ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Dvojí pohřeb

11  Ing. Leo VALA
Jedny z nejsmutnějších okamžiků, ve kterých je i chlapům dovoleno plakat, jsou ty, ve kterých do věčných lovišť odejde kamarád nejvěrnější - pes. A bohužel těchto chvil se dožívají všichni chovatelé psů, poněvadž, tak už je to v životě zařízeno, lidský věk je asi sedmkrát delší než věk psí. Ty smutné chvíle přicházejí i při největší péči a lásce a k zmírnění zármutku nemůže přispět ani vědomí, že s nimi musí člověk zákonitě počítat.
Chci se nyní s vámi podělit o příběh, v jehož tragice se skrývá i záblesk zahořklé úsměvnosti.
Byli - žili v jedné malebné vísce dva kamarádi, oba myslivci, a jejich zahrady odděloval jen poněkud již chatrný plot. Oba chovali psy. První z nich, říkejme mu Franta, byl pyšným majitelem razantního retrívra, druhý, kterého nazveme Václavem, rozmazloval roztomilého dlouhosrstého zlatého jezevčíka. Také oba tito pejskové byli po vzoru svých páníčků kamarády. Uměli sice na sebe zuřivě nadávat, běhajíce kolem plotu, ale když se jim podařilo najít v plotě díru a dostat se k sobě, nepřátelství kupodivu přestalo a chovali se k sobě v podstatě velmi přátelsky.
Bohužel věk jezevčíka Pajdy se neúprosně naplňoval, jeho hbitost byla ta tam, ztrácel zrak i sluch, občas pokulhával a stávalo se, že ze své důkladně zateplené boudičky, která spíše připomínala rodinný domek, za celý den ani nevylezl. Jeho chovatel Václav s hrůzou sledoval tyto příznaky neúprosného stárnutí a nechtěl si připustit, že se nevyhnutelně blíží den, kdy se bude muset se svým psím přítelem navždy rozloučit. Také Václav už nebyl žádný mladík, táhlo mu na osmdesátku, a mnohdy v nespavých nocích žehral na osud, který neumožňuje, aby se o své vlastní zbývající roky život spravedlivě napůl s Pajdou rozdělil.
Retrívr Rek Franty Zhořeleckého byl naproti tomu v plné mužné síle. Běhal jako čamrda a v revíru byl k neutahání.
Jednoho večera vysedával soused Franta na zahradě pod statnou hrušní a se svým někdejším spolužákem, který ho přijel po letech navštívit, opékali na malém provizorním ohništi špekáčky a popíjeli lahváče. Pojednou se k jejich zděšení z husté okolní tmy, znásobené ještě září ohníčku, vynořil retrívr Rek a v uslintané mordě aportoval - sousedovic jezevčíka Pajdu! Ten byl již dočista ztuhlý, zhaslý, a nebylo mu pomoci. Vypadal příšerně. Jeho někdejší zlatavý kožíšek zchumlaný, uslintaný, uválený a plný hlíny.
Ve Frantovi by se v té chvíli, jak se říká, krve nedořezal. Rek zakousl Pajdíka! Soused Václav mě dozajista zabije! Že já holomek líná už jsem dávno ten plot neopravil! To bude napříště pěkné sousedství!
Po těchto zoufalých myšlenkách začala racionální úvaha. Ta událost se musí zakamuflovat. S tím nápadem vlastně přišel momentální návštěvník, Frantův kamarád.
Pomuchlaného mrtvého Pajdíka důkladně očistili od slin a hlíny a kožíšek mu vyčesali. Potom pod pláštíkem černé tmy s ním nešťastný Franta prolezl chatrným plotem a Pajdíka pietně uložil do jeho boudičky před sousedovic stavením. Vypadal, jakoby spal, snad soused Václav připočte jeho skon, stejně již dříve oplakaný, přirozenému úmrtí stářím!
Franta Zhořelecký prožil velmi neklidnou noc v očekávání toho, jak se nešťastná záležitost vyvrbí.
Vyvrbila se, a to takovým způsobem, že nad ním nezasvěceným zůstal rozum stát!
Druhý den hned po ránu přiběhl vyděšený soused Václav. Představ si, co se mi stalo! Včera mi zhasl Pajdík! Našel jsem ho po ránu už ztuhlého v boudičce. Udělal jsem mu odpoledne hrobeček v rohu zahrady, pod tou velkou klečí, kde tak rád lehával. A dnes ráno, když jsem šel vyklízet boudu, ležel v ní Pajdíček , jako by spal, ale bohužel mrtvý. Já jsem ho snad proboha musel zahrabat ještě živého, to si do smrti neodpustím, on se vyhrabal a stačil ještě zalézt do boudičky!
Také Franta Zhořelecký byl tím sdělením šokován. Pomohl ochotně kamarádovi Vaškovi vykopat hlubší hrobeček a Pajdíka pietně znovu pohřbít. Ale odvahu k tomu, přiznat, že zřejmě mrtvého Pajdíka vyhrabal a aportoval retrívr Rek, tu v sobě prozatím nenašel. Teprve po několika dnech, když už nemohl s klidným svědomím snášet, jak se kamarád Václav trápí nad tou záhadou, vyšel s pravdou ven. Václav nakonec tuto poněkud drastickou skutečnost přijal. Alespoň že ví, jak to tedy bylo a nemusí si nic vyčítat, snad kromě toho, že s vykopáním pohřební jámy pro svého milovaného Pajdu si měl dát hned napoprvé více práce.

Fotogalerie

Zpracování dat...