Do pestré mozaiky mysliveckých zážitků nepatří jen barevná sklíčka úspěšných lovů. Mají zde své místo i ta šedá a černá… Setiny vteřin promarněných příležitostí, uspěchaných výstřelů až po ta nejtemnější – nedohledané úlovky. Každý myslivec si je sebere z tvrdých horských stezek, vydoluje z úrodné prsti lužních lesů či se mu začernají v jemném prachu polních cest. Ač se na onen střet připravuje, brání se mu – poučen nezdary kolegů či předchozími nezdary svými. Ale taková je myslivost, takový je lov, takový je život...
Svatá Anna opravdu přinesla chladna z rána, když dojíždím k myslivecké chatě, mám prsty na řídítkách kola lehce prokřehlé. Auta, postavy myslivců, štěkot psů. Lesní zkoušky malých plemen. Zdravím se s přáteli, halasně s těmi, kteří jsou buď diváky, nebo organizátory, méně halasní jsou pochopitelně vůdci psů. Obklopeni rodinami, známými, tiše doufají v úspěch a zúročení několikaměsíční snahy.
„Pojď, připravíme srnce pro barvu“, bere mne za ramena známý rozhodčí.
Přináším slaboučkého paličkáče, zašíváme břišní dutinu a otvory po stopách střel. František kroutí hlavou nad průstřelem kolena levého zadního běhu.
„Á jé, úlovek za minutu dvanáct, že jo?! A na dvě rány. Kdo ho ulovil?“
„Já“, odpovídám tiše a vysvětluji…
Ranní šoulačka patří k mým nejoblíbenějším lovům. Červencové ráno zahalilo úbočí Velké pláně řídkou mlhou, kterou pomalu začalo prosvítat vycházející slunce. Jeho těžce se probíjející paprsky jemně připomínaly nadcházející svátek spojený s chladem – a k podzimu už bude vlastně jenom skok. Vzhledem k tomu, že dopoledne mám naplánovaný odjezd na rodinný výlet, volím krátkou trasu po „dolní“ cestě lemující úpatí mnoha pasek střídaných přehlednými stojáky, pod její pravou krajnicí se k polím a loukám pozvolna sklání pruh listnatého lesa „V oplocenkách“. Cesta mne vede vysokou smíšenou kmenovinou, za níž následuje pás smrkového mlází. Ten střídá rozsáhlá, dva roky stará paseka. V její horní části objevuji siluetu srnčí zvěře.
Dalekohled mi zprvu moc nepomáhá, ale po odplynutí hustšího chuchvalce mlhy prozrazuje tmavou hlavu jednoletého paličkáče. Srnec nerušeně okusuje listy starčeku a já se pomalu dostávám na jeho úroveň. Jak lehko dnes přijdu k úlovku. Budu střílet na ideálně postaveného srnce, i když do strmého kopce a z volné ruky. Po výstřelu ale nevěřím vlastním očím. Srnec vyhazuje zadní část těla a s podivně klimbajícím zadním levým během klopýtavě sbíhá šikmo strání do mlaziny za mými zády. Rychle přebíjím a utíkám nazpět, na rozhraní smrkového houští a kmenoviny. Občasné prasknutí větvičky mne ujišťuje o správnosti mého odhadu. Zastavuji naproti vzrostlému buku, mohutně oddechuji, krátký běh a pochopitelná nervozita z nastalé situace vykonaly své...
Vyšel z nízko zavětvených smrčků a na chvíli jej ukryl stříbrošedý, mohutný kmen. Umožnil mi tak založit pušku do ramene a vyčkat na finále dnešního lovu. Trhaným krokem opustil dočasnou záštitu a zastavil se. Po druhém výstřelu už propadám zoufalství i vlně vzteku na sebe samého. Srnec se skokem otáčí do směru svého příchodu a mizí zpět v mlazině. Usedám na břeh cesty a docela vehementně si nadávám... Kde se stala chyba?
S černými myšlenkami na osud srnce si zapaluji cigaretu a začínám promýšlet i jinou programovou variantu dnešního dopoledne. Mlžný opar vystoupal vysoko nad hřebenové stromy a les zezlátl sluneční záplavou. Prudce zavonělo jehličí, na listech vysoké máty se zablýskly krovky mandelinek nádherných. Bukové listí se zahýbalo a z rezavého koberce zazářily dva černé korálky. Lesní hraboš norník rudý na své celodenní pouti za potravou… V korunách zachřápaly sojky a zdáli jim odpověděla káně.
Zahoukání lokálky mi opět připomnělo dnešní poněkud „nabitý“ den. Na nástřelu objevuji světlou zpěněnou barvu, což mne poněkud uklidňuje. Po několika metrech se však její krůpěje ztrácí, sleduji už jen čerstvé otisky spárků v hluboké hrabance. Nad jehličím v dusném přítmí smrčiny jsem v koncích. To snad není možné! Při představě dosledu se psem, v dnešním teplém dnu a při hrozícím odložení výletu, mi po páteři stéká pramínek studeného potu. Ne, takový bouchal přece nejsem! Vracím se zpět na nástřel, a znova postupuji po barvě a stopách. Ano, těsně před okrajem mlází se stopa prudce lomí směrem ze stráně, což považuji za dobré znamení. Na travnaté světlince leží. První dotek patří trofeji, potom hledám druhý zásah. Nízká komora. Uvědomuji si, že srnec vlastně odešel z nástřelu nějakých patnáct metrů, ale mé nervy důkladně zapracovaly, sledoval jsem jeho příchozí stopní dráhu. Ale ten první zásah! Srnec má roztříštěné koleno zadního levého běhu, ale ze směru souběžného s osou jeho těla, jako by v okamžiku výstřelu stál přímo proti mně! Při vyvrhování stále přemýšlím o záhadné dráze střely. Stonek starčeku? Větvička, o níž jsem neměl tušení?
To už se asi nikdy nedozvím…
Zdeněk HLAVÁČ
Ilustrační snímek František Novotný