ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

O vzniku voroplavby na řece Vltavě

4  Jaromír ZUMR st.
Řeky a některé potoky byly v minulosti důležitým prvkem pro splavování dřeva. Zejména plavení dříví ve svázaných vorech mělo důležitý a často prakticky nenahraditelný význam. Plavení dříví značně zlevnilo dopravu, kdy se dřevo dostávalo do zpracovatelských středisek, včetně vývozu za hranice. Doprava dříví po Vltavě na knížecích schwarzenberských statcích byla úzce spjata s podnikatelstvím Lanna v Českých Budějovicích.
     Než se začalo s plavením dříví stál na počátku obchod se solí. Za Habsburků byl dovoz soli z Bavorska zakázán a sůl byla tehdy dovážena ze Solné komory lodí po jezeře Travenském, po řece Travně a Dunaji do Lince, odtud pak po „nápravě“ do Českých Budějovic. Tam byl také zřízen solný úřad a hlavní skladiště soli.
     C. k. solní správce se staral o rozvážení soli do měst povozy a také po řece. Řeku Vltavu bylo možné použít k plavbě lodí za podmínek úpravy jezů, kde musely být zřízeny propusti pro lodě, nebo tzv. vrátka, tzn. šlajsny. Stavební práce byly zahájeny v roce 1547 a trvali prakticky tři roky. Potom, v roce 1550, vyjela první loď z Českých Budějovic do Prahy s nákladem sto pětadvaceti beček soli. Loďmistr Tomáš Lanna vstoupil do knížecích služeb prvního ledna 1776. V té době bylo v provozu šest lodí. Za dva roky potom podnikavý Lanna koupil od panství Hluboká jednu loď a začal obchodovat sám. Když Tomáš Lanna v roce 1797 zemřel, převzal provoz na řece jeho syn Tadeáš. Měl tři syny, z nichž se později ujal plavby Vojtěch. V roce 1825 složil vrátenské zkoušky, které byly potřebné k provozu lodí. Dosavadní způsob podnikání však ambicioznímu lodníkovi nestačil. Rozhodl se k delším plavbám do zahraničí. Z vybraného dříví nechal sestavit vor, na který naložil různé výrobky a zboží a vydal se do Hamburku. Tuto cestu podnikl celkem čtyřikrát. Vždy vezl sortiment, o kterém byl přesvědčen, že o něj bude v Německu zájem. Nezapomněl ani na věhlasné budějovické pivo. Od těch časů byla zahájena i pravidelná plavba dříví.
     První vory do Saska a Hamburku vypravil Lanna v roce 1828. Voroplavba začala rychle prosperovat. Smlouvou z roku 1833 si Lanna sjednal odběr dříví z krumlovského a hlubockého panství na celých deset let. Později ovšem přišla krize a podnikání se ne příliš dařilo. Lannovi dokonce hrozila ztráta jména. Aby se s potížemi vyrovnal, založil akciovou společnost.
     Schwarzenberské panství začalo v roce 1850 plavit dříví vory ve vlastní režii. Vory pluly z Vyššího Brodu do Prahy a odtud dále do Saska. K dopravě pramenů (vorů) bylo při normální vodě potřeba z Vyššího Brodu do Českého Krumlova dvanáct hodin, z Krumlova do Českých Budějovic třináct hodin a na Hlubokou dalších pět hodin. Z Hluboké do Prahy to bylo až čtyřicet hodin. Celkem tedy potřebovali plavci, kteří obsluhovali vory, na cestu ze Šumavy až sedmdesát hodin. Rychlost unášených vorů proudem vody však byla různá. Vždy se řídila podle stavu vody, ale také podle síly a množství plaveného dříví. Také vítr sehrával při plavení svou roli. Průměrná rychlost na celé trati byla asi čtyři kilometry za hodinu. Při horších povětrnostních podmínkách samozřejmě cesta trvala ještě déle.
     Kmeny určené pro plavbu se vázaly do tzv. pramenů. Pramen se skládal ze dvou dílů a každý z nich houžvemi přivázaný za sebou dosahoval délky kolem sto pětadvaceti metrů. Někdy mohl být dlouhý dokonce až sto osmdesát metrů. Na voru pracovalo deset až patnáct plavců. Průměrné vory obsahovaly kolem dvou set krychlových metrů kulatiny. Na jednotlivé vory se často přidával ještě náklad, hlavně palivové dříví, slabší kulatina, nebo špalky. Jinak každý „šráf“ vedl tzv. vrátný, který musel mít předepsané zkoušky, složené u Zemského plavebního úřadu v Praze. Vrátnému pomáhali tři plavci.
