Lov zvěře zpočátku probíhal velmi primitivním způsobem. Skupina lovců vykopala hlubokou jámu, která se přikryla větvemi a čekalo se, až zvíře do ní spadne. Potom kameny a později vyrobenými ručními nástroji, jako byl pazourek, zvíře ubili.
Později vývoj lovu šel dál. Na svět přišel luk, se kterým se také dalo lovit, a ten byl zdokonalen do podoby tzv. kuše. S kuší se již dalo i dobře mířit a lov byl pohodlnější. Po těchto počátcích, kdy člověk využíval k lovu šípy, přišly na řadu první palné zbraně. Podnět k tomu dal vynález střelného prachu, který se objevil ve dvanáctém století nejdříve v Číně. Do Evropy se palné zbraně dostaly asi roku 1313 a bylo to v Belgii. V našich zemích to bylo koncem 14. století. Z těžkých vojenských zbraní se postupně vyvinuly i lehčí zbraně – ruční. Tím se také začal používat název „ručnice“. A tak se zrodily první lovecké palné zbraně, které rozdělujeme podle jejich zapalovací soustavy. Jde o zapalování doutnákové, kolečkovým zámkem, křesadlovým zámkem, dále známe perkusky a zadovky.
Zbraně zapalované doutnákem byly velmi nepraktické. Střelec totiž musel držet doutnák v ruce, který byl upevněn v pohyblivém kohoutku a pak se přiklonil k prachu v momentě, kdy byla zmáčknuta spoušť. Vývoj zbraní překonal doutnákové ručnice v první čtvrtině 16. století vynálezem kolečkového zámku. Kolečkový zámek k ručnici prý sestrojil hodinář Johann Kiefuss v Norimberku (r. 1515 - 1517). Významem kolečkového zámku bylo, že nahradil doutnák – křesadlem. Křesadla se skládala z kamene pazourku a ocílky. V momentě výstřelu se vykřesané jiskry „zachytávaly“ do suchého troudu z plátna. Plátýnko bylo někdy také nahrazováno suchým chorošem. Po stisknutí spouště se ocelové kolečko zatočilo, pazourek vykřesal jiskry a ty na pánvičce, která byla těsně u hlavně, zapálily střelný prach.
U nás se poprvé objevil na ručnici kolečkový zámek v roce 1531. Kolečkový zámek byl novinkou, která se rychle rozšířila do puškařských dílen. Objevovali se významní puškaři, kteří vyráběli pro své panovníky nové a nové zbraně. Vznikaly i funkce, např. dvorní puškař. S významnými jmény se setkáváme nejen u nás, ale i v sousedních státech, kdy také někteří chodili na vyučení, nebo jen na zkušenou, aby se tam zdokonalili ve výrobě střelných zbraní.
V té době vznikaly i puškařské cechy, které pod sebou sdružovaly významné řemeslníky. Např. v roce 1539 vznikl puškařský cech v Českém Krumlově, kde měli sídlo Rožmberkové.
Z dochovaných písemností se také dovídáme, že roku 1550 povolal Ferdinand I. do Prahy puškaře Mikuláše Syručka z Rohozce. Vedle puškařů měli své uplatnění i pažbaři a rytci. Pro Rudolfa II. pracoval Egidius Sadeler jako dvorní rytec, který pocházel ze známé holandské rodiny řezačů železa, cizelérů a zlatičů.
Vývoj loveckých zbraní přinášel postupně i své zvláštnosti. Zbraně měly již i svou ryteckou výzdobu a také se objevila jedna zvláštnost. Byl vynalezen tzv. napínáček spouště. To se psal rok 1534 a jednalo se o puškařskou dílnu v Mnichově. V té době se objevují i dvouhlavňové zbraně, které jsou opatřeny kolečkovým zámkem. Výroba zbraní s kolečkovým zámkem trvala více než dvě stě let. Poslední třetina sedmnáctého století byla již ve znamení nových ručnic. Jednalo se o nástup tzv. křesaček. Kolečkový zámek byl vývojově překonán. Ten, kdo měl možnost si detailně prohlédnout ručnici s kolečkovým zámkem, tak zjistil, že se vlastně také jedná o v podstatě křesací zámek. Oba tyto křesací zámky, které se používaly na tehdejších ručnicích, se lišily jen svou konstrukcí. Kolečkový zámek byl složitější. Ten křesadlový je jednak novější a také jednodušší. Tato jednoduchost se může vysvětlit tím, že tzv. pánvička byla opatřena odklápěcím víčkem, které bylo prodlouženo směrem nahoru a to ve tvaru „ocílky“. Křesací kámen uhodil při zmáčknutí spouště na ocílku, vykřesala se jiskra a také se zároveň nadzvedlo víčko, aby se jiskry dostaly ke střelnému prachu a tím ho zapálily. Oba typy zámků, kolečkový i křesací se stále vyráběly vedle sebe. Spolu se objevovaly více než jedno století.
Do Prahy se jako jedny z prvních dostaly křesací zámky španělské a také italské. Později se objevily i zámky francouzké, které u nás zdomácněly. Zde si musíme ještě připomenout, že právě s nimi se začala objevovat i novinka. Jednalo se o francouzkou pažbu, která byla oproti dosud vyráběné německé mnohem lehčí a byla „tvarovaná“ tak, aby se ručnice mohla zasadit do ramene.
