ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

CYRIL GABERA

12  Ing. Leo VALA
Cyril Gabera byl hajný na polesí Žďár, v době, když jsem tam působil ve funkci lesního adjunkta po absolvování lesnické školy. Nutno poznamenat, že Cyril vykonával také funkci předsedy Místní správní komise ve Žďáře. V té době na území bývalých tzv. Sudet nahrazovaly dosazované místní správní komise jinde obvyklé místní národní výbory.
Celé nepočetné obyvatelstvo obce Zdar tvořili kromě pana učitele a lesního personálu reemigranti z Rumunska slovenské národnosti, pracující především jako lesní dělníci na našem polesí.
Hajný Gabera byl také reemigrant, ale na rozdíl od svých svěřených oveček poválečný reemigrant z Francie, kde údajně pracoval jako bažantník u velkostatkáře Duranta. Z Francie si také přivezl svou manželku Idu, Němku, která mluvila rozkošnou směsicí tří jazyků. Už tehdy, přes své malé životní zkušenosti, jsem ji považoval za světici.
Cyril byl totiž pijan velkého formátu. Tato jeho záliba se podepsala i na jeho vzezření. Uprostřed silně narudlého rozbrázděného obličeje mu trůnil mohutný nos, nabíhající do fialova. Hlas měl silně chraplavý. A srdce podle mého zdání mimořádně široké a dobré - pokud se to snášelo s jeho pijáckou vášní. Věk - snad čtyřicet pět či padesát let, to už dnes nedovedu spolehlivě odhadnout.
Ida byla žena mimořádně pracovitá a čistotná. Pracovala jako kuchařka v závodní jídelně, umístěné přímo v rozsáhlé hájovně. Vím také, že Ida měla velice pěknou postavu. To si dovoluji tvrdit z toho důvodu, že obvyklým kouskem Cyrila Gabery v rozjařené společnosti bylo, že obsluhující Idě zvedal sukně nad hlavu a provolával: „To jsou nohy, pánové, to čumíte!“ Zřejmě tato Cyrilova záliba, kromě už vzpomenuté vrozené čistotnosti, nutila paní Idu, aby pro jistotu nosila neustále sněhobíle čisté spodní prádlo.
Já jsem měl hajného Gaberu celkem rád. Trochu snad proto, že pocházel z Valašska jako celý náš rod, i když se tam před svou původní emigrací do Francie příliš dlouho nezdržel. Pro ty kritiky, kteří by chtěli zdůvodňovat moji náklonnost k Cyrilovi stejným vztahem k těžkým lihovinám, zdůrazňuji místopřísežně, že jsem ve svém tehdejším věku mohl být řazen pouze k pijákům slabším a rozhodně jen občasným.
Když jsem šel jednou odpoledne z fořtovny do hájenky projednat záležitosti stravování brigádníků na příští den, uviděl jsem v kopřivách za hájenkou rozlíceného hajného, jak proti svému zvyku se chystá holí zpracovat jezevčíka. Zadržel jsem mu ruku a dožadoval se vysvětlení. Cyril si stěžoval: „Pane adjunkte, to je vůl, já jsem si tady někde schoval flašku a on jí nemůže najít!“
Vzpomínám si také na patálii, když se hajný Gabera v sousední vesnici Halži dostal v hospodě do rozporu s dvojicí četníků, kteří tehdy ještě konali obchůzky rajónem s karabinami. Cyril se s nimi maličko popral, sebral jim z věšáku obě karabiny a utekl s nimi z hospody. A to ho snad zachránilo před nutností nést důsledky za napadení veřejného činitele. Oběma celníkům totiž nezbylo nic jiného než jít s prosíkem za Cyrilem do hájenky, aby jim flinty dobrovolně vydal, a pak celou záležitost ututlat. Nemohli si totiž dovolit připustit, že je oba stačil odzbrojit jeden přiožralý hajný.
