ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Srnec od cikánského buku

18  Vladislav KROP
Trvale usazených cikánů bylo v padesátých letech v našem regionu ještě málo. V Třinci by se počet jejich rodin dal spočítat na prstech jedné ruky. Všichni mluvili slovensky. Odtud také pocházeli a s touto zemí udržovali neustálý kontakt, který měl své rodinné vazby. Do své domoviny se občas vraceli jak po železnici, tak hlavně pěšky.
Cikánská stezka vedla odpradávna také mým revírem. Třinec, Karpentná, Milíkov, Bocanovice, Dolní Lomná, Mosty. Byla to téměř přímka, která se táhla pod horami mezi řekou Olší, až na Slovensko. Dříve jezdili cikáni ve svých kočovných vozech s celými rodinami. Podle vyprávění pamětníků se rozložili vždy večer na konci lesa pod hájenkou. Nanosili roští, udělali velký oheň a povečeřeli. Teplý popel pak pečlivě rozhrábli, a když vyhasl, rozprostřeli na něj plachtu a ulehli k spánku. Prohřátá služba držela teplo.
Byl jsem tu jako praktikant. Šli jsme od příjmu dřeva. Vedoucí polesí, lesník a já. Po široké cestě za Černým potokem šly proti nám dvě cikánky. Stará byla velmi sešlá, její tvář se podobala vysušenému jablku. Z hlubokých vrásek se leskly dvě černé, pichlavé oči, usazené po stranách kostnatého nosu. Její rty byly utopeny v bezzubých dásních. Dopředu čněla špičatá brada. Na hlavě měla černý šátek a pod ním rozcuchané stříbrné vlasy. Tmavé hubené ruce přidržovaly ranec. Zpod květované sukně trčely bosé nohy.
I ta mladá měla na hlavě šátek, pestrý a byla jen tak nelehko. Kulaté líce zdobily velké černé oči. Když promluvila, ukázala krásné bílé zuby. Zpod havraních vlasů vyčnívaly kulaté lesklé náušnice. Světlou halenu s výstřihem měla těsně na tělo a v krajině prsou se značily výrazně bradavky. Pěkné štíhlé nohy, které do půl lýtek zakrývala květovaná sukně, byly obuté do lehkých sandálů.
Obě uctivě pozdravily. Staré poprosila o cigaretu a mladá se nabídla, že nám pohádá z ruky. Lesník neměl pochopení pro nic, ale vedoucí polesí nabídl staré cikánce celý balíček „globusek“. Rychle je strčila pod sukni a poděkovala. Já jsem sáhl do peněženky. Měl jsem v ní dvacet korun. Bylo mi jich líto, ale podal jsem je mladé cikánce. Vzala do své dlaně mou ruku. Zkoumavě se na ni podívala a řekla: „Pánom budeš v týchto lesoch.“ Pak vzala ruku vedoucího polesí. Zdráhal se. Podívala se do jeho dlaně a upustila ji, aniž řekla slovo. Zasmáli jsme se tomu. Cikánky mezi sebou prohodily pár slov a šly dál svou cestou.
Postupně mi tato příhoda vypadla z paměti. Připomněl jsem si ji poprvé, když jsem tu nastoupil do služby jako lesní. Podruhé, když jsme pochovali vedoucího polesí. Nedožil se padesátin. Cikánka zřejmě viděla krátkou čáru života v jeho dlani.
Uběhlo zase několik let. Bylo pozdní jaro. Obeznávali jsme srnce, neboť měli na lov přijet hosté z Rakouska. Na Černém potoku bylo jedno kouzelné místo. Za pásem divokých třešní vznikl malý palouk. Uprostřed něho rostl košatý buk. Jeho koruna se během let rozrostla a skýtala příjemný stín. Hned vedle byla nevelká houština mladých buků, smrků, javorů a borovic. Vedl tudy také tichý lovecký chodník. U něho byly velké srnčí hraby. Patřily starému silnému srnci, který si toto místo oblíbil. Na palouk však vycházel jen zřídka, a vždy až za samé tmy. Brzy ráno se za ním zavřela smrková houština.