Ve třicátých letech 18. století sestrojil puškař Stanislav Paczelt ručnici s vnitřním křesadlovým zámkem. Tento puškař pocházel z Čech. Působil v Heřmanově Městci, později v Kutné Hoře. Jeho vynález spočíval v tom, že zámek je umístěn v prostoru za hlavní. Mohl být dobře uzavřen celý prostor zámku, kde je nasypán prach na pánvičku. Křesací kámen je umístěn na úderníku s pružinkou. Jedná se o nejstarší známou „bezkohoutkovou“ zbraň. Tento vnitřní křesadlový zámek později koncem 18. století ještě zdokonalili bratři Ferdinand a Václav Morávkové z Golčova Jeníkova.
V 18. století výroba loveckých zbraní poměrně vzrostla. Zhotovovaly se ručnice „křesačky“ bohatě zdobené, které dodnes můžeme obdivovat ve sbírkách muzeí a na zámcích. Jedná se jednak o kulovnice jednušky, krátké lesní štucy, kulovnice dvojky, brokovnice jednušky i dvojky. Dále se vyráběly i kozlice a to kulové, brokové a také kozlice s otočnými hlavněmi. Objevovaly se i zbraně tzv. párové. Ty byly určeny pro ty lovce, kteří měli svého „nabíječe“.
Ve vývoji střelných zbraní se stal určitým významným rokem rok 1807. Ve Skotsku byl vynalezen tzv. Forsythův chemický zámek. K zapálení prachu bylo použito třaskavé rtuti, vynalezené v roce 1799. V letech 1814 - 1816 byla vyrobena měděná čepičková roznětka a k ní i nová ručnice – perkuska. Na obsluze této zbraně se ale nic nezměnilo. Stále se jednalo o „ládovací“ předovku, kdy musel lovec mít s sebou prachovnici, zátky, broky, kule a při každém výstřelu používat nabiják. K této výzbroji přibyla i kapslovnice. Na začátku výroby perkusních zbraní proslul náš významný puškař Antonín Vincenc Lebeda, který pocházel z Černošic u Prahy. V roce 1822 se v Praze stal puškařským mistrem. Vyráběné zbraně stále zdokonaloval a uplatňoval u nich své vynálezy. Ve sbírkách loveckého muzea Ohrada jsou dva skvěle propracované „čtyráky“, z nichž každý má dvě hlavně kulové a dvě brokové. Úder na čtyři zápalky je obstarán zvláště konstruovanými zlamovacími kohoutky. Proslul také tím, že na jeho zbraních byla bohatá rytina. Puškař Lebeda měl svou vlastní ryteckou dílnu a návrhy mu dodával například i Josef Mánes.
Perkusní ručnice se začaly vyrábět v roce 1816 a jejich výroba byla přerušena vynálezem z roku 1832, kdy pařížský puškař Lefaucheux sestrojil brokovnici se sklopnou hlavní, která měla i jednotný náboj s vlastním těsněním. To byl další mezník pro vývoj loveckých ručnic.
Nábojnice pro lefošku byla zhotovena z kartónu, který byl dole uzavřen mosazným dnem. Roznětka byla umístěna uvnitř nábojnice. Ovšem k roznětce směřoval kolíček, který byl kolmo k nábojnici. Po nabití do zbraně vyčníval vzhůru. Potom při zmáčknutí spouště uhodil na tento kolíček kohout ručnice. Pro výkon myslivosti byla lefoška značným přínosem. Jednalo se o první „zadovku“ s prvními papírovými nábojnicemi. Pro střelce to bylo určité pohodlí. Již nemusel nosit s sebou pracovnici s prachem, váček na broky, kapslovnici a nabiják s koudelí. Pro samotný lov v přírodě postačila jen samotná ručnice a hotové náboje.
Roznětka, která se používala u perkusního zámku, přivedla dalšího pařížského puškaře Floberta k objevu menšího typu lovecké zbraně. Puškař totiž přišel na to, že upraví roznětku tak, aby tvořila dno celého náboje. Tento vynález uskutečnil v roce 1845 a tím pro lovce vznikla tzv. flobertka. Jednalo se o menší ráži, proto byla nazývána malorážka.
S dalším vývojem loveckých zbraní přišly na svět lankasterky a hamerlesky. Konstruktéři nahradili lefošky, které měly u náboje tzv. kolíček, čímž bylo nabíjení pomalejší. Londýnský puškař Lancaster vynalezl náboj, který měl umístěnu zápalku ve středu náboje. Mělo to určitou výhodu. Jednak, že byl odstraněn již zmíněný kolíček, ale také se „zrychlilo“ samotné zahoření a vznícení střelného prachu. Zbraně lankasterky se staly v té době nejoblíbenějšími zbraněmi. Vyráběly se nejen jako brokovnice jednušky a dvojky, ale také jako kulovnice, dvojáky, obojetnice a trojáky. Lankasterky začali vyrábět postupně všichni puškaři.
Současně s lankasterkami se objevily i tzv. hamerlesky. Měly svůj původ v Anglii. Jednalo se o zbraně, které neměly kohoutky. Několik puškařů vyrobilo zbraně bez kohoutků již před vznikem hamerlesek. Také ve třicátých letech 18. století vyrobil křesačku bez kohoutků v Heřmanově Městci náš puškař Stanislav Paczelt. Ovšem výrobci šli ještě dál. Snažili se lovcům zpříjemnit obsluhu zbraně a také vymyslet to, aby se zbraň nemusela žádným způsobem „natahovat“. Samonapínací zámky sestrojil u hamerlesky kolem roku 1862 londýnský puškař Josef Needham.
Jaromír ZUMR st.