ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

REZAVÉ KMOTRY

12  Jan LEFKÝ
V letech 1999 až 2000 byla naše oblast postižena značným výskytem myšovitých hlodavců. Zemědělci byli z této situace úplně nešťastní a museli používat drahé postřiky k ochraně obilovin. Vysoké stavy myší byly ale ideální podmínkou pro všechny dravce, především lišky, ke zvýšení populace.
I naše honitba byla citelně zvýšeným stavem lišek po celý rok poznamenána. Liščata jsme lovili u kukuřic, obilných lánů a remízků, kde převážně hnízdila drobná zvěř. S příchodem zimy byla situace obdobná. Myši se přestěhovaly do jetelových polí a úhorových strání, především na jihozápad a jih odvrácených, kde po celý den svítí sluníčko. A do těchto lokalit se zaměřil i zájem lišek, jak bylo možno vyčíst z četných stop při každé obnově.
V druhé polovině prosince jsem se ještě za tmy brzy ráno vypravil navštívit jednu myšárnu na jetelovém poli. V místě, kterému říkáme Ovčačka, jsem na jejím horním konci usedl na sedací hůl a zády se opřel o starou švestku. Tiše jsem seděl a jen zrakem přejížděl zasněžené pole lemované lesním porostem hájku. Když tmavá šeď noci začala ustupovat a ranní svítání umožňovalo vidět do zadního koutu pole u samého lesa, postřehl jsem dlouhý tmavý bod. Dalekohled mně umožnil poznat stojící lišku, ale ta se vydala podél lesa směrem k mému stanovišti. Pomalým klusem a s nosem při zemi se stáčela do jetelového pole. Blížila se k myšárně a mordou šmejdila hned na jednu či na druhou stranu. Byla do lovu tak zabraná, že ani nepostřehla pohyb zbraně do ramene. Po ráně se zaprášilo ve sněhu a jen mávnutím oháňky se loučila s rodným lesem. Za chvilku jsem stál nad ní a samou radostí nad nenadálým úlovkem jsem necítil mráz, který mě štípal do nosu. Byla to krásná stará fena.
Hned po vánočních svátcích jsme se s kamarády domluvili, že uděláme naháňku na lišky, protože pochozený revír a častý nález zbytků zajíců a bažantích slípek dával tušit jejich neúměrný stav. Na smluvený den jsme pozvali loveckého hosta Dušana s jeho výbornou hrubosrstou jezevčicí Murkou. Nás domácích se sešlo jen pět a jeden honec. Počasí nám přálo, a tak jsme zamířili k nedalekému remízku. Tiše jsme ho obstoupili a Dušan s Murkou pomalu procházeli hustý porost remízku. Vybral jsem si místo za potokem u starého ochozu. Přede mnou byl sice hustý nálet a starší křoviska, ale ty byly protkány několika průseky, na kterých jsem měl možnost výstřelu. Pojednou se Murka ozvala zvonitým hlášením. Sotva jsem sundal kozlici s ramene, postřehl jsem lišku, jak se rychlým klusem míhá v náletu směrem k zadnímu průseku. Rychlá hozená rána na jeho okraj a krásný přemet ukončil život silného lišáka. Jenže Murka hlásí dál a pojednou její hlas slábne a ozývá se jaksi tlumeně. Určitě je v noře a těch je tam hned několik. Povzbuzující povely Dušana potvrdily mé domněnky. Hospodář Vlastík jinak přestavil střelce v horní části remízku pro případ, že by liška vyběhla z nory. Po tvrdé a důrazné práci se Murce podařilo asi po půl hodině lišku vyhnat. Padlo několik výstřelů a současně volání „liška dolů!“. Tu se přede mnou asi na deset kroků vyřítila velkými skoky a jen pudový výstřel ji doslova přibil k zemi, těsně po opuštění hustého křoví. Byla to velmi silná fena. Ještě jsem se nestačil vzpamatovat z tohoto loveckého štěstí a hlas neúnavné a bojovné Murky se ozval znovu, ale až na konci remízku. Opět zmizela v další noře, kde vytrvale hlásila. Kde se bere v tak malém pejskovi tolik odvahy, energie a bojovnosti, to je mně záhadou. Tentokrát to bylo horší. Čas jejího boje byl nekonečný. Musela být značně unavená a vyčerpaná, jenže stále hlásila. V noře již byla hodinu a patnáct minut, když nahoře padly dva výstřely, ale liška utíkala po horní mezi na druhý konec remízku. Jak prozíravě postavil hospodář Vaška do zadu pro případ, že by liška proběhla mezi střelci! Ten jí nedal šanci, a když se snažila skokem přes potok uniknout, pěknou ranou ji poslal do věčných lovišť. Bylo po lovu. V remízku bude klid a zvěř bude zase v pohodě a beze strachu. Jinak na jaře bychom se sotva dopočítali mladých zajíců, bažantů a srnčat. Hlavním hrdinou však byla Murka. Skutečný král honu. Však v hospodě při občerstvení dostala první porci, a na talíři, jak se na krále patří.
