatele Heckenasta v Pešti pod názvem Studie. V roce 1850 přijal Stifter místo zemského inspektora národních škol pro Horní Rakousko se sídlem v Linci a v této funkci působil do roku 1865, kdy byl penzionován.
Za nakladatelova přispění poprvé do lázní
Sklonek života ztrpčila básníkovi nevyléčitelná choroba. Už koncem roku 1863 diagnostikoval lékař u osmapadesátiletého Stiftera „vleklý tyfus“, k němuž se přidalo nervové onemocnění; pacient trpěl horečkami a záchvaty pláče, pocitem strachu, neměl chuť k jídlu. Pomalu nastávalo zlepšení, když na jaře 1864 ho vyšetřil dr. Essenwein, k němuž měl básník bezmeznou důvěru. Neshledal nic závažného; podle něho šlo o „poruchu gangliového systému, způsobenou abnormální duševní prací, nevhodnou stravou a neustálým sezením“. Nemocnému doporučil dietní stravování, které přispělo k dalšímu pacientovu zotavení, avšak choroba nezmizela.
Dietní chyby způsobovaly těžké recidivy. „Pětkráte uzdraven, pokaždé vždy jídlem jsem znovu onemocněl!“, stěžoval si básník v dopise z 5. března 1865 Josefu Armannovi. V té době dr. Essenwein zjistil žaludeční a jaterní onemocnění a doporučil lázeňskou léčbu v Karlových Varech. Tehdy se Stifter nechal znovu důkladně vyšetřit věhlasným profesorem dr. Braunem z Vídně za jeho pobytu v Linci; profesor souhlasil s léčebnou kúrou v lázních, po níž doporučil „pobyt v nějakém vysoko položeném zalesněném místě s čistým vzduchem a dobrou vodou“. Když se mu básník zmínil o své předešlé cestě do Lackenhäuseru a vyznal se mu z lásky k tomuto kraji s tím, jaký blahodárný účinek na něm pobyt uprostřed lesů zanechal, lékař usoudil, že velký vliv na chorobu má patrně okolní prostředí a přiklonil se k názoru, že nemoc není nikterak nebezpečná.
Do Stifterovy duše se však začala vkrádat stále větší nejistota. V polovině dubna 1865 se vypravil do Vídně za přítelem dr. Aitenbergerem a k profesoru Oppolzerovi, a protože jejich diagnóza se závěry dr. Essenweina byla shodná, nezbývalo nic jiného, než se připravit na cestu do lázní. Dne 30. dubna 1865 za finančního přispění nakladatele Heckenasta, nevlastního Stifterova bratra a ministerstva, se Stifterovi s neteří a milovaným psíčkem Puzzim vypravili do Karlových Varů, aniž pobyt měli předem zajištěn. Vlak z Lince směřoval přes Pasov a Regensburg do Chebu, odkud 4. května je kočár odvezl do Karlových Varů.
Po příjezdu vyhledal Stifter podle rady dr. Oppolzera lázeňského lékaře profesora Seegena, vyhlášeného odborníka na jaterní choroby, a zajistil si ubytování na náměstí u kostela v domě zvaném „U dvou princů“, jehož majiteli bylo manželé Wagnerovi. Z domu se nabízela překrásná vyhlídka přes vřídlo na lesy a Stifter si ve druhém poschodí pronajal velkou místnost se třemi okny, malý kabinet, a pokojík pro neteř Kateřinu. Dr. Seegen pacienta poprvé vyšetřil 5. května 1865 a nemocnému dal naději na úplné uzdravení.
Léčebnou kúru nastoupil Stifter 6. května, kdy se přihlásil k zápisu do lázeňského seznamu jako 447. host. Podle zprávy domácímu lékaři v Linci zahájil léčbu se třemi půllitrovými poháry léčivé vody, kterou pil třikrát denně. „Zatímco ostatní lidé hubnou, já přibírám na váze a vypadám lépe. Vím jistě, že příští rok zase přijedu, i kdybych měl o peníze na cestu žebrat“, psal básník po krátkém čase z lázní. Dne 9. června 1865 pil poslední pohár Zámeckého pramene a vydal se s manželkou a neteří domů.
Druhá cesta do lázní
Po příjezdu strávil Stifter nějaký čas v Lackenhäuseru a účinky léčebné kúry byl přímo nadšen. K dalšímu pobytu u paní Wagnerové se přihlásil ještě když v údolí Dunaje panovala zima. V dopisech z 21. a 24. dubna 1866 si objednal stejný pokoj a vyprosil si, aby „jeho postel stála zase tam, kde minulý rok, totiž hned vpravo od dveří, neboť starému muži dělá vždy dobře, když zase najde svoje obvyklé prostředí“.
Dne 26. dubna 1866 odjel básník se stejným doprovodem jako minule z Lince a termín příjezdu 30. dubna slnil na den přesně. S pitím Zámeckého pramene začal 1. května a přestože ve městě „psí zima“ vydržela skoro celé čtyři týdny, byl s léčbou spokojen. Dne 3. června Karlovy Vary všichni opustili a odjeli do Chebu, kde museli přenocovat. O den později se pokračovalo do Regensburgu a 5. června do Pasova, z něhož Stifter odcestoval do Lackenhäuseru. „…jsem teď z nás tří nejzdravější“, sděloval odtud svým nejbližším.
