vychází v 7:43 a zapadá v 16:43
vychází v 13:17 a zapadá v 5:12
 

Časopis Myslivost

Pytláctví na Křivoklátsku

22  Jiří KŘIVÁNEK
Je zcela přirozené, že se v této lesnaté oblasti, kde byla hojnost zvěře, objevili i ti, kdo ji lovili neoprávněně – pytláci. Těmi, kdo vždycky stáli proti pytlákům, byl lesní a myslivecký personál, většinou velice oddaný službě a svým pánům. Přísnost a houževnatost byly nutnou výbavou ve známých bojích knížecího lesního personálu s pytláky, které často končily smrtí některého z účastníků. Uhájit zvěř v revírech před pytláky považovali za otázku cti a byli ochotni obětovat při tom i své životy.
V tichých koutech křivoklátských lesů se skrývá celá řada pomníčků, které jsou dodnes němými svědky těchto událostí. Na křivoklátském panství se pytlačilo „odjakživa“, jak dokládají záznamy ze soudních procesů s tamními „zvířecími zloději“. První zmínky o pytlácích se objevují v korespondenci landjágra Jana Krištofa Raymana z let 1686 – 1695 a sám Rayman měl v souvislosti s pytláky velký osobní problém. 18. 5. 1687 zastřelil v Luženském revíru fořtknecht Jan Sixta pytláka. Mezi poddanými sympatizujícími s pytláky to vzbudilo nepokoje, a proto dal hradní hejtman Sixtu vsadit do věže na Křivoklátu. Podařilo se mu však uprchnout a jeho nadřízený Jan Krištof Rayman byl obviněn, že mu k útěku dopomohl. Rakovnický soud ho za to uvěznil a on si pak v rakovnické věznici poseděl plných 18 měsíců, než na přímluvu hraběte Valdštejna dostal od císaře Leopolda I. milost. Z vděčnosti za propuštění dal na kopci nad Křivoklátem postavit kapličku věnovanou patronu myslivců sv. Eustachovi. Kaplička byla vysvěcena 1. srpna 1697 a od těch dob je památným místem českých myslivců. Pytláctví kvetlo na Křivoklátsku nejen v dobách Krištofa Raymana za Valdštejnů, ale i později, kdy panství přešlo do majetku rodu Fürstenberků. V 19. století, kdy Fürstenberkové začali chovat zvěř ve svých lesích systematicky, přerostlo pytláctví v otevřenou válku mezi pytláky a knížecím lesním personálem. Padaly facky, rány holí, ale také smrtící výstřely. Fürstenberkové si svých zaměstnanců vážili a oběti, které nasadily životy, uctívali. Ať se to projevilo zřízením pomníku v místě jejich skonu nebo například sloužením mší.
První vážný případ s tragickými následky je zaznamenán k roku 1814. V loužku před Pěšinami v hudlickém revíru stojí pískovcový jehlan, na němž je umístěna tabulka s nápisem: „Upomínka na Václava Hejna, lesního příručího, jenž konaje věrně a neohroženě povinnost svou, padl rukou vraha dne 13. září 1814 v 28. roce svého věku“. Lesního příručího zastřelil pytlák Průša ze Svaté. Jméno na pomníku je ale zkomolené. Ve skutečnosti se lesní příručí jmenoval Václav Hain a byl synem fořta Vojtěcha Haina z Míčů.
