ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Exotická zvěř

23  P. S.
K uskutečnění každého obchodu je bezpodmínečně nutné mít čím zaplatit. Protihodnota zboží může být uhrazena buď v penězích, protislužbou, či takzvaným výměnným obchodem. Právě poslední způsob zvolil náš bývalý loučenský ředitel k uskutečnění svého snu, kterým byla introdukce svišťů do Hrubého Jeseníku
Šedesátá léta přála tomu, aby se místní kamzíci, pocházející z rakouských Alp, stali jakýmsi obchodním artiklem. Zákonné předpisy na úseku ochrany přírody to tehdy umožňovaly. Jednalo se o výměnu zvěře se Slovenskem.
     Zajímavý byl způsob odchytu kamzíků ve volné přírodě. Základem jeho úspěšnosti byl fakt, že kamzičí zvěř byla ve vysokém sněhu značně nepohyblivá a tedy téměř bezbranná. Podle pamětníků ho provádělo více lesníků. Na polesí Rejhotice to byl ing. Karel Káčerek, který tu v té době zastával funkci polesného. Za vysoké sněhové pokrývky se dokázal na běžkách přiblížit ke kamzíkům až do jejich bezprostřední blízkosti. Pak se vybranému jedinci pověsil na krk a následně ho strhl do sněhu. To už k němu přiskočili další připravení kolegové, kamzíka spoutali a na saních dopravili do údolí. Bez jejich pomoci by se taková náročná metoda odchytu pochopitelně nedala realizovat.
     Jiný způsob odchytu praktikovali lesníci na polesí Vernířovice. Využívali k němu provizorních odchytových zařízení o velikosti přibližně 2 x 3 m, která se stavěla poblíž zimních stávanišť této zvěře. Bylo to pod loveckou chatou s názvem Jelení bouda u říčky Merty a dále pod lesními školkami na Klepáčově, u hranic s polesím Rudoltice. Kamzíkům bylo v tomto zařízení předkládáno krmení - zejména sušené jeřabiny a maliník ve formě letniny. Nemohlo se zapomenout ani na kusovou sůl, která je pro tuto zvěř jakýmsi magnetem. Kamzíci se přes den potulovali v blízkosti a k večeru se stahovali dovnitř lapače. Pak už stačilo, aby nedaleko ukrytý lesník pomocí motouzu spustil padací dvířka a kamzík nemohl ven. Dva chytači vnikli za ním. Jeden z nich ho uchopil za růžky a druhý za zadní běhy. Společně ho spoutali a vynesli z odchytového zařízení ven. Položili ho na sáně přistavené poblíž a po přibližovací cestě dopravili k nejbližší hájovně. Tímto způsobem bylo na polesí Vernířovice odchyceno více kamzíků. Odchyt takto prováděl lesník Vratislav Koutný spolu s polesným ing. Miroslavem Pěchůvkou.
     Dalším způsobem byl odchyt pomocí psa, jak mi ho popsal dříve zmíněný lesník. Opět využíval bezmocnosti kamzíků při vysokém sněhu, kdy se chytaná zvěř nijak zvlášť nebránila. Kamzíci se při něm hluboko propadali, kdežto pes nikoli. Lesník Koutný přitom vlastnil bavorského barváře, který byl vůči kamzíkům obzvlášť agresivní. Nemohl zapomenout na příhodu, kdy ho kterýsi z nich ještě v době, když byl štěnětem, nabral na růžky a shodil do potoka. Během odchytu pes nahnal chytaného kamzíka po svahu dolů do hlubokého sněhu. Jeho pán uchopil zvíře za růžky, následovalo jeho spoutání a doprava do údolí. Tímto způsobem odchytl majitel barváře několik kamzíků.
