ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Světlo na konci tunelu...

9  Jiří LUDVÍK
Nejprve chci podotknout, že nejsem členem žádné myslivecké organizace, ale myslivost je mi velice blízká. V dobách, kdy se člověk rozhoduje, jakým směrem se vydá, jsem se vydal směrem jiným, i když jsem u lásky k přírodě zůstal – stal jsem se rybářem. Možná proto, že v době mého mládí byla pionýrská organizace a v ní existoval rybářský kroužek. Kroužek mladých myslivců, nebo jak by se měla jmenovat podobná organizace, tehdy neexistoval. Škoda.
A ani nyní neznám v blízkosti našeho bydliště nic podobného, oproti rybářskému kroužku, který stále žije. Je to asi dáno tím, že myslivost je spojena se zbraní a tu lze vlastnit až od osmnácti let, kdežto chytat ryby se smí prakticky od malička. Také je, podle mne málo rozšířená osvěta myslivosti. Rybářských periodik je spousta, kdežto mysliveckých časopisů jen pár. Je to asi taky dáno věkovým průměrem v mysliveckých sdruženích, kde převládají, řekněme zralejší ročníky. Zkoušel jsem na netu „vygooglovat“ nějaké stránky se zaměřením na myslivost a lov. Opět výsledek nestál za moc, přitom si myslím, že by bylo od věci si přečíst něco zajímavého z lovu, jaké zážitky měl kolega myslivec na večerní, nebo ranní čekané. Když, ale teď o tom na druhou stranu přemýšlím, asi je to hloupost. Kdyby si to ten správný, myslivostí zapálený příznivec patronky Diany, přečetl? Při blížících se jarních večerech by měl sedět někde na větvi a sledovat probouzející se zvířecí život a ne sedět někde doma u PC a vyhledávat co jiný kdy viděl. Není nad vlastní zážitek.
    Ovšem vychovávat mládež v lásce k přírodě, lze od malička. Tak to dělám já. Mám malého, čtyřletého vnuka, a toho se snažím vést k lásce ke všemu živému. Mám z něj velikou radost, když vidím, že nechce nosit nic jiného, než zelenou barvu. Když kreslí, bere si na to zelenou pastelku. Je zajímavé, že již v tak mladém věku už má svůj vlastní názor. Listujeme v mých knihách o přírodě, učím ho poznávat zvěř, ptáky a samozřejmě i ryby.
     Na podzim jsem směřoval svoje vyprávění ke stopování zvěře na sněhu. Těšil se snad víc, než já. Snažil jsem se svoje vyprávění spojit s bájnou místní postavou – loupežníkem Babinským. Žil a loupil v místních lesích a dokonce je zde zachovaná jeskyně, kde měl zmíněný lapka přebývat – místními zvaná Zlodějka. Říkal jsem mu, že ho navštívíme a pozdravíme se s ním. Babiského jsme nepotkali, s tím jsem počítal, ale co mne překvapilo, byla naprostá nepřítomnost něčeho živého. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na můj rozhovor s hajným, kterému jsem oznámil můj záměr jít do lesa s vnukem stopovat zvěř. Varoval mne, abych nebyl zklamaný. Nechápal jsem, proč. Les znám, skoro padesát let tam chodím, ne právě denně, ale dost často. Dříve jsem chodil s fotopuškou na „lovy beze zbraní“. Prováděl jsem zde sčítání hnízdního výskytu ptáků pro Československou ornitologickou společnost. To ale zdejší revír neměla v nájmu soukromá osoba. Ani náhodou by mne nenapadlo, že někdy v souvislosti s přírodou řeknu: zlatí komunisti!
     Těšil jsem se, jak Jendovi ukážu stopu divočáka, jak mu vysvětlím, jak se pozná od ostatních stop. Ukážu mu, jak otiskuje paspárky. Jaký je rozdíl ve stopách srny a daňka. Jak otiskne do sněhu káně svá křídla, když se po ulovení drobné kořisti opět vznese. Bohužel toto vše si musíme nechat na návštěvu jiného revíru. Tady jsem prošel dost velký kus lesa a kromě pár stop od zajíce, který se sem asi odněkud zatoulal, jsme toho moc neviděli. Snažil jsem se tedy zaměřit na naše zimní ptactvo. Nemyslím všechny druhy, měl jsem na mysli větší druhy. Bylo slyšet krkavce. Ale zahlédnout se nám ho nepodařilo. Pak ještě sojka. Náladu mi alespoň spravilo drobné, zpěvné ptactvo. Když jsem dělal před lety sčítání, objevil jsem zde i králíčka. Dnes jsem objevil pouze střízlíka. Jinak to byl mrtvý les. Pak jsem ale konečně něco zajímavého přece jen objevil. Na velkém trnovém keři jsem našel spižírnu ťuhýka. Na jednom z trnů měl napíchnutou půlku myši. Jenda z toho byl vykulený, ale alespoň jsem mu mohl něco zajímavého ukázat.
