ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Bubo bubo

4  Jiří ŠMOTEK
Moc latinských názvů naší fauny jsem si nezapamatoval. Jen Cervus elaphus – jelen evropský, Vulpes vulpes – liška obecná a hlavně Bubo bubo – výr velký. Ten mi utkvěl v paměti již při úvodní hodině zoologie mysliveckého kurzu uchazečů o první lovecký lístek absolvovaného ve Zlíně v sedmdesátých letech minulého století. To proto, že právě v té době se narodila má dcera Štěpánka a tak trochu mi tento název připomínal strašení malých dětí: „bububu“.
V přírodě jsem se s tímto opeřencem mockrát za život nesetkal. O adrenalinových zážitcích při lovu na výrovkách jsem sice slýchával hlavně na posledních lečích, ale jen od svých starších kolegů myslivců, kteří navíc každou historku okořenili pořádnou dávkou myslivecké latiny.
     V době, kdy mi myslivecký hospodář vystavil první povolenku k lovu, byly už dávno veškeré sovy hájené a lov na výrovkách zákonem definitivně zakázán. Vše se však rázem změnilo, když v jedno červencové odpoledne zastavilo u domu auto a z něj vystoupil známý i s poraněným výrem. Nádherný opeřenec měl dvě ošklivé tržné rány. Jednu na přechodu křídla k trupu a druhou v rousích nad levým stojákem. Snad od střetu s nějakým vozidlem. Náhodný turista ho našel sedícího u cesty, neschopného letu. Když k němu záchrance přijížděl, prý na něj útočili krkavci. Kdyby se zpozdil, snad by to měl výr již jednou pro vždy „za sebou“. V rukavicích ho odchytl, dal do kufru auta a odvezl ke mně na Lochovec. Už tady skončila celá řada dalších zvířat potřebných lidské pomoci a nikdy jsem nikoho s nimi nevyhodil. Proč bych se tedy nemohl ujmout i pomoci potřebného, zraněného výra.
     Je třeba přiznat, že při prvním spatření nového přírůstku jsem velkým nadšením zrovna nejásal. Jednak proto, že na případné držení výra v zajetí musí být úřední povolení a se státní mocí jsem nechtěl mít nikdy žádné problémy. Taky zkušenosti s chovem sov v zajetí mi scházely. Nu ale což. Nechat ho na pospas jeho osudu nešlo. Když navíc výr zamžoural svými žlutooranžovými semaforkami a nad nimi na hlavě vztyčil dvě štětinky z peří jako pučící růžky, zmohl jsem se jen na slova:„Ach jo, chudáčku, co se ti asi přihodilo? Tak pojď, někde tě tady uložíme. Hlavu mi za to nikdo neutrhne. A časem se to snad nějak vystříbří. Jenže s takovým nájemníkem jsem opravdu nepočítal. Budeš se muset podělit o část voliéry s holuby. Udělám ti tam provizorní bidélko a uvidíme, jaký se ze mne stane ptačí samaritán.“
     Pohlazení výra však dobře nedopadlo. Zle sekl klovcem po ruce, že mi z prstu hned začala prýštit krev. „Héršvec, ty jedna ledačino ledasjaká, to tedy není od tebe právě přátelské přivítání. Vím, nejspíš tě všechno bolí. Jsi plný stresu, tak se bráníš. Ale prohlédnutý být musíš. Tomu neujdeš. Jen počkej, co si dám rukavice, abys mi zbytečně neokloval prsty. Kdo ví, jak dlouho by se mi pak hojily. Jestli je to jako při pokousání liškou, chovanou pro tréninky jezevčíků k norování, tak to bych nemohl pořádně nic dělat měsíc.“ 
     Nasadil jsem si kožené svářečské rukavice a vstupní veterinární prohlídka mohla začít. Nejdříve ze všeho bylo nutno vyzkoušet pohyblivost kloubů a celistvost kostí. Pařáty i hrudník se zdály v pořádku. Nikde nic nechrastilo ani nevypadalo anomálně. Jen levá letka byla kousek nad loketním kloubem zlomená a smrštivost svalů způsobila posun šikmých částí kostí proti sobě. Ošklivá tržná rána v rousích potřebovala taky sešít, aby do ní mouchy nenakladly vajíčka. V tom jsem zas až tak moc velký problém neviděl. Praxe se sešíváním ran slepicím po pokousání psy mi nescházela. Pro tento účel jsem si dokonce sám popustil, v lázni vytvořené ze stolního oleje, tenké, zakalené šicí jehly tak, aby se daly ohnout a následně znovu, nad plynovým hořákem kuchyňského sporáku, zakalit. Vždyť jsem měl, mimo jiné, na vysoké škole absolvovanou i zkoušku z metalurgie…
     Ze získané ošetřovatelské praxe pokousaných slepic jsem věděl, že většina z nich, i když byly štupovány kdekoli na těle, při chirurgickém zákroku nekdákala. Navíc úspěšnost mnou provedených veterinárních zákroků s následným přežitím se blížila téměř k devadesáti procentům. No a výr? Ten je vlastně taky pták jako slepice, takže není co řešit. Bude snad bolestí maximálně houkat…
     Nachystal jsem niti, tinkturu Betadine, vložil výra do rybářského saku, zavázal tak, aby se nemohl moc bránit a začal sešívat. Jako asistent i instrumentářka v jedné osobě posloužil můj pětiletý vnuk Tomášek, který byl mým šikovným pomocníkem ve všem, co se myslivosti týkalo. Nejhorší ze všeho byla samotná fixace křídla. Ale co by to bylo za českého domácího kutila, kdyby si i s takovým problémem neporadil. Ke znehybnění letky posloužil dřevěný kozlík používaný předky k uchycování desek při ručním hoblování. Dlahu nahradil zkrácený, nerezový, pérový kolík, který svým vnitřním průměrem odpovídal vnějšímu průměru zlomené kosti. Kůži bylo nutno spojit několika stehy a křídlo pro jistotu pod loktem přišít k výrovu stehnu, aby jím nemohl mávat.  
