ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Vzpomínky

18  J. Med
O historických postavách a dění v myslivosti a lesnictví z dob dávno minulých se dočítáme na těchto stránkách často. Snad bude stejně zajímavé dozvědět se něco o charakteristických postavách a situacích, které se odehrávaly v jednom úseku Krušných hor v druhé polovině 20. století.
Na polesí s vysokými stavy jelení zvěře, žil hajný Tvíz. S dlouhým knírem pod nosem a silným hlasem dovedl vždy být středem pozornosti. Když jsem jej při prvním setkání jako zelenáč po škole s respektem oslovil pane Tvíz, zamračil se a řekl: „Neříkej mi tak, říkej mi táto nebo dědku.“ Vykal nebo tykal každému podle svého uvážení, s titulováním také neměl žádný problém. Bydlel v hájence na samotě několik kilometrů od sídla polesí. V jelení říji bývali u něho ubytováni lovečtí hosté. Bylo všeobecně známo, že se s nimi nemazlil: „Inžinýre, tady máš ruksak a na papírku napsáno, co máš koupit. Tady po silnici dojdeš do vsi a ať jsi brzo zpátky, abychom byli včas na posedu. Já musím s bábou vybírat brambory.“ Neměl rád sváteční myslivce a bouchaly. Takové na dobrého jelena vystřelit nenechal. Skutečné myslivce a jelenáře ale respektoval. Jednou u něho byl ubytován uznávaný myslivecký odborník, který si potrpěl na používání myslivecké mluvy. Při šoulání s hajným v jelení říji všiml si jako první čerstvého kompaktního jeleního trusu a povídá: „Vidíte ty čerstvé hrozny?“ Hajný vykulil oči, podíval se na hosta, jestli se nezbláznil a řekl: „Doktore, jakýpak to jsou hrozny, dyť to jsou jenom hovna.“ Na polesí byli v říji také ubytováni hosté, kancelář byla přes den plná personálu i hostů, vzájemné sdělování loveckých zážitků bylo na programu. Své zážitky s hostem, který po úspěšném lovu právě odjel, líčil hajný Tvíz: „Ten desaterák zatroubil a ukázal se na kraji houštiny. Doktor strhl flintu z ramene, odjistil, namířil a vystřelil.“ Hajný tato slova doprovázel názornou ukázkou. Sundal z věšáku kulovnici, kterou tam odložil některý z hostů, odjistil a zmáčkl spoušť. Ozvala se ohlušující rána, kancelář zalil oblak prachu z výstřelu a omítky, ve stěně byla díra jako pěst. Než se všichni vzpamatovali, hajný sebral tašku, hůl a klobouk a až mezi dveřmi prohlásil: „Musím domů, čeká mě tam nový host.“ Zkratkou přes les a cestou Bachmankou utíkal k domovu.
 
Na naháňku na vysokou přijela jednou větší skupina hostů z nejvyšších mocenských kruhů z Prahy. Vše probíhalo podle plánu, po úspěšném lovu byly oslavy v hospodě na slibném začátku. Inženýr Stehlík z personálu byl spolu s několika hosty v oné místnůstce na chodbě, kam pánové chodí, když se něco vypije. Náhle se ozval řev, vyběhl host s rozbitou tváří a za ním Stehlík, který se bil v prsa a řval: „Já su moravské tygr.“ Hosté okamžitě bez komentáře všichni odjeli, pro aktéra se to obešlo kupodivu bez trestních i kádrových následků. Jediným důsledkem bylo, že přezdívku „moravský tygr“ nosil inženýr Stehlík celý život. Co se tam tehdy odehrálo, se nikdo nedozvěděl.
 