     Nejkurióznější způsob odchytu pomocí improvizovaného lasa však uskutečnil ve spolupráci s polesným Mirko Kantorkem na lokalitě Kosaře. Kamzík se zde nacházel na skalní římse. Pod ním byla hluboká, nejméně dvacetimetrová kolmá skalní stěna. Zastoupili mu únikovou cestu a lesník Koutný odběhl do své hájenky pro provazy. Do jeho návratu polesný dál hlídal únikovou cestu. V další fázi se lesník pokoušel zvíře zachytit za růžky do smyčky provazu, což se mu po několika neúspěšných pokusech nakonec podařilo. Situace však byla komplikována tím, že oba lesníci museli nejprve pomocí provazu vytáhnout kamzíka asi dva a půl metru do výšky. Zde už bylo ploché místo, kde ho spoutali a následně snesli dolů k cestě.    
     Na konci šedesátých let posloužila kamzičí zvěř k získání karpatských laní. Ředitel Růžička, ve snaze zlepšit sílu trofejí místní jelení zvěře, vyměnil několik kamzíků za laně karpatského jelena. Tyto laně byly označeny klínovitými zářezy do okraje slechu a nesměly se lovit. Občas se však stalo, že některý lesník tuto značku v terénu přehlédl a takto označený kus ulovil. V takovém případě pak bylo tuze zle. Náš šéf se dovedl pořádně rozohnit a slova, která se pak snesla na hlavu viníka, jsou prostě nereprodukovatelná.
   Z vyprávění starších kolegů jsem se později dověděl, že k jakémusi výměnnému obchodu posloužili kamzíci ještě v jednom případě. Šlo o výměnu jesenických kamzíků za tatranské sviště. Bylo to počátkem září v roce 1963, kdy několik pracovníků lesního závodu Loučná odjelo do Litvorového žlebu ve Vysokých Tatrách, aby se zde pokusili odchytit několik svišťů. Nejprve vyzkoušeli odchyt pomocí sítí. Ukryli se v blízkosti svištích nor a počkali, až je jejich obyvatelé opustí. Hned poté ucpali vchody do podzemí tak, že je rychle zatloukli připravenými dřevěnými kůly. Pak následovaly pokusy hodit na sviště síť a zmocnit se jich tímto způsobem. Touto málo efektivní metodou se podařilo odchytit pouze dva sviště. Nejúspěšnějším způsobem odchytu se nakonec ukázalo vykopání nor v době zimního spánku těchto zvířat. V prosinci 1963 byla z hloubky dvou metrů vybrána rodina sviště horského v počtu šesti kusů. Zvířata se nacházela ve stavu hlubokého zimního spánku, který úspěšně dokončila ve sklepě budovy polesí Rejhotice, kam byla z Vysokých Tater převezena.
Přezimovaní svišti byli 28. 4. 1964 byli vysazeni do jakési aklimatizační obůrky na západním úbočí Vysoké Hole. V polovině května 1964 zaslala Správa TANAPu dalšího jedince, který byl vypuštěn k ostatním svišťům. V prostoru ohraničeném nevysokým plotem byly předem vybudovány nory, jaké si svišť vyhrabává ve své domovině. Pracovníci lesního závodu získali výměnou za pět zdatných kamzíků několik svišťů, uvádí zápis z té doby.
     Celkem tedy bylo do jesenické přírody vysazeno devět svišťů, z toho šest samic a tři samci. Krátce po svém vysazení svišti lokalitu opustili a od té doby nebyli v oblasti lesního závodu pozorováni vůbec. V následujícím období se občas objevily nezaručené zprávy o jejich spatření na hřebenech. Mělo to být na území lesních závodů, které s aklimatizační obůrkou sousedily. Tyto zprávy se však nikdy nepodařilo ověřit. Mělo se zato, že na vině vymizení svišťů byli místní predátoři. Konkrétní příčina jejich vymizení však zůstane navždy zahalena tajemstvím.
 
     Při získávání informací z té doby jsem zjistil, že tři z odchycených kamzíků putovali do ZOO v Olomouci na Svatém kopečku, kam byli ředitelem Janem Růžičkou darováni.
    
     Výměnný obchod se svišti se sice uskutečnil, tato zvěř však v Jeseníkách nezdomácněla. Možná, že to tak pro ni bylo lepší. Kdo ví, jaký osud by ji potkal v pozdějších letech, kdy se ze strany ochránců přírody objevily snahy o prosazení likvidace kamzíků ...  
Zpracování dat...