     Vory měly mezi plavci své pojmenování. Také jednotlivé části nesly své názvy. Například veslům říkali plavci rudlata, na kterých byla nejen rukověť, ale i krk a peruť. Na předposledním voru vždy byla brzda, která se označovala jako šrek. Jednalo se o zařízení, které sloužilo k zastavování pramene. Se šrekem byl spojen i tzv. pes, často označovaný i jako hastrman. Byl to jeden a půl metru dlouhý dřevěný válec o průměru asi dvacet centimetrů, který byl mezi kládami uprostřed voru a sloužil k udržení stálé mezery. Na vorech měli plavci i ohniště, které bylo zhotovené z drnů a kamenů. Sloužilo pro přípravu nejnutnějších jídel.
     V dřívějších dobách bylo každoroční zahájení voroplavby na hlubockém panství svátkem. Připravené první vory se splavily do Purkarce, kde se v místním kostele konala mše svatá. Sešlo se mnoho plavců a přijela i vrchnost z Hluboké. Byli přítomni i správci revírů Poněšického a Purkareckého. Po mši se všichni odebrali do purkarecké myslivny, kde byli vrchním správcem voroplavby navrženi někteří za nové vrátné. Po tomto obřadu šli k řece, kde dal vrchní správce voroplavby pokyn k zahájení plavby a popřál všem šťastnou a bezpečnou plavbu. Plavci projíždějící splavem děkovali přihlížejícím uctivým pozdravem. Tento každoroční svátek se stal tradicí, udržovanou až do roku 1900. Potom však zanikla.
     V dobách, kdy ještě nebyla železnice, se plavci vraceli z Prahy zpět do jižních Čech pěšky. Cesta jim trvala dva až tři dny. Byl to úctyhodný výkon, když si uvědomíme, že první plavci ještě neměli na nohou boty, ale používali jen dřeváky. Časem si někteří boty pořídili. Jelikož byly polodlouhé, dostaly přezdívku štifláky.
     Plavci byli také prvními propagátory zrnkové kávy, kterou nakupovali v Praze a vozili svým rodinám a rozšiřovali ji mezi venkovany. Z domova si s sebou vezli chléb, mletou kávu, čaj, cukr, rýži, brambory a sůl. V Týně nad Vltavou si nakoupili maso a zaleninu. V minulosti byla mezi plavci oblíbena i tzv. praženka. Jednalo se o praženou mouku, do které se přidávaly brambory, chléb a sůl. Tuto míchaninu jedli z malých hliněných hrnečků, kterým říkávali plaváčky.
     Život plavců nebyl jednoduchý. Jednalo se o velice náročnou a často i nebezpečnou práci, která vyžadovala mimořádnou fyzickou zdatnost. Mnoho chlapů ale tomuto řemeslu propadlo, a s láskou ho provozovali po celý svůj život.
     Při plavbě si také často zpívali své písně, a nezapomínali ani na humor. Jedna z jejich anekdot se v kraji vypravuje dodnes. Jako kluk jsem ji slyšel z úst jednoho bývalého plavce. „Víš, proč nechtěl být čert voroplavcem? Protože plavec musí vázat dřevo dřevem. Čert by to nedovedl...“
     Vorařina se dědila z generace na generaci. Kolem řeky byly nejen chalupy plavců, ale někde i celé vesnice, kde bydleli převážně jen plavci. Jednou zich byl i Purkarec, nacházející se mezi Hlubokou a Týnem. Dnes je z části zatopen vodou Hněvkovické přehrady, ale na místním hřbitůvku nám jeho zašlou slávu připomíná několik pomníků plavců, kteří svůj život zasvětili plavení dříví po milované řece. V roce 1972 byl zdejším plavcům odhalen na návsi pomník. V listopadu 1995 pak v Purkarci vnzikla pamětní síň voroplavby. Toto nevšední muzeum je vítanou turistickou atrakcí a stojí rozhodně za to, při toulkách jižními Čechami je navštívit.
 
Jaromír ZUMR st.
Ilustrační snímek Táňa KOUDELKOVÁ a archív  

Fotogalerie

Zpracování dat...