     Kupodivu, výr při zákroku jen občas zasyčel. Jiným bolestným zvukem se neozval. Projevoval se jako docela trpělivý pacient. Za půl hodiny již ošetřený seděl schlíple ve voliéře, kde ještě chvilinku před tím úřadovali holubi. Ty jsem taky kdysi dostal na doopatrování od svého známého pejskaře z Valašského Meziříčí, neboť jeho kamarád, chovatel holubů, skončil po infarktu v nemocnici a nemohl se dále o ně starat. U mne ve voliérách trávili svůj podzim života jako v přepychovém holubím domově důchodců. A trávili ho zřejmě parádně.  Místo aby jich stářím ubývalo, začali se, k mé malé radosti, pěkně rozmnožovat…
     Před vložením výra do nového drátěného příbytku je bylo nutno sestěhovat do voliéry vedlejší, kde jich sice bylo již taky požehnaně, ale i tak mi pro ně připadalo místa dost. Stejně většinu času vyletovali ven, sežrali všechno zrní slepicím a navíc káleli po okolních střechách.    
     Pak jsem pod okap hospodářského stavení nasypal pšenici a kolem nastražil pasti na hraboše, abych měl pro nového strávníka alespoň na začátek dostatek vhodného, vydatného, živočišného krmiva. Ošetřeného výra jsem posadil na desku, ke které bylo připevněno na madlech malé bidélko. Vedle něj stála miska s čistou vodou. Ta určitě neublíží. Voliéru jsem uzavřel a dál? Děj se vůle Boží.
     Dva dny seděl výr na bidélku s hlavou výrazně nahrbenou vpřed a zdálo se, že každou chvilku musí už už přepadnout na podlahu. Jeho peří bylo čím dále nadrchanější. Oči měl většinou přimhouřené. Pokud je otevřel, panenky jasností nezářily. Když jsem ho prsty podrbal na hrudi a záhlaví, roztáhl kukadla dokořán, nezúčastněně jimi mžoural, ale nekloval. Dvou chycených myšek, položených vedle sebe si nevšiml. Ani na mé myškování nereagoval. Byl naprosto apatický ke všemu dění kolem sebe nejen ve dne, ale i v noci. Tak jsem mu alespoň fiksírkou třikrát za den nastříkal vodu na peří hlavy a hrudi a zdálo se, že jednotlivé kapky nejen sbírá, ale nechává si i stříkat do otevřeného klovce.  Prvního hraboše vzal teprve na pátý den po „chirurgickém“ zákroku. To bylo radosti! Dopřál jsem mu koupel ze všech stran. Neprotestoval. Otáčel hlavou ve směru postupu rozprašovače, jakoby vůbec neměl na krku obratle. První bitva byla vyhraná.  
     Postupně se jeho peří začalo uhlazovat a žrádlo přijímal pravidelně. Měl ho dostatek. Brzy totiž musely myšky vystřídat ulovené ondatry, kterých bylo na březích rybníka bezpočet. Působily tam nemalé škody proděravováním hrází. Proto jsem s nimi neměl slitování. Výr, coby vážený rekonvalescent, něco žrát musel. Spořádal je pokaždé skoro celé. Jen jejich hladký ocásek mu nechutnal. Po třech týdnech už občas večer na bidélku přidřepával. Působil groteskně, neboť křídlo spojené se stehnem mu dovolovalo pohyb jen do jedné strany. Svými úklony vlevo tak připomínal spíše spartakiádní cvičení sportovců na pražském Strahově. Po měsíci jsem mu rozstřihl stehy držící křídlo u stehna. K mé velké radosti se letka nezkroutila a zdálo se, že dokonce i navíc vložený nerezový kolík výrovi nevadí. Po dalším týdnu, při šimrání na hrudi, se již snažil bránit i zamáváním poraněným křídlem. Bylo to sice mávání nemotorné, ale kost byla zřejmě dobře srostlá a držela. Domácí miláčci, dlouhosrstí jezevčíci, při tom běhali kolem voliéry a společně přes pletivo hlásili nezvyklou škodnou ve svém revíru. Usoudil jsem, že za další týden zkusím, zda bude venku, mimo voliéru, výr schopen letu a vrácení do volné přírody. 