Na náhorní rovině na loukách ohraničených lesy stála dvě rekreační zařízení průmyslových podniků a domeček, kde obvykle žil kočí nebo lesní dělník. Byly zde hranice dvou lesních závodů a třech polesí. Proto neoficiální název horní chaty byl „U tří fořtů“. Občas se zde konaly celozávodní schůze lesního závodu, po lovech se tu setkávali myslivci a lesníci ze sousedních lesních závodů a polesí. To bylo základem plánovaných i neplánovaných zábav. Lidová tvořivost myslivců a lesáků byla vždy na dobré úrovni, pokaždé se našel dobrý organizátor, který dokázal využít situace. Jednou byla skupina myslivců, která se zde sešla po lovu večer na pivo, vyprovokována lidmi, kteří tu byli na školení, k nějaké společné zábavě. Začlo se: Saka dolů, košile přes kalhoty, u krku zapnuté límcem dovnitř a přepásané opaskem na způsob ruské rubášky. Byla to recese. Tancoval se kozáček a zpívaly se oplzlé častušky a postupně se přidávali i lidé ze školení.
 
Jindy zase, když vrcholila zábava po celozávodní schůzi, začla v salónků, kde seděl jeden z milovníků něžného pohlaví s partou žen středního věku, ojedinělá soutěž. V té době depilace u žen v dnešní podobě byla téměř neznámým pojmem. Naopak srovnání barvy chloupků v podpaží s barvou vlasů bylo dobrým důkazem o pravosti blondýn nebo zrzek. Debata v bujaré zábavě na toto téma vyústila v měření, které soudcoval onen milovník, která z žen má ochlupení co nejblíže k pupíku. Zvítězila parťačka pracovní skupiny.
 