Další naháňku jsme naplánovali na počátek února. Počasí bylo po oteplení velmi pěkné, slunečné, a jen tak kolem nuly. Sníh byl měkký a nevrzal pod nohama. Tentokrát přišlo celé sdružení a samozřejmě kamarád Dušan s Murkou. Rozdělili jsme se do dvou skupin a zastupovali Hájek (25 ha) ze dvou směrů přesně podle pokynů mysliveckého hospodáře. Mně připadl úkol předstoupit svážnicovou cestou na rozhraní dvou houštin, podél cesty lemované řídkou tyčovinou. Stoupl jsem si na určené místo, urovnal prostor pod nohama a přikrčil se ke stromu. Sotva jsem zaslechl v dáli klepnutí honců, vidím, jak liška velmi opatrně vychází z levé houštiny a skokem se přenáší do tyčoviny pode mnou. Bylo to nejméně šedesát kroků, ale riskuji. Po ráně liška padla na bok, ale vzápětí vyskočí, protáhne se hustým vrchem pokáceného stromu a kryta terénním zlomem odbíhá dolů. Nestačil jsem vystřelit podruhé. Zraněna přebíhá sousednímu střelci průsekem, ale ten ji chybuje. Nastalo opět ticho. Po krátké chvilce zaslechnu hlášení Murky a téměř současně vidím lišku velkými skoky prchat nahoru houštinou. Tam Petr Sokola střílí dvě rány a volá „Běží dolů!“. Schovám se za strom a v tom vidím, jak prudce vyráží z houštiny do otevřeného stojáku a běží šikmo dolů, za mé stanoviště. Krátce táhnu s její hlavou, předsadím a na pokraji cesty stisknu spoušť. Mohutným kotoulem přelétla celou cestu a na druhém okraji končí její životní pouť. Přicházím pomalu k ní, již bez života, přede mnou leží překrásný lišák. Krátký a vysoký, nádherně vybarvený, a určitě patří mezi ty největší, které jsem měl možnost ve svém mysliveckém životě ulovit. Po skončení leče jsme nasadili Murku na stopu té první lišky, která silně barvila hned od nástřelu. Opět nás vynikající Murka neomylně přivedla k norám na pokraji Hájku a tam se do jedné z nich chtěla vrhnout. Jenže pro pokročilý čas a s ohledem na další program naháňky jsme Murku do nory nepustili. Uhladil jsem stopy u vstupu do nory a na druhý den jsem se šel podívat, zda poraněná liška vyšla ven. Byl jsem tam ještě třikrát, ale stopy žádné. Domnívám se tedy, že kmotra v noře zhasla. Co říci na závěr? Ulovil jsem za svůj život hodně lišek, ale ještě víc jsem jich neulovil. Byly chytřejší, rychlejší, a nebo nás prostě jen tak napálily. I když Vám někdy nadělaly spousty škody a starostí, stejně jsou krásné a jsou to „Dámy přírody!“.
Zpracování dat...