ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

PEDRO

9  Karel HRAZÁNEK
Jmenoval se celým jménem Pedro Sršeň. Na svět přišel jako dlouhosrstý jezevčík, barva srsti černá s pálením a byl to ten nejvychytralejší a nejpracovitější - prostě nejúžasnější ze všech těch jezevčíků, kteří mě již od čtyřiašedesátého roku provázeli a provázejí mým životem. A proto píšu tyto řádky - dlužím ti to, kamaráde, za tvoji pomoc při lovu, za tvoji neutuchající loveckou vášeň a houževnatost, skrytou v tvém sedmi a půl kilogramovém tělíčku, za ty četné zážitky a radosti, které jsi mi za dvanáct a půl roku svého života působil a taky za všechny ty lumpárny, které mě dovedly rozžhavit doběla a přece vždy stačil jeden tvůj pohled, to nevinné zašilhání, tak, jak to umí jen jezevčík, a zlost byla ta tam. Zážitky s tebou by vydaly na knížku, ale uvedu jen tři jako vzpomínku na tebe - velkého malého lovce a psí osobnost.
Ale úplně od začátku. Vyrůstal jsem na myslivně u Tábora. Můj otec, jako tehdy každý správný fořt, využíval každou volnou chvíli k výcviku psů - českých fousků, jejichž byl zaníceným chovatelem a cvičitelem. Ačkoliv jsem tedy s fousky vyrůstal, přece, nevím proč, mně učarovali jezevčíci. Čas plynul a já sám se stal fořtem na Šumavě. Nastala moje chvíle!
Můj první jezevčík k nám přišel v čtyřiašedesátém roce a byl to, s ohledem na šumavské klima, „drsňák“. Po něm přišel „hlaďák“ Unkas, černý s pálením. Na prahu léta, v červnu osmdesátého roku, k nám do rodiny přibyl Pedro jako první z řady dlouhosrstých jezevčíků, černých s pálením, kteří se plně osvědčili v drsném klimatu jako vynikající pomocníci myslivce, zejména při lovu lišek, černé a hlavně jelení zvěře, a to i při výši sněhu do třiceti centimetrů, pokud tento nebyl mokrý a nenabaloval se na srsti běhů do koulí, které znemožňovaly pohyb psa.
Pedro by vlastně teď, v tomto měsíci, měl výročí svého pobytu u nás. Zážitků s ním jsem měl příliš na to, abych je všechny povyprávěl. A tak, alespoň jako malý dárek svému čtyřnohému kamarádovi k výročí, snad jen špetku příhod.
Asi dva týdny po skončení jelení říje jsem v pozdním odpoledni na kraji stojáku nad Kýzem našoulal laň se slabým kolouchem. Ten zůstal po ráně v ohni a laň, jak to bývá, oběhla půlkruh a blížila se odpichovaným krokem ke kolouchovi. Byla vyhublá, z linie hřbetu zřetelně vystupoval kohoutek. Kvapem se šeřilo, proto jsem s ránou na laň, která byla stále v pohybu, neotálel. Po výstřelu značila mírným výskokem a odskočila do houštiny. Na nástřelu bylo trochu kratší stříže, pár kapek barvy a dost. Co teď? Zítra mám od rána poradu na ústředí lesního závodu, dosled musí být proveden ihned. Zalomil jsem nástřel, vyvrhnul koloucha a spěchal k autu. Zatím se úplně setmělo a na noční obloze se objevil měsíc.
      Dojel jsem domů pro Pedra a asi za jednu hodinu jsem s ním byl zpět na místě. Tehdy čtyřletý Pedro byl nejen jistý stopař, ale i spolehlivý hlásič a tak jsem věřil, že dosled bude úspěšný. Po ověření nástřelu a následném vypuštění z obojku zmizel pes ve tmě. Přešel jsem na blízkou hospodárnici, která vedla do kopce zhruba ve směru předpokládaného úniku laně, a postupoval pomalu po ní. Když jsem ušel asi sedm set metrů, dostal jsem se na náhorní plošinu a konečně z dálky uslyšel slabě hlášení Pedra. Ozýval se z prostředku asi dvouhektarové mlaziny. Když jsem se konečně se zbraní v ruce prodral na místo, ve světle měsíce jsem viděl, jak laň sedí jako pes na kýtách, hlasitě skřípe zuby a před ní tancuje Pedro a hlasitě ji staví. Dostřelná rána na krk ukončila trápení laně, která po zásahu nízké komory nad hrudní kostí odešla z nástřelu skoro dva kilometry!   
Stalo se to ve stejnou denní a roční dobu, ale za dva roky. Šoulal jsem tehdy s Pedrem na řemeni vzhůru směrem ke Kvildě. Když jsem procházel prolámaným laťákem, přesadila linku asi padesát metrů přede mnou laň. Strhl jsem s ramene kulovnici, odjistil, a už tu byl kolouch, na kterého jsem vystřelil. Okamžité klopýtnutí kusu a poklesnutí na předek značilo ránu vysoko na přední běh. Pokud jsem ho mohl sledovat, srovnal se a pokračoval v běhu za laní. 
Vedu si o všech svých úlovcích spárkaté zvěře za všechna ta léta podrobné záznamy a věř mi, milý čtenáři, že drtivá většina z toho byla střelena řádně a podle všech regulí, ale zejména u jelení zvěře, vzhledem k okolnostem, ke špatným zásahům občas docházelo a dochází.  
