Jelení říje roku 1995 pozvolna doznívala a za posledním poplatkovým loveckým hostem se zavřely dveře kanceláře lesní správy a já si plně uvědomoval, že nás čeká lovecká sezóna, na kterou nebudeme mít právě příjemné vzpomínky.
Povětrnostní podmínky již v průběhu měsíce září jako by předznamenaly ekologickou katastrofu velkého rozsahu, která tohoto roku v průběhu dlouhé a tuhé zimy zasáhla zejména východní část Krušných hor a způsobila značné škody zejména na smrkových a březových porostech. Přinesla rovněž neskutečné strádání zvěři a následný značný počet úhynů, zejména
srnčí a jelení zvěře.
Současně se zhoršujícím se počasím, kdy již začátkem měsíce října déšť vystřídaly první sněhové přeháňky, přibývaly i problémy s plněním plánu lovu jelení holé, ale zejména úspěšného zajištění odstřelu trofejové zvěře zahraničními i tuzemskými loveckými hosty.
I přes veškerou snahu personálu lesní správy opouštěli někteří lovečtí hosté naší honitbu bez vytoužené jelení trofeje.
Když jsme si mysleli, že horší už to nebude, druhého listopadu přívaly sněhu uzavřely náhorní rovinu naší honitby. Přesto se podařilo i za těchto svízelných podmínek zajišťovat průběžné plnění plánu lovu, jak jelení holé, tak i jelenů, které z již uvedených důvodů neulovili lovečtí hosté.
Blížil se nezadržitelně konec roku a plán lovu až na jelena třetí věkové třídy byl splněn.
Bohužel, povolenku k lovu na jelena této věkové kategorie měl, jak se říká, v kapse prominentní host městského úřadu. O možnosti vrátit povolenku se semnou odmítal bavit.
Minuly vánoční svátky a s nimi i volné dny. Nové přívaly sněhu a silný vítr uzavřely okresní i lesní cesty nad obcí Boleboř.
Den před Novým rokem mi zmíněný host telefonicky oznámil, že povolenku vrací a už nepřijede. Smířil jsem se ze skutečností, že plán lovu zůstane nesplněn.
Pracovníci lesní správy města Jirkova, až na lesníka Zdenka, si již užívali dovolenou. Venku se čerti ženili a já se Zdenkem klábosil o výsledcích a průběhu této lovecké sezóny v kanceláři u rozpálených kamen. Když jsme narazili na problém vrácené povolenky, přišel Zdenek s šíleným nápadem, co kdybychom zkusili štěstí o Silvestra odpoledne.
Navrhl, abychom se prošli po třetí Bernavské cestě, která byla buldozerem prohrnuta při zavážení krmelců. Musím přiznat, že se mi jeho nápad příliš nezamlouval, neboť jak říkala moje žena,“jen blázen může holdovat chůzi v metrových závějích.“ Přesto jsem se nechal přesvědčit, a na druhý den po obědě, jak bylo dohodnuto, sedáme do traktoru a doslova šplháme vysokým sněhem po Staré Kálecké cestě. Traktor jsme zaparkovali u závory a domluvili si podmínky této sváteční pochůzky, a to, že se za dvě hodiny sejdeme opět zde u traktoru.