Nezapomenu také nikdy na spolupráci s Cyrilem jakožto předsedou místní správní komise při rozdělování zemědělských pozemků v oblasti Středního Žďáru novým osídlencům. Tohoto aktu se kromě pana předsedy musel zúčastnit také náš pan lesní správce a já jako výkonný orgán. Sešli jsme se tedy na určeném místě, já jsem byl vybaven potřebným vytyčovacím náčiním. Na kraji obce nás měli očekávat uchazeči o přidělení pozemků.
Byl parný letní den, a to zřejmě přimělo Cyrila k rozhodnutí, abychom ještě dříve, než se pustíme do práce, jsme zašli do krčmy starého Kolíka na nějakou kořaličku. Na to měl pochopitelně zcela jiný názor náš pan lesní správce, který původně pracoval jako svědomitý důchodní u hraběte Černína a v hospodě asi v životě ještě nebyl. Přesvědčoval tedy velice slušně Cyrila, že napřed se musíme zhostit své povinnosti, a potom ať si dělá, co chce.
Cyril však trval rezolutně na svém, a aby dostatečně zdůraznil své pevné rozhodnutí, vytáhl z kapsy blůzy pistoli, přiložil si její ústí ke spánku a prohlásil: „Když do té hospody teď se mnou nepůjdete, tak se zastřelím!“
Pan lesní správce zesinal a málem se o něj pokoušely mdloby. Já jsem zřejmě duše otrlejší, také jsem měl přes dosavadní krátkou známost Cyrila asi lépe prokouknutého, tak jsem mu řekl cynicky: „Když chceš, tak se zastřel, já poslechnu pana lesního správce.“
Toto moje stanovisko Cyrila nijak morálně nezlomilo. Pistoli zastrčil do kapsy, vytáhl ze země svoji neodmyslitelnou sukovici a nebojte se - nenapadl nás - sukovici prostě přelomil přes koleno, odhodil do pole a učinil závěr naší rozepře:
„Tak si tedy polibte prdel,“ pronesl, „já jdu do tý hospody sám.“ A jak řekl, učinil.
Provedli jsme tedy rozměření přídělů s panem správcem sami za pomoci jednoho z žadatelů, sice bez účasti představitele státní moci, ale přesto spravedlivě.
K administrativním úkonům všeobecně měl Cyril poměr spíše záporný. Tehdy byly hlavním obsahem písemné agendy vedené hajnými, tak zvané hájenské knížky. Každý měsíc, den a pracovník měli v této knížce svoji kolonku, kde měl hajný průběžně zapisovat docházku, výkon v hodinách či akordu, na konci měsíce uzavřít, pronásobit příslušnými sazbami a donést na lesní úřad. Mou povinností byla kontrola početních úkonů a přenesení údajů do konečných sestav a výplatních listin. Pravidelně se však stávalo, že na konci měsíce v podvečerním šeru zaklepal Cyril na okno mé přízemní komůrky (aby to pan správce neviděl), podal mi oknem poloprázdnou hájenskou knížku a chumel rozličných papírků a pravil: „Pane adjunkte, udělejte to nějak za mě!“ Popravdě řečeno musím přiznat, že mi při tomto ceremoniálu také vždy podal kus uzeného masa, slaniny nebo balíček výborných valašských klobás.
Za velice krátký čas jsme si s Cyrilem tykali, konec konců v té samotě si člověk nemohl své přátele příliš vybírat. U Gaberů jsem se také dobře a po domácku stravoval, večer při petrolejkách jsem rád poslouchal výběr z přebohatých zkušeností hajného, a to o to raději, že se těchto seancí většinou zúčastňovala také mladičká Němka Gréta, která u Gaberů sloužila a která mi pomáhala zdokonalovat mé znalosti němčiny.
Mé sbližování a soužití s Cyrilem se prohlubovalo, až dospělo k okamžiku, ve kterém zřejmě selhal můj pud sebezáchovy a já požádal Cyrila, aby mi dělal svědka na svatbě.
Ale to už je úplné jiná historie.

Ing. Leo VALA
Kresby Petr Hrach

Fotogalerie

Zpracování dat...