ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

I husy mají své dny?

14  Zdeněk HLAVÁČ
I husy mají své dny?
Byla to po dlouhém čase zase ta debata, kterých za více než dvacet let zažili bezpočet. Debata o zážitcích dvou myslivců, které rozdělil tok života, kteří ale v jedné honitbě prožili to, co už nikdy neprožijí...
     Na svět opět přicházela jména z místního místopisu, která časem patrně vymizí. Stvořila a používala je generace jejich otců, za tu dobu se ale výrazně změnily porosty, přibyly nové svážnice a naopak, některé zanikly, přibyly nové stavby. Lesní pásmo také přestalo být součástí damníkovské honitby, vznikla z něho honitba nová, tak tak, že pětisethektarová. Nu což, zákon to umožňuje, noví nájemci se našli hned.
     „Tak jsem se po třech letech podíval do našich lesů,“ řekl můj dávný myslivecký kolega. 
     To „našich“ znělo jaksi divně, ale za „naše“ je zřejmě budeme považovat až do svých posledních dnů a hodin.
     „Prošel jsem Enklávu, Nade mlejnem, od Nádrží jsem zamířil k Vrtu,“ řekl zasněně.
   Bylo to jasné, dál totiž bylo možné pokračovat do Skal, kolem Olšinky, do Ptáčkovy zmoly, k Náletu…
     „No, musím říct, že srnčí zvěře notně ubylo, patrně se chlapci snaží. Pro černou mají na kraji paseky nysypanou obrovskou hromadu pozadku a siláže, kousek od ní vytápěnou maringotku. Přesně to, co nám revírník zakazoval, co jsme nesměli. Největší fór jsem ale zažil nahoře na hřebenu. Pamatuješ, kde jsi měl postavený krmelec?“ Znělo to, jako by přímo vyzýval do vzdálených vzpomínek.
            Jak bych se nepamatoval! Po přijetí za člena sdružení mi byl přidělen klasický „srnčí“ krmelec. Ty byly rozmístěny podél dolní cesty při úpatí Velké pláně snad po dvoustech metrech. Jeho obslužnost nebyla problematická, srnčí ale mělo bohatou nabídku a zákonitě si vybíralo. Mirek mne přesvědčil. Ve vyšších partiích bylo krmelců pořídku, porostní poměry se prudce změnily, zvěř se ráda zdržovala v rozsáhlých mlazinách. Volba padla na řídkou bořinu poblíž Vrtu. Kolikrát jsem si říkal, že kdyby se ještě nějakým nedopatřením v honitbě vyskytovali tetřívci, tak asi určitě tam. Řídký borový les s bohatým podrostem borůvčí sousedil s hustou smrkovou bidlovinou, ta přecházela v mladou paseku vysázenou borovicí, smrky, přirozeně zde zmlazoval buk, bříza, jíva, o hustém borůvčí nemluvě. Pak následovala pastvina. Klid, úživnost. Ještě kdyby byli ti tetřívci. Pravda, pár jeřábků se na toulkách zastavovalo, ale bublající černí rytíři? Kde těm je konec!
     Vybudoval jsem vzorné krmeliště, jehož centrem byl zásobník ve stylu horské salášky, kolem typické jesle na seno, o kus dál samokrmítka na jádro, poblíž houštiny sloupkové slanisko. Léta nikomu nevadilo. Pak najednou přišel příkaz lesních hospodářů k odstranění. Typově prý nezapadá do místní krajiny. Tak to byl tedy důvod! Zařízení, které nebylo vidět z žádné cesty, z nemyslivecké veřejnosti na něj mohl narazit pouze náhodný houbař. Když odstranit, tak odstranit. Zůstaly jen jesle, ty byly odvezeny při vyklízení honitby před příchodem nových nájemců. Jak bych se nepamatoval…
            „Tak přesně na místě bývalého krmelce je nový. No tedy nový – snad krmeliště či co, ale hanba by tě musela fackovat. Dřevěná paleta položená na zem, v rozích vztyčené asi dvoumetrové tyče, prostor mezi nimi vycpán usušenou travinou, celé to dílo je přikryté kusem plechu. Pamatuješ, co všechno jsme v krmelcích předkládali?“
     Kamaráde, tak to už je nenávratně pryč. Kdo má dlouhé peníze na nájem, má i pravdu. Vždyť revírníci se zase tak rychle nemění. Jen dumám, jak ta paleta typově zapadá do místní krajiny. Ale možná ano, spolu s pohozenými kanystry od paliva pro motorové pily, s přetrhanými ocelovými lany po přibližování dřeva, s klubky rezavého drátu ze starých pneumatik sloužících k roztopení hranice, který zbude po velice ekologickém pálení větví. Nic není jak  bejvávalo… a nikdy nebude.  Jen my zůstáváme a někdy si s těmi kotrmelci osudu neumíme poradit.
     Podle Vodovodu jsem sešel dolů a ještě chvíli se toulal po dolní cestě. Po silnici pak byla chůze příjemná a docela jsem se těšil domů.
      Pod kopcem se mi zazdálo, že i na dálku slyším hlasitou debatu ženských z trpíckého kravína. Ale jen vteřinu. Pak mi to došlo. Stačilo jen zvednout hlavu. Z lesního koutu mezi Homolí a Křížovým vrchem letěli první průzkumníci. Pět divokých husí. Po chvilce následoval hlavní voj, ale ten stál za to. Snažil jsem se odhadnout počty jednotlivých formací. Protáhlo jich sto? Dvě stě? Přesně k severu, bez hvězd, bez slunce…“.
            Pokýval jsem hlavou. Přesně v oněch místech jsem zažil podobný tah. Vím, jak to na člověka působí. Hlavou mi však začalo vrtat datum oné události. Doma jsem rychle nahlédl do „análů“. Jak je dobré vést si myslivecké záznamy! Vypadalo to neuvěřitelně, ale spletly se o jeden den. S odstupem pěti let, ale ve stejný čas, stejnou trasou. Mají snad i divoké husy své dny?
 
Zdeněk HLAVÁČ
Zpracování dat...