Zdenek se vydal zpřístupněnou úvozovou cestou k Dvořákově kazatelně, a já s jezevčicí Ajdou pod kabátem, prošlapával cestu pod Vagonem. Pod Kalistovo boudou navátý sníh vytvořil neprostupný val, který jsme zdolávali jen s velkým úsilím. V tu chvíli si vyčítám, že jsem neposlechl ženu a nezůstal raději doma. Pocit marnosti mi pomohl překonat zajíc, který si u cesty pochutnával na ulomené větvi jeřábu. Prošel jsem kolem a on v klidu pokračoval v okusu, aniž mi věnoval jediný pohled. Unavený a propocený jsem došel ke kryté kazatelně nad Bílým potokem, kde jsem si chtěl odpočinout. Očistil jsem si lavici od sněhu a s úlevou usedl. Rozhlédnu se kolem a vlevo od kazatelny vidím ve vzdálenosti asi 200 m dva jeleny, kteří se věnovali vyhrabávání stařiny na zalesněných valech. Sledoval jsem jeleny, kteří se mi chvílemi ztráceli za valem, a přemýšlel o cestě zpět. Uvažovat o lovu se mi zdálo v těchto podmínkách zbytečné. Opouštěl jsem kazatelnu přesto spokojen. Viděl jsem zvěř, a to ve mně vyvolalo hřejivý pocit. Stojím na žebříku a snažím se zavřít dvířka kazatelny, když mi je
náhle silný poryv větru doslova vyrve z ruky. Ty následně udeřily do sloupku posedu a zimním tichem třeskla rána jako z kulovnice. Jeleni se okamžitě rozběhli k prolámané smrčině, kde mi zmizeli z dohledu. V duchu jsem se s nimi rozloučil a s Ajdou pod hubertusem se vydal ve svých stopách na zpáteční cestu. Když jsme procházeli kolem rozčleňovacího průseku v mladé smrčině, všiml jsem si, že zhruba uprostřed postávají oba jeleni, kteří mi ještě před chvíli dělali společnost před kazatelnou. Myslel jsem sice na Zdenka, ale možnost lovu mě nenechává dlouho v klidu a rychle se rozhoduji. Nechci zbůhdarma promarnit příležitost, která se mi nečekaně naskytla. Beru do ruky dalekohled a znovu si ověřuji, zda jde o tytéž jeleny. Tedy o mladého čtyřletého osmeráka a starého věčného osmeráka. Bylo rozhodnuto. Pokusím se starého ulovit. Soumrak pozvolna houstne.
Prošel jsem závějemi kolem bříz, lemujících okraj lesa, a neustále kontroluji vítr. Pomalu šoulám starou svážnicí k Bílému potoku. Sněhu stále přibývá, místy je mi až po pás. Jsem již značně unaven chůzí ve vysokém sněhu. U potoka procházím řídkou smrčinou s vývraty a zlomy. Postupuji pomalu krok za krokem k místu, odkud bych měl jeleny zahlédnout. Konečně se blížím k hraně průseku. Jen se v duchu obracím na Svatého Huberta, abych jeleny našel tam, kde jsem je z cesty naposledy zahlédl. Ukrytý za vývratem pozoruji jeleny, kteří jsou stále na svém místě, jak opět dobývají stařinu a střídavě jistí. Ajdu opět schovávám pod hubertus a puškohledem ještě pro jistotu prohlížím paroží starého osmeráka, které je celkově slabší, ale velmi rozložité. Při jeho částečném vytočení posouvám záměrný kříž na jeho komoru a tisknu spoušť. Ostrý třesk kulové rány zaburácí houštinou. Jelen naštěstí zůstává v ohni a mladý osmerák okamžitě zatahuje do mladé smrčiny. Pro jistotu rychle přebíjím kulovnici a chvíli čekám. S Ajdou v náručí se doslova ploužím sněhovými závějemi k ležícímu, zhaslému jelenovi a ulamuji dvě smrkové větvičky. Jednu vkládám jelenovi do svíráku, jako poslední hryz, a druhou si dávám za lem zimní čepice. Čas plyne, a tak rychle provádím pouze malý vývrh, zavětřím ležícího jelena šálou a pospíchám za Zdenkem. Byl jsem spokojený, ulovil jsem starého jelena, který má svá nejlepší léta již dávno za sebou.
Těžko mohu popsat, jakou jsem měl radost. Po příchodu k traktoru, téměř za úplné tmy informuji o svém loveckém štěstí promrzlého a mrzutého Zdenka. Když se uklidnil, tak jsme domluvili ranní odvoz jelena z lesa do bourárny v objektu lesní správy.
Silvestrovská oslava mohla začít a zásluhou úspěšného lovu se nám také mimořádně vydařila.
Při bourání jelena nalezl pracovník lesní správy v hrudi zarostlou kuli, která byla patrně i příčinou jeho nízké tělesné váhy. Po ošetření činila pouhých 78 kg. Věk jelena byl na následující výstavě trofejí odhadnut na 12 let.