Třetí cesta do Karlových Varů
K poslednímu pětitýdennímu pobytu přijel Stifter s doprovodem na jaře 1867. U paní Wagnerové si vyprosil rezervaci obvyklého ubytování. Dr. Seegen byl s pacientem mimořádně spokojen. Jen nervy vypověděly nemocnému dvakrát službu. Dostal se do takového stavu, kdy podle názoru okolí „si mohl i něco udělat“, ale takové záchvaty míval Stifter i dříve. Z tehdejší Stifterovy návštěvy města zachoval jednu z nejhezčích vzpomínek na básníka místní lékař dr. Fleckles: „V podvečer Stifterova odjezdu jsme seděli pod kaštany na Staré louce. Proti svému zvyku Stifter dlouho zaníceně hovořil a pozval mě jako hosta k bohaté tabuli svých vzpomínek. Mluvil o minulosti, jak vznikalo jeho dílo. Měsíc vyšel, žaluzie byly všude stažené, v údolí panovalo hluboké ticho, rušené jen trubkou postilióna, vyjíždějícího z města. Když zmlkl jeho poslední tón, položil si Stifter pravou ruku na srdce a rezignovaně řekl: „Na všech okolních vrcholech panuje už klid, brzy si i ty odpočineš.“ Mlčky jsme potom došli ke Stifterovu bytu, kde mě básník podal ruku a vstoupil do domu…“.
Dne 4. června 1867 ukončil Stifter třetí karlovarskou léčebnou kúru a společně se všemi se vrátil do Lince. Dr. Seegen ho ujistil, že kromě nervového onemocnění je zcela zdráv a proto další kúru už nedoporučoval. Den před odjezdem Stifterovi řekl: „Všechno bude v naprostém pořádku, napište mě o účincích léčby, ale do Karlových Varů už příště nejezděte, nezvykejte tomu…“. Jak lékař předpověděl, tak se také stalo. Stifter se po návratu cítil dobře a vypadal lépe, než před nemocí. Také nervy měl méně podrážděné než dříve, neboť na radu lékaře „šest týdnů nic nedělal a téměř stále byl na čerstvém vzduchu“.
A přece všechny cesty manželů Stifterových do vyhlášeného lázeňského města byly marné. Karlovy Vary sice básníkovi dopřály v jeho těžké nemoci ještě tři pracovně bohaté roky života, ale od jisté smrti ho zachránit nemohly. Žaludeční obtíže způsobovala rakovina jater a léčba proto nemohla mít dlouhého účinku. Nemoc se rozvinula s nezadržitelnou rychlostí, když v prosinci 1867 se básník nakazil chřipkou. Velké bolesti způsobily, že poznamenám stigmatem zhoubné choroby si v noci z 25. na 26. ledna 1868 úmyslně přivodil zranění na krku břitvou a 28. ledna téhož roku v osm hodin ráno ve svých 63 letech v Linci zemřel. Byl pochován na lineckém hřbitově sv. Barbory.
Ožívalo štěstím z návratů do rodného kraje
Svoji první větší slovesnou práci „Kondor“, k níž mu dal popud odvážný výstup W. Riechardové v balonu, publikoval Stifter v roce 1840 a jí si rázem získal sympatie širokého okruhu čtenářů. Během krátké doby napsal pak celou řadu veršů, vyprávění a essejí, avšak těžiště jeho práce spočívalo především v povídkách nevšedních námětů s přesným popisem krajiny, v nichž přesnou sugestivní realitou dokázal vyvolat obraz šumavské přírody v duši svého čtenáře téměř beze zbytku.
Nikdo nedokázal působivěji vylíčit strašlivou krásu šumavského lesa v zimě: „Nelze vypovědět, jaká nádhera a tíže ledu visela ze stromů. Jako svícny, z nichž čněly nesčetné obrácené svíce nevídaných rozměrů, stály tu smrky a jedle. Všechny svíce se třpytily stříbrem, svícny samy byly ze stříbra, nestály však všude vzpřímeny, nýbrž některé se skláněly různými směry. Šumění, jež jsme předtím slyšeli v povětří, bylo nám nyní jasné. Nepřicházelo z povětří. Bylo nyní u nás. Zavládlo v celé hloubce lesa a neustávalo, jak větve a haluze stromů praštěly, padajíce na zem. Bylo to tím strašnější, že všechno stálo nehnutě, ve všem tom třpytu a jasu se nepohnula ani větévka, ani jediná jehlice, leda že jsi po chvíli pohleděl zas na nějaký ohnutý strom, který poklesl níž pod tíhou ledových rampouchů. Stáli jsme a dívali se – kdož ví, zda z údivu, či hrůzy před jízdou tím krásným a strašným krajem zároveň. Náš kůň měl asi stejný pocit, neboť to nebohé zvíře couvalo, vzpínajíc lehce nohy, a několikerým trhnutím zatlačilo sáně kus dozadu“.