Co pán zkazil, napravit teď musí jeho spolehlivý pes. Uvolňuji jej na označeném nástřelu z obojku a Pedro svou největší rychlostí, jaké je schopen, vyráží po stopě postřeleného kusu. Jeho hlášení zní v houstnoucím šeru stále slaběji, až se ztrácí úplně. Pokračuji pomalu linkou dál, co chvíli zastavuji a napínám sluch. Střídavě se jeho vydávání blížilo a ztrácelo. Až jsem zaslechl jeho hlášení hlubokým hlasem a z jednoho místa - Pedro koloucha staví!
Když jsem se konečně dostal k asfaltu, uviděl jsem ve světle měsíce následující výjev: kolouch nemohl vyskočit na protilehlý, strmý břeh a v návratu na bližší mělký břeh mu bránil Pedro. Dostřelná rána ukončila toto drama, kolouch měl prostřelenou loketní kost. Odhaduji, že Pedro štval hlasitě koloucha nejméně čtyři kilometry, tedy výkon jezevčíka, který nepotřebuje komentáře!
Konečně třetí příběh se odehrál v roce 1986. Bylo před Vánoci. Šumava byla přikryta jiskřivě bílou duchnou prašanu, když jsme se to páteční ráno sjeli v Borových Ladech u lesní správy. Ten den se totiž konala v prostoru Knížecích Plání, za „dráty“, natláčka na jelení holou. Samozřejmě, všichni účastníci natláčky, majitelé propustek ke vstupu do „pásma“, byli podle tehdejších předpisů nahlášeni na velitelství brigády Pohraniční stráže. Po přivítání na lesní správě jsme nasedli do aut a jeli asi tři kilometry kolem útvaru pohraničníků ke vratům v ženijně technickém zabezpečení, tvořeným dvojitou stěnou propletených ostnatých drátů, vysokou přes dva a půl metru, která byla pod elektrickým proudem a signalizací. Toto zařízení, neprodyšně uzavírající tehdy státní hranici s Německem a Rakouskem se běžně nazývalo „dráty“. Hlídka nám otevřela vrata, dolním okrajem těsně přiléhající k silničce, a zamkla za námi. Od státní hranice s Německem nás dělily asi tři kilometry.
Tady je na místě uvést, že Pedro, kterého jsem měl s sebou, v těchto místech a ani v obci Borová Lada nikdy doposud nebyl.
Bylo před polednem, když Pedro vytlačil z leče korunového dvanácteráka. Jelen šel před psem pomalu vědom si své síly a důstojnosti, stavěl se mu a naznačoval proti jezevčíkovi, zalykajícímu se horlivým vydáváním, výpady parožím. Brzy ho to ale přestalo bavit a ukončil tento hezký obrázek tím, že si to lehkým klusem namířil do Bavor. Pedro samozřejmě za ním a za pár minut bylo slyšet jeho slábnoucí hlášení někde od Finsterau.
Odpoledne byla natláčka ukončena a Pedro stále nikde, zřejmě se prohání někde v Německu. Takovou situaci jsem ještě nezažil. S těžkým srdcem jsem ztrátu psa ohlásil hlídce u vrat s tím, aby mu, pokud k nim přiběhne, otevřeli, pokusili se jej chytit a telefonicky mě vyrozuměli. Problém byl ale v tom, že vojáci přes noc u vrat nebyli trvale, pouze několikrát měli projíždět při kontrole oplocení. Ztrátu psa jsem oznámil i veliteli útvaru pohraniční stráže a požádal jej, aby mi v případě nezbytí umožnil mimořádně vstup „za dráty“ následující den, abych mohl Pedra hledat.
Jasná, mrazivá noc byla nekonečná. Těžce jsem se smiřoval s možností, že svého milého pejska již neuvidím. Prochladnutí po celém dni a noci ve sněhu a mrazu mohlo udělat své, stejně i setkání s rysem - ani jsem nechtěl domyslet. Sotva se rozednilo, odjel jsem směrem Borová Lada. Když jsem přijel k budově lesní správy, nevěřil jsem svým očím! Za otevřenými vraty seděl uprostřed dvora Pedro. V tu ránu jsem vyskočil z auta, běžel ke svému pejskovi, který ledabyle vstal, štěkl na mě, že mi to tedy ale trvalo, přivítal se se mnou horlivě a odšoural se do auta, jako by se nechumelilo. Chválabohu, pejsek je v pořádku!
V tom sněhu a mrazu se musel dostat po několikahodinovém nahánění v leči a následném
sledování jelena v Německu zase zpět asi šest kilometrů do Borových Lad a zrovna na lesní správu, kde byl se mnou předešlého dne poprvé. Ale jak a kde Pedro překonal „dráty“, to jsem se nikdy nedozvěděl a nezjistili to ani pohraničníci!
Pedro odešel do psího nebe ve dvanácti a půl letech, když se prvního říjnového dne dvaadevadesátého roku při procházce lesem najednou rozběhl k nedalekému houští. Jak se ukázalo, hned na kraji byl zalehlý kňour a pes přiběhl až k němu a zahlásil. Ihned však krátce zanaříkal a to byl poslední hlas, který vydal. Ozvalo se ještě zlostné zafunění kňoura, zakymácení smrčků a byl konec.
Nestyděl jsem se za slzy, když jsem Pedra sbíral ze země, ani když jsem jej ukládal na zahrádce pod tis. Díky za vše, můj malý statečný kamaráde!
 
Karel HRAZÁNEK
Ilustrační snímky autor a Oldřich Táňa KOUDELKOVÁ
 
Zpracování dat...