ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Můj nejsilnější lišák

21  Jan Kajzar
Ty zimy v Beskydech nejsou vůbec stejné. Jeden rok třeba mrzne, ale není moc sněhu, jindy je to třeba naopak, že je sněhu dost, ale není moc mráz. V roce 1980 byl sníh aj mráz a bylo toho všeho dost. A vesnice Bílá, ta leží v mrazové kotlině, nad Starýma Hamrama a táhne se až ku Hlavaté, tam to platí všechno dvojnásob. Když je třeba na Ostravici -10°C, tak na Bílé je skoro dvakrát tolik pod nulou. Když napadlo v jednom roce za den na Ostravici 20 cm sněhu, tak na Bílé to bylo 70 cm sněhu. V tom 1980 roce nasněžilo fest a mrzlo ještě víc a myslivec Jura Nytra v tom roce zažil tuto příhodu.
Veliké kolo Měsíce se blíží úplňku. Plovoucí mraky mu však berou pohled na matičku Zemi tak, až se krajina pod ním ponoří do stínu. To si však Měsíc nedá jen tak líbit. Foukne do mraků a…matička Země se rozjasní mrazivým třpytem sněhových vloček. Teď je Měsíc spokojen a rozlije své světlo až pod nejmenší smrček v lese, osvítí i staré pařezy, zkontroluje bukovou mlazinu, přes ni to protáhne na zamrzlý, pod ledem tiše bublající potok. Už je tu ale zase zlobivý mrak, zahalí stínem vše, co se třpytilo. Světlo - stín, světlo - stín… Většinou se na tu honičku Měsíc vyflákne jako první, zatáhne za horu a nechá mraky jen tak lítat nocí po obloze –„Já vám dám, mračiska, zkuste si mě najít!“.
Tak jsem to viděl, když jsem vystrčil nos z chalupy před dveře, jen tak v papučách, omrknout tu noc. Zprvu se mi z vyhřáté chalupy moc ven nechce, ale nakonec zvítězí lovecká vášeň a přece vyrážím do té krásné noci.
Podle mě je tam tak -20 °C. Beru na sebe tolik teplého oblečení, že vypadám jako medvěd. Moc se v tom pohybovat nedá, ale vím, že musím alespoň dvě hodiny v tom mrazu na posedu vydržet. Jdu pomalu po hlavní cestě spoře osvětlenou vesnicí. Promrzlý sníh ostře skřípe pod nohama, mrazivý vzduch mi svírá hrudník, ale je mi dobře na duši. Cestou k posedu musím projít kolem hospody, a tak uvažuji, že bych si tam dal horký čaj, ať se zahřeji i vnitřně, lépe potom čekanou přečkám.
Žlutý pruh světla, se skřípotem pantů dveří, bleskne nocí, jak nějaký host opouští hospodu. „Kurva, to sem se lek, jak to vypadáš, vždyť v té kukle a beranici vůbec nevypadáš jako člověk! Kdybys nepromluvil, tak pustím do gatí,“ láteří řidič autobusu noční linky, který se byl v hospodě ohřát. Tak to na ten čaj ani nejdu, to by zase bylo v hospodě pozdvižení, říkám si sám pro sebe.
Pár přátelských slov s řidičem končím větou, že jdu střelit lišku a zase honem zpátky domů, do tepla, a míjím tribunu lidu bez zastávky.
Po dvaceti minutách sedím na posedu, dlouho se tam všelijak vrtím, než mi to všecko pasuje. Asi se není čemu divit, když mám na sobě dvojnásobné oblečení, než je běžné.
Konečně se zaposlouchám do nočního ticha, zapálím si cigaretu…mrzne, necítím prsty u nohou, přesto pociťuji jakési vnitřní uspokojení. „Diano, děkuji Ti, že jsi mi dopřála už jen tento pohled do měsíční noci. Kdybych nebyl vyznavačem Tvého cechu, mohl bych sice spát doma, v teple u kamen, ale nikdy bych nemluvil s Měsícem. Za noci, za dny, kdy mohu setrvat v Tvém království, děkuji…“
Sotva párkrát potáhnu, slyším, jak tiše pode mnou v zamrzlém potoce šustí zmrzlý prašan a současně vidím dlouhý, pohybující se stín. Odkládám hořící cigaretu vedle sebe na lavici posedu, v duchu si říkám, jde srnčí, ale přesto beru do rukou kozlici a zamířím přes puškohled na blížící se stín a strnu…Je to liška, ale jaká! Mrazivou nocí třeskne rána a liška se zlomí v ohni. Beru hořící cigaretu a prohlížím přes puškohled ležící tmavou skvrnu na sněhu - tak dlouhou lišku jsem ještě neviděl, ani nestřelil, to vidím na první pohled.
Jenda Olšák, myslivecký hospodář, nevěří svým očím při pohledu na takový kus. Když držím lišáka v natažené ruce a mám jeho hlavu v úrovni mých očí, tak se oháňka dotýká země. Po přípitku na „Lovu zdar“jsme lišáka změřili metrem – délka je 170 cm!
Zpracování dat...