Ve Stifterově díle zůstává také z lidí jen to tiché, čisté a trpělivé. Sám o tom říká: „Kdo zůstává s lidmi, snad činí dobře, kdo zůstává s přírodou, činí lépe“. Děj většiny jeho prací se odehrává v okolí Horní Plané, krajině „drsně slavnostní, líbezně pohostinné a prostým půvabem okouzlující“. Kromě povídek, sebraných do šesti svazků „Studií“ a dvou svazků „pestrých kamenů“, napsal román „Pozdní léto“ a velký historický román „Vítek“, na kterém pracoval dvacet let a který měl být první částí rozsáhlé trilogie z české historie. Napsání dalších dílů „Záviš“ a „Otakar“ zabránila nemoc a posléze smrt. Své umělecké mistrovství dokázal Stifter nejpřesvědčivěji stěžejním dílem „Der Hochwald“, v češtině pojmenovaném „Vysoký les“ a později „Hvizd“, za které obdržel neformální titul „básník Šumavy“. K vydání došlo v roce 1842.
Na svůj rodný kraj Stifter nikdy nezapomněl; rád se sem vracel o prázdninách ze studií a štěstím z návratů ožíval zejména v nedalekém Frymburku, který v jeho životě měl nemalou důležitost – asi takovou, jakou v životě každého mladého muže má jeho první láska. V knize „Z kroniky mého rodu“ vřelými slovy pozdravil Frymburk takto: „Pirlingu, ty milé městečko, jak jsem tě měl vždy rád! Ale kdo by si byl kdy pomyslil, že se mi staneš tak drahý! Jak se rozraduje mé srdce, kdykoliv vzpomenu na tvou krásu: jak půvabně ležíš ve své samotě na sametově zeleném vrchu a tvé bílé domy shlížejí dolů k řece, svlažující své břehy a pospíchají pod tvým dřevěným mostem….
Ve Frymburku se v roce 1828 v rodině místního velkoobchodníka Mathiase Greipla seznámil s jeho černookou dcerou Franziskou. Po pětileté známosti se rozhodl ucházet o její ruku, avšak Fannyn otec nespatřoval v povolání nápadníka své dcery záruku pro obživu a společenské postavení. K sňatku proto nesvolil a tak se mladý básník musel rozejít s opravdovou a velkou láskou svého života. Fanny o osm let později se vdala za hornorakouského sekretáře Josefa Fleischhandela a po dalších třech letech zemřela, Stifter se oženil s Amalií Mohauptovou, dcerou důstojníka z protinapoleonských válek. Milostná básníkova krize je zobrazena v jeho rané povídce „Cornelie“.
Přestože ve Frymburku prožil největší zklamání svého života, jakmile rozbolavěné mladé srdce čas zahojil, vyhradil mu básník ve své tvorbě více než čestné místo. Ve svém „Hvozdu“ píše: „Pode mnou ležela lesknoucí se stuha Vltavy celá tekoucí v České zemi. Vine se tu sevřena zákruty údolí, zdaleka viditelná, zprvu jako světelná nitka, potom jako vlající stužka a nakonec jako stříbrný pás kolem vykroucených lesních zákoutí. Znovu svlaží černé kořeny jedlí a borovic a vytryskne na chvíli do rozjasněného údolí, jež se jako něžné oko otvírá v temnotě kolem dokola truchlících lesů. Údolí přináší spěchající vodě v ústrety pohostinné pole, zelené louky, a na jedné z nich jako na sametové podušce vidíme malou osadu s krásným jménem – Frymburk“.
V malířském popisu krajiny kolem Frymburku v povídce „Lesní poutník“ autor pokračuje: „Frymburk je malé městečko, jakož kostel na svahu, na kterém městečko leží, je malebně umístěn do nejzazšího výběžku, odkud půda pozvolně klesá. Kolem dokola stojí větší hory. Na jihu a jihozápadě hledí jeho okna na veliký les, který je posledním souvislým hřbetem, jímž Šumava zaniká a jímž se ještě v nepřerušené řadě připojuje k celému pásmu, které pokračuje mezi zeměmi. Na severu jsou ještě menší vrchy, zčásti pokryté poli, zčásti lesem, kdysi jediným neproniknutelným porostem, až ještě dále na severu kopcovitý ráz krajiny přestává…“.
Spisovatel navštívil Frymburk v roce 1866 i se svojí chotí a byl v greiplovském domě velice vlídně přijat; nebylo už důvodu k nepřízni. Ubytoval se tehdy ve dvou pokojích k západu a z jejich oken hleděl na zasmušilé svatotomášské pohoří se známou zříceninou Vítkova Kamene. Fannynčin pokoj a její podobizna byly tenkrát svědky pohnuté citové kolize básníkovy, která dojímá obzvláště ze závěrečných stránek povídky „Lesní poutník“. Fanny se Stifterovi zjevovala v jeho díle po celý život sice pokaždé pod jiným jménem, avšak vždy jako čistá, ideální žena, kterou – když mu ji osud nedopřál ve skutečnosti – se snažil zobrazit alespoň sám, obětujíc její lásku své trvalé lásce k básnictví.
Zpracování dat...