V roce 1960 tehdejší ředitel a výborný myslivec uspořádal zde v této době ojedinělý „Den lovu a sportu“. Byl to takový nástup k nařízenému snižování stavu jelení zvěře. Stavěly se nové posedy a začátkem září o víkendu se zde sešlo asi 60 hostů a lesní personál. Mladí lesníci a technici po slavnostním zahájení zaváděli hosty na posedy situované v řadách za sebou, závodčí zůstali na posledním z nich. Večer po příchodu byla před chatou ukázka jeleního troubení od zkušených jelenářů. Ráno znovu na posedy, pak slavnostní výřad ulovené zvěře. Jako host tady byl také náměstek ministra zemědělství, ing. Nepomucký. Jeho doprovod, hajný Tvíz, jej přiměl střelil aspoň srnce, když očekávaný jelen nepřišel. Při předávání úlomku na výřadu byl zaznamenán autentický výrok hosta: „V nouzi pes i kulky sobě líže.“
Sportovní část spočívala ve střelbě malorážkou na terče srnce, tetřívka a divočáka a brokovnicí na asfaltové holuby vrhané jednou pohyblivou vrhačkou. Hostem byl také ing. Krtil, polesný ze sousedního závodu, výborný myslivec a střelec. V jedné ze svých knih barvitě líčí myslivecké zážitky z lovů lišek, jelenů a divočáků na svém polesí, kam přišel z Prahy už v r. 1945. O této akci se ve své knize zmiňuje. Musel předčasně odejít, poranil si chodidlo o střep z rozbité láhve, odhozený v trávě.
U hranic s jeho polesím bylo lesní oddělení „čtrnáctka“. V úzké dlouhé smrkové houštině, kde široko daleko byly jen holiny nebo značně prořídlé porosty, zaléhala vysoká zvěř. Při natláčkách na vysokou ve čtyřech nebo šesti lidech to bývala poslední štace, když se úspěch jinde nedostavil. Po občerstvení v chatě krátkosrstá jezevčice Stela většinou s úspěchem odvedla svou práci a my neodešli „s bžundou“.
Když napadl sníh, bývalo tady krušno. Silničáři někdy nestačili udržovat sjízdnost pro velké přívaly sněhu a tak zůstávaly chaty někdy i na týden odříznuté od zásobování. Přednost měla okresní silnice. Někdy to pak sněhový pluh pro vysokou vrstvu sněhu nezvládl a bylo nutno čekat na sněhovou frézu nebo buldozer. Jednou po velké naháňce jsme měli večeři v dolní chatě. Začal padat sníh a většina hostů raději odjížděla auty bez večeře, aby tam nezůstali padajícím sněhem uvězněni.
Asi 2 km odtud kousek od okresní silnice, bydlel v 50. letech hajný Bouděra. Byl to známý sprosťák, který pro drsné slovo nešel nikdy daleko. V zimě při vysokém sněhu bylo pro něho obtížné chodit večer do kadibudky na dvůr. Netajil se tím, jak tuto situaci řešil. To, co patřilo do kadibudky, házel na lopatce do rozpálených kuchyňských kamen. Jiné východisko z podobné situace nalezl hostinský Dundrt asi 30 km odtud na východ. Hajný, který bydlel necelých 100 metrů od hospody, přistihl svého fouska Lorda, jak si nese domů balíček zabalený v novinách. Když poznal obsah, byl zvědav, odkud to pes přinesl. Pochválil ho, dal povel aport a pes se radostně rozběhl za hospodu. Tam v odtávajícím sněhu, pod oknem v 1. poschodní obráceném do lesa, bylo takových balíčků dost. Hostinský musel uklízet a hajný raději do hospody nešel. Z lesáků, kteří do této hospody chodívali, nelze nevzpomenout na kolegu Plajznera. Nezkazil žádnou zábavu, byl iniciátorem různých legrácek. Vyprávělo se o jeho kousku, když jej při jízdě v podroušeném stavu zastavila hlídka pohraniční stráže. Byl na vojně vycvičeným parašutistou. Dokázal je odzbrojit a na motorce jim ujet. Vyhrál také jednu sázku, když vynesl z hospody hořící kamna.
Další zajímavou osobností tady na horách byl doktor Tratochvíl. Starší pán, poďobaný od neštovic, snad jako důsledek jeho pobytu v Africe. Proč odešel z Prahy zrovna sem, se nevědělo. Byl to praktik, s někdy zvláštním přístupem k pacientům, k jejichž navštěvování si pořídil koně a bryčku. Někdy ordinoval i v hospodě, kde měl své místo na lavici u velkých kachlových kamen. Měl zajímavě vycvičenou tříbarevnou fenku kokršpaněla. Sedícím hostům uměla na povel sundat čepici nebo klobouk z hlavy. Býval zván také na naháňky na vysokou zvěř. Po jedné takové akci jsme se ocitli spolu s doktorem večer v již zmiňované chatě U tří fořtů. Druhý den naháňka pokračovala a nestálo za to jet domů. Ráno, vyčerpaní, žízniví a hladoví jsme seběhli z noclehárny dolů na snídani. Před klepáním na okénko nás zarazil doktor, který už plně oblečen vykračoval po lokálu a pravil: „Už jsem pro všechny objednal hulánskou snídani.“ Uklidněni jsme se posadili ke stolu s vidinou teplé snídaně na vidličku, doktor přece ví, co má objednat. Venku už troubilo auto, které přijelo pro nás, když se otevřelo okénko a tam snídaně pro nás: Pro každého deci rumu. Rychle jsme „posnídali“ a nastoupili spolu s doktorem do auta a odjeli k další naháňce na vysokou zvěř.
 
Lesnická činnost tady na horách nebyla k závidění. Od 60. let likvidace souší po exhalacích, následně kůrovec a polomy, nesnadná obnova lesa na obrovských holinách. Kolegové lesníci, kteří sem přijížděli na exkurze, se divili, jak tady můžeme sloužit. Pro mnohé z nás to snad byla právě myslivost, lepší přístup k lovu i jelení trofejové zvěře než ve vnitrozemí, která nás tady dokázala udržet a dočkat se pozitivních změn v lesnické činnosti v posledním desetiletí 20. století.
 
Zpracování dat...