ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

MATEŘÍDOUŠKOVÝ SRNEC

3  Zdeněk KOLÁŘ
„Věř psovi, nevěř lidem!“ Říkával mi můj stařičký učební pán myslivosti. Přiznám se, že to první jsem si musel ověřovat dost dlouho.
Ráno jsem vyrazil ještě za hluboké tmy. Někde na štítě stodoly povrzával tichounce čermáček a Velká medvědice stála na zadních nízko nad obzorem. Než bude svítat, musím včas dorazit na kazatelnu v rohu květnaté louky, odkud jsme včera s kamarádem odcházeli, až když se v trávě začaly rozsvěcovat voňavé svíčičky vemeníků. A kamarád bručel dost nevrle. Když mě zval na srnce, o kterém věděl, že by měl být číslovkou tak trochu jubilejní, zdůrazňoval, že mě posadí na louku, kde se to srnci jen chumelí. Jenže já odmítl střílet před říjí na dva šesteráky a tím jsem ho rozladil.
„Myslíš, že poplatkoví cizinci vybírají? Vedle namlátili v květnu pět šesteráků za víkend!“
„To je ovšem věc těch, kteří je vodí! Cizinci nemají žádnou zodpovědnost za úroveň české myslivosti a je škoda, že to nejde narazit na paragraf o hanobení republiky,“ bránil jsem se.
„Jak myslíš,“ rezignoval nakonec. „Taky jsem jim říkal, že když jim jde jen o prachy, mají si zřídit hampejz, tam se dá vydělat. Ale ráno s tebou nepůjdu, vybírej si sám. Snídani budeš mít v kuchyni a jestli se vrátíš bez srnce, zostudíš náš revír!“
A tak sedím na kazatelně, do svítání je přiměřeně a hlavou mi táhne všelicos. Ledacos i úsměvného. Můj přítel je perfekcionista. Stále myslivecky jako ze škatulky. Je taky lékárník, v batohu vždycky čisté hadříky na vytření úlovku, láhev s vodou na umytí, igelitové pleny, vzorně smotané řemínky a provázky. Přitom dokonalý myslivec, dokonalého chování, ale v něčem je nesmlouvavý. Přišel mu jednou na kachní hon host s takovou tou kšiltovkou, dneska jsou toho plné reklamy, ale tenkrát si to vozili z ciziny. Když jsme šli přes most, požádal ho zdvořile, aby mu tu zajímavou krytinu hlavy zapůjčil. Pár vteřin ji soustředěně prohlížel, a pak ji hodil do proudu! „Hele, vzal ji vítr, nebo čert!“ Zahlaholil. Pak vyndal z batohu předem připravený měkký myslivecký klobouk a klidně ho postiženému nabídl. „Abyste nám tady nestrašil...“
Jindy se objevil na honu buran v obyčejných kalhotách. Ó tempora, ó mores! Jak jsou dnes tyto kotníko-plácačky rozšířené! Když jsme se řadili před lékárnou, zmizel pan lékárník na chvilku a přinesl dětské nepromokavé kalhotky. „Nate, v lese si to navlečte. Kdybyste se náhodou po...l poteče vám to z kalhot a zavětříte nám celý revír,“ poučoval chlapa, který byl z toho tak zblblý, že to vzal a ještě poděkoval... Teprve bouřlivý chechtot ho probral. Podruhé již přišel v nových golfkách...
Samozřejmě byl velký znalec historie a tradic a tak i já jsem se na tento lov vyštaficíroval co nejpečlivěji a ještě trpěl trémou, zda jsem něco neopomněl. Ostatně i můj strýc, blahé jihočeské paměti, si na prvního srnce v roce bral vyžehlenou košili a kravatu.
Svítá. První začínají světlat závěje žlutého svízele, pak střapaté hlavičky chrastavců, na kterých za slunečních dnů poletují strakaté vřetenušky, a najednou lesní louka ožívá pestrostí.
Na konci louky u mokřinky, porostlé náletovými smrčky, se paství dva červené kusy. Občas potřepou hlavami a nic tam nevidím. Asi holá. Jak ale zaostřím obzorku, problesknou jednomu mezi slechy bílé perličky. Knoflíkáč! A klasický, s růžemi a krátkými, pokroucenými lodyžkami, opravdu, jako ozdobný knoflík.
Měl jsem tehdy vypůjčenou lehkou kulovničku a neznal její účinek. Proto zamíření bylo mimořádně pečlivé. Po ráně srnec dobře značil kotrmelcovým výskokem a jak jsem rychle opakoval závěrem, u neznámé zbraně přece jen pod kontrolou zraku, oba kusy zmizely.
Na podlážce se zvedl mladý kokřík, kterého jsem vzal s sebou na zacvičení v klidné pohodě. Krásné ráno k tomu přímo vybízelo. Tak musel být nejdříve uklidněn, jako že se nic nestalo, a aby si nezvykl, že po výstřelu následuje hned akce, musel přetrpět půlku měkce nacpané fajfky.
Pak jsem mu nasadil barvářský řemen a snesl ho z kazatelny. Aby bylo všechno podle předpisů, byl pes uvázán u nízkého doubku a nástřel jsem šel ověřit sám. Chvála svatému Hubertovi! Nástřel byl zřetelně znamenaný světlou barvou a tak jsem ho zalomil důkladným zálomkem i menší slednicí, položenou rubem navrch a směřující do smrkového náletu, kde musí srnec hned zkraje ležet. Pes byl tedy na rozvinutém řemenu přiložen k nástřelu, o který se živě zajímal a bohatě chválen naváděn podle slednice. Zprvu se mi nějak pletl pod nohy, ale houštinku jsme prošli - a srnec nikde! Velká chyba, protože první dosledy mají být úspěšné, o čemž nemělo být podle značení i nástřelu pochyb. Znovu tedy obloukem na nástřel, uklidnit a povolit řemen. Pes tentokrát bez váhání zamířil na opačnou stranu do stráňky. A srnec tam ležel, zabořen v kopečcích mateřídoušky, sotva pět kroků od nástřelu! Navíc barva ve stopě byla rozstříkaná na všechny strany, ale v červenofialových kvítcích mateřídoušky nebyla vůbec vidět, ačkoliv jsem tam při hodnocení nástřelu také zběžně juknul. Vzpomněl jsem si, že když jsem vedl psa k nástřelu, táhl vysokým nosem právě do té pestře zarostlé stráňky, ale mě nenapadlo, že smrtelně zasažený srnec může jít tak daleko do prudkého svahu, byť už jen v agonii.
Než jsem vynachválil psa, ozvalo se písknutí a kamarád jde od posedu s mým hubertusem a brašnou, které jsem tam zanechal. Doma to nevydržel a přišel hned po ráně.
Když uviděl srnce, trochu se sice zaškaredil, že jako jubilejní mohl být i silnější, ale i tenhle je vlastně zajímavý, a dokonce starší, než se zdál. Když šel ke smrčkům pro úlomky, narazil na označený nástřel, kriticky ho zhlédnul a na dálku mě uznale pozdravil po lékárnicku: „Laudaris, optime!“
Samozřejmě, že všechny detaily jsem mu neřekl. Ani on si vlastně nevšiml opačně položené slednice.
Než jsem srnce vyvrhl, zalovil ve svém pověstném batohu a vytáhl trychtýř a láhev. „Říkal jsi přece, že chceš psa pocvičit na barvě, ne?“
…a tu mi také dvakrát po sobě vzorně nakapal. Tedy mému kokříkovi...
 
Zdeněk KOLÁŘ
Zpracování dat...