Tady jsem je zase uviděl. Seděly v trávě pod košatým bukem a své rance měly před sebou. Zamířil jsem k nim. Když mě uviděly, spěšně schovaly své jídlo do ranců. Když poznaly, že nemám zlé úmysly, uklidnily se. Začaly se obouvat a měly se k odchodu. Zeptal jsem se na směr jejich cesty. „Slovensko“ odpověděla ta mladší. Namítl jsem, že mohly jet vlakem. „Nemá peniazi“, zněla odpověď.
V paměti se mi vynořila dávná příhoda s cikánkami a usilovně jsem přemýšlel, jak dát tato dvě setkání do souvislosti. Řekl jsem: „Hľadám srnca, má prísť pán ho streliť. Nemožem ho nájsť. Dám tebe peniaze a ty mi ho pričaruj...“
Stará začala něco nesrozumitelného mumlat. Na důkaz, že to myslím vážně, vyndal jsem z kapsy peněženku a v mé dlani se objevilo dvacet korun. Jako tenkrát. Mladá po nich vztáhla ruku. Vzápětí natáhla ruku i stará cikánka. Přidal jsem ještě desetikorunu a vysypal pár zbylých mincí...
Mladá vzala mou ruku, usmála se a řekla: „Budeš mať šťastie. Tuna sbiješ svojho srnca.“
To bylo všechno. Cikánky šly svou cestou a já jsem s úsměvem opakoval povzbudivá slova cikánky, která vyřkla za necelých pětatřicet korun.
Jen jednou jsem zahlédl srnce, jak stojí u houštiny. Hosté, kteří přijeli na lov, ulovili své srnce v jiných částech revíru.
Srnec od Cikánského buku, jak jsem mu začal přezdívat, přežíval. Občas jsem ho zahlédl, jak stojí v keřích planých třešní a otlouká je svým krásným parožím. Jednou však docela zmizel. U chodníku nebyly ani jeho hraby.
Čas běžel. Přijeli noví hosté. Na velké obeznávání nebyl čas. Krásné počasí, které trvalo více než dva týdny, se změnilo. Když jsem s vedoucím výpravy zasedl na posed pod Janovou loukou, zvedl se prudký vítr a vzápětí hustý déšť bubnoval na střechu naší pozorovatelny. Srnec, kterého jsme zahlédli jen na několik okamžiků, nám zmizel v přilehlé houštině.
Nedařilo se nám ani ráno. Pomalu jsme sjížděli terénním vozem dolů do Borku. Cesta vedla kolem Cikánského buku. Otočil jsem tam ze setrvačnosti hlavu. O on tam byl! Stál v keřích plané třešně! Jeho krátké a silné paroží se vyjímalo mezi slechy jeho hlavy.
Stisknul jsem koleno svého hosta a ukázal na srnce. Prudce zabrzdil. Dal jsem mu však pokyn, aby pokračoval v jízdě. Dole na křižovatce jsme nechali auto a potichu jsme šoulali k Cikánskému buku. Stál tak, jak jsme ho před několika minutami zahlédli. Dal jsem hostovi pokyn, aby lovil, a pokud možno rychle. Minuty se neskutečně vlekly. Hledal pozici a srnec jenom hleděl před sebe.
Konečně padla rána! Pospíchali jsme na nástřel. Byli jsme zvědaví na rekordní, silné paroží. K našemu překvapení však byl srnec ještě nevytlučený. Jeho parůžky pokrývalo husté a suché lýčí. Na srnci byl znát každý obratel a žebra. Byl na konci svých sil, které mu už nezbyly ani na vytlučení paroží. Za několik dnů by beztak uhynul.
Host měl z trofeje velkou radost. Srnčího stařečka jsme vzali za běhy a uložili ho pod Cikánský buk, aby vychladl na svém milovaném palouku.
...věštba se vyplnila. Potkám ještě někdy své cikánky?
 
Vladislav KROP
Ilustrační snímek Jana Běhounková
 
Zpracování dat...