     Revír, který místní myslivecké sdružení obhospodařuje, se neustále zmenšuje. Je to dáno rozšiřováním výstavby. Na místech, kde v mém mládí byly rozsáhlé pastviny pro vysokou, dnes stojí honosné vily. Z toho plyne další nešvar. Každý majitel si pořídí velkého psa na ohlídání majetku. A toho nemůžou mít přece celé dny zavřeného za vysokou zdí, ale musí ho jít provětrat. Kam jinam, než do lesa, který je sotva sto metrů. Když ho jdou vyvenčit, nechat proběhnout, přeci ho nebudou mít na vodítku! Musí se proběhnout a při té příležitosti bohužel zvedne zalehlého zajíce. Ti trochu zodpovědní na něj zprvu zapískají. Většina ostatních si ale říká, že se pes alespoň unaví a nebude záhy otravovat s další procházkou. Jak to asi dopadne se zajícem v zimním období, chudém na přirozenou potravu? Další věcí, která mne i když se řadím mezi cykloturisty, dost vadí je to, že zde vede dost rušná cyklostezka. Zkrátka klid do místního revíru přichází až někdy v noci, to ale místní noví obyvatelé občas něco slaví a u toho přeci nesmí chybět ohňostroj. Tam kde stojí jejich vily, jsem před lety chodil poslouchat strašidelné rochání daňků. Pamatuju doby, kdy celou louku, zvanou Jelení luka lesní správa celou sekala a sušila na zimu. Když to dnes vyprávím vnukovi, zní to už jako pohádka. Je to ale jen pár let zpátky.
     Přece ale není tak zle, jak to na první pohled může vypadat. Požádal jsem kamaráda myslivce, jestli by nás nevzal někdy na čekanou, abych se podíval, jestli je i noční život takový mrtvý, jak to vypadá ze stop. Konečně to klaplo a shodli jsme se ve volném termínu. Šli jsme po čerstvém sněhu ke stohu slámy, pokud to jde tak nazvat, je postavený z velkých slisovaných kotoučů. Sníh nám křupal pod nohama, dělali jsme ve dvou docela hluk, ale foukal příznivý vítr, což dávalo šanci, že zvěř nezradíme. Oba jsme měli s sebou kousek polystyrenu na sezení a v termosce povolený doping ve formě čaje. Naše manželky nás vyprovodily, že to vypadalo, že se snad ani nemáme vrátit. Pracně jsme se vyškrábali po balících nahoru. Konečně jsme na místě a můžeme se usadit, a pokud to ještě jde, upravit si místo, abychom se pak už nemuseli příliš vrtět“. Seděli jsme a koukali do bílé tmy před námi. Před námi ožívaly keře, krtičiny a jiné nepohyblivé objekty. Mlčeli jsme. Někdy je to moc krásné, když se mlčí a má se o čem mlčet. Najednou do mne kamarád lehce strčil a ukázal hlavou doprava. Nic jsem neviděl, ale podle jeho posuňků jsem pochopil, že se tam plíží liška. Věřil jsem mu, ostatně má mladší oči. Já jsem viděl opět jen bílou tmu. Zašeptal, že jde od nás. Vyndal z kapsy zrcátko! Snad se nechce teď česat! Ale ne, to si jen připravil pomůcky pro vábení. Ještě kousek polystyrenu a už napodoboval myší pískání. Nezastavilo ji to však. Pokračovala dál, nejspíše narazila na něco zajímavějšího, nebo sledovala teplou stopu. Kamarád se ještě pokusil hlasitěji zapištět, ale opět bez úspěchu. Najednou se ale stalo něco, že bych se mohl jít převléknout. Snad dvacet centimetrů nad hlavou mi přelétl výr! Asi hledal tu myš, která tady před chvílí tak usilovně pískala. Neslyšně se snesl na keř před námi. Neskutečné noční divadlo!
     Co říci závěrem? Říká se, že na konci tunelu je vidět světlo, ale někde jsem teď slyšel, že ho z úsporných důvodů zhasli, tak nevím…
Jiří LUDVÍK
Ilustrační snímek František KŘENEK
Zpracování dat...