Křivoklátský archiv je plný záznamů o řádění pytláků ve zdejších lesích. Z honebních zpráv z let 1823 – 1853, které z archivních materiálů vypsal Rudolf Maxera, nadlesní křivoklátského hradního revíru a současně vedoucí zámeckého archivu, si můžeme udělat obraz o tom, jak v tehdejších dobách vypadala služba lesního personálu a jakým rizikům byli křivoklátští myslivci vystaveni. Ve čtyřicátých letech 19. století situace v křivoklátských lesích „houstla“. Z roku 1844 se dochovala zpráva podaná lesmistrem Gintlem, v níž se píše: „Knížecí lesní úřad musí bohužel opětně hlásiti četné vpády celých pytláckých tlup do knížecích lesů. Dosavadní zákonitá ochrana tu naprosto selhává a podána žádost k zemskému úřadu o vyslání vojenských hlídek do zdejších lesů.“
Temnými hvozdy táhly celé pytlácké tlupy, proti kterým se jednotliví lesníci mohli jen stěží postavit. Pytláci byli mnohdy rozhodnuti postavit se proti personálu se zbraní v ruce a třeba hajného i zastřelit. Nejhorší bylo, že už to nebyli jen lidé z okolních vesnic, ale většinou pytláci z Prahy, kteří nerozuměli ani lovu, ani neměli cit pro míru nepřátelství mezi personálem a pytláky. Loupili ze zcela zištných důvodů – upytlačenou zvěř prodávali za velmi slušný peníz majitelům městských hostinců. Majitelé křivoklátského panství se proto snažili bojovat s pytláky všemožnými prostředky. Třeba kníže Jáchym Egon z Fürstenberka vsadil na udavačství. Za označení pytláka dostal udavač odměnu 12 zlatých, za chyceného a předvedeného pytláka dokonce 24 zlatých, tedy částky značně vysoké. Samozřejmě o udavači se muselo mlčet, protože v případě jeho prozrazení šlo o jeho život. Situace se však nezlepšila ani po deseti letech. 15. 8. 1865 napsal princ Emil seznam pytláckých incidentů za měsíc červen a červenec 1865, kdy bylo hlášeno dvaadvacet případů s 52 pachateli. Stovky dalších případů jsou popsány v archivech a tisíce nikdy nenapsaných už dávno zapadly v zapomnění.
K pověstným pytlákům konce 17. století patřil pytlák Pergnikl z Kublova. V roce 1694 byl potmě chycen s flintou v lese dvěma hajnými, kteří ho, jak píše J. K. Rayman panu inspektorovi, „...dopravili s velkým nebezpečenstvím na Křivoklát do vězení. Křičel, kamarády na pomoc volal, jako pes kousal, smýkal jimi sem a tam, flintu na kousky o něj rozbili, a když na Křivoklátě do šatlavy ho zavřeli, vyrazil dveře vězeňské cely a vyrazil ven, sotva ho tam zpět dostali. Jeho kamaráda Kudrnu zastřelil broumský fořtknecht a ještě ubohý za to sedí do dneška“.
Dalším povedeným byl pytlák Daran z Berouna. Tento známý pytlák přidělával vrásky lesnímu personálu v křivoklátských lesích v polovině 19. století. V roce 1843 knížecí inspektor Merlet podává knížeti zprávu o odstřelu zvěře a pytlácích. „Pověstný pytlák z Berouna jménem Daran nabídl se kušpionážní službě, když mu bude dáno zaměstnání v knížecí službě, a na zkoušku skutečně již několik pytláků do rukou lesního personálu přivedl. Inspekce nedoporučuje však jeho přijmutí za hajného, nýbrž navrhuje pro něho stálý roční příspěvek a prémie za dodané pytláky od kusu.“
K jednomu z nejhrůznějších zločinů, jichž se pytláci dopustili na lesním personálu, došlo v roce 1858. Dozvídáme se o něm díky hlášení křivoklátského vrchního myslivce Karla Schmidta, které zaslal majiteli panství – princi Emilovi z Fürstenberka. Píše v něm, že šestého července 1858 byl drastickým způsobem ubit na Bučinách pytláky výpomocný hajný Václav Hůla, jenž byl ve své službě poctivý a neúplatný. Neváhal se postavit každému, kdo se chtěl nepoctivým způsobem čehokoliv v lese zmocnit. Když ho po dvou dnech hledání našli, měl hajný Hůla zasazeno pět sečných ran ostřím sekery do hlavy. První rána šla do čela, druhá do lícní kosti, třetí do nosní kosti, po čtvrté ráně do týla se mu oddělila hlava od trupu a pátou ranou mu vrazi usekli ruku. Vdově po hajném bylo jako odškodné vyplaceno 200 zlatých.
Tajemná vražda hajného Isidora Kolského se odehrála roku 1889. Vraždu, která se odehrála před sto jednadvaceti lety, dodnes připomíná romantický pískovcový pomník, na němž stojí psáno: „Zde skolen zločinnou rukou Isidor Kolský, vykonávaje věrně službu svoji. Pomník věnoval na trvalou paměť jeho vděčný službodárce Max Egon kníže z Fürstenbergů.“
Hajný Isidor Kolský se přistěhoval do hájovny Valachov u Skřivaně v prosinci roku 1887. Byl ženatý, měl tři děti. Podle výpovědi svědků se jednalo o člověka mírného, tichého a k chudému lidu natolik přátelského, že často úmyslně přehlédl malý lesní pych.
Jeho vrah se jmenoval Antonín Kopřiva. Vychodil dvoutřídní obecnou školu, vlastnil domek číslo čtyři v Německých (Malých) Slabcích. Byl ženatý a měl tři děti, z toho jedno nemanželské. O Kopřivovi se vědělo, že je velký pytlák. Nenávistí vůči hajnému se také netajil. Ke všemu kradl též dříví v hracholuském revíru, což mu hajný dokázal a oba byli v červenci 1889 povoláni k soudu v Křivoklátě. Jenže soudní přelíčení bylo odročeno na devatenáctého srpna. Hajný Kolský a pytlák Kopřiva se vraceli domů spolu. Cestou pytlák vyhrožoval hajnému takovým způsobem, že ten dostal strach o svůj život, s čímž se svěřil ženě a dětem, kolegovi hajnému z Bukové i nadřízenému fořtovi z Hřebečníků. Pytlák se nechal slyšet, že Kolský už k němu svědčit nepůjde, že ho zabije.
V polovině srpna pak dostal hajný nařízeno odstřelit nějaké zajíce a odevzdat je vrchnosti. V neděli 18. srpna časně zrána za svitu měsíce odešli otec a syn z domova s nabitými puškami na lov. Ve 3 hodiny 15 minut se nocí ozval výstřel. Syn hajného František, trpělivě čekající asi padesát metrů od osudného místa, se domníval, že otec ulovil zajíce. Otcovo nehybné tělo objevil až o hodinu a čtvrt později. V hrůze utíkal do hájovny a sdělil děsivou pravdu matce a sourozencům. Matka omdlela. Mladičký František běžel do nejbližší obce Novosedly, kde vyhledal radního Šmída. Radní se ihned dostavil na hrůzné místo, a když zde spatřil ohořelou látkovou zátku, pronesl: „Hadříčku, ty nám prozradíš vraha.“
Mrtvé tělo bylo převezeno do hájovny a zde byla také provedena pitva. Její výsledek hovořil následující řečí: „Násilná smrt zastřelením ze vzdálenosti jednoho až tří metrů. Sebevražda vyloučena.“ V hrtanu měl hajný devatenáct broků a část hadříku z látkové zátky, dále se v jeho těle nalezlo ještě šestnáct broků. Podezření padlo samozřejmě na osmatřicetiletého pytláka Kopřivu. Ten byl na základě domovní prohlídky zatčen a odveden do trestnice Okresního soudu v Rakovníku.
Zavražděného hajného pohřbili na hřbitově ve Slabcích. Šuškalo se, že četníci nalezli Kopřivovo malé děcko v kolébce přikryté touž látkou, jakou vrah použil k utěsnění nábojů. Pytlák zapíral seč mohl a při veřejném soudním přelíčení v prosinci 1889 u c.k. porotního soudního dvora v Praze dokonce tvrdil, že k hajnému žádnou nenávist necítil a že osudného rána tvrdě spal ve svém domě. Rovněž prohlásil, že zná skutečného vraha, kterým prý je pytlák František Prinich. Toto tvrzení předvolaný Prinich důrazně odmítl. Dalších dvacet osm svědků vypovídalo v neprospěch obžalovaného. Rozsudek jménem Jeho Veličenstva císaře zněl: „Úkladný vrah Antonín Kopřiva se odsuzuje k trestu smrti provazem.“ Rovněž byl odsouzen k náhradě soudních výloh a k náhradě 1 000 zlatých vdově Rosálii Kolské. Obhájce JUDr. Jan Podlipný se proti rozsudku odvolal a císař František Josef I. svým rozhodnutím ze dne 9. 1. 1890 zmírnil Kopřivovi trest na doživotní žalář zostřený několika půsty. Poté, co soudní rada Müller tlumočil Kopřivovi císařské rozhodnutí, požádal odsouzený o obnovení soudního řízení. Uvedl, že může dokázat, že vraždu nespáchal on, ale pytlák František Korf ze Skupé, přezdívaný Kudla. Oba dva byli údajně osudného rána pytlačit. Korf se nešťastnou náhodou srazil s hajným. Jak se tak přetahovali o pušku, vyšla rána a hajný padl mrtev k zemi. Korf prý se hluboce zděsil, klekl před Kopřivu a prosil jej, aby ten mord vzal na sebe, neboť je mazaný a nějak už se z toho vyseká. Jenže i František Korf prokázal dokonalé alibi. Odsouzeného Kopřivu poté převezli do věznice v Plzni. Jeho manželka mnohokrát prosila císaře o milost, až byla v srpnu roku 1912 vyslyšena a Kopřiva byl po dvaadvaceti letech žaláře propuštěn. Po zavražděném hajném zůstala vdova Rosálie Kolská, dva synové a tělesně postižená dcera.
Hajný František Pelz proslul nesmlouvavou a tvrdou povahou. Také on tvrdě bojoval s pytláky a poté, co jednoho z nich na Šarváši zastřelil, jej čekala krutá pomsta. Když se třetího června 1873 vracel od Zbečna na svou hájovnu Kaly, pytláci jej asi tři sta metrů od cíle přepadli. Svázali mu ruce za zády, ústa mu ucpali šátkem a tloukli jej poleny. Rudolf Maxera, původem fořt, později archivář a historik křivoklátských lesů, o tom napsal: „Pelc, velmi dobrý hajný a inteligentní muž, šel 3. 6. 1873 ráno do lesa a zastřelil tam toulavého psa. Ve 4 hod. přišel domů (a) vrátil se zase do lesa, že zapomněl psu uříznouti „škodnou“, se slibem, že přijde v 5 hod. zpět a půjde vyprovodit dceru, jež chtěla jeti do Prahy. Ale již nepřišel. Byl hledán a nalezen v lomu, v odd. Stará obora, mrtev. Měl několik ran holí do hlavy a na rukou a ústa ucpaná šátkem. Rány smrtelné nebyly, ale udusil se, leže obličejem k zemi. Pušku, hodinky, peníze, vše měl u sebe, tedy loupež vyloučena. Pachatelů musilo býti víc, poněvadž Pelc byl statný muž a dle zanechaných stop kladl tuhý odpor.“
V místě, kde bylo nalezeno Pelzovo tělo, stojí dodnes pomníček, připomínající tragickou událost. Nalézt jej můžeme jen obtížně, ač je kousek od cesty v malé, avšak zcela zarostlé roklince, bývalém drobném lomu. Litinová deska, zasazená do kamene, svědčí o tom, že ji nechali zřídit Pelzovi zaměstnavatelé, tedy že nejspíše pochází z fürstenberských slavných železáren. Dobře na ní přečteme nápis: U věrném vykonání povinnosti své zavražděn, polehl zde František Pelz, knížecí hajný na Kalích, dne třetího června 1873.
Třetí den po vraždě bylo nalezeno varovné psaní na pařezu u Zeleného kříže pro dalšího hajného Antonína Poštu. Pytláci však byli vypátráni a přísnému trestu neunikli.
Vůbec nejznámější pomník, věnovaný adjunktu Antonínu Wágnerovi, se nachází u plotu Lánské obory v alžbětinském revíru, poblíž křižovatky Křivoklát – Lány – Nový Dům. Byl zastřelen 5. 7. 1865 pytlákem Dlouhým z Unhoště, jedním z pěti, s kterými se v nerovném boji utkal. Na podstavci kříže je deska s původním nápisem: Lesnímu adjunktu Antonínu Wagnerovi na stálou památku. Skonal na tomto místě dne 5ho července 1865 ve věrném a srdnatém vyplnění služby své. Postavil jemu vděčný jeho pán Max Egon Kníže z Fürstenbergu.
 
Jiří KŘIVÁNEK

Fotogalerie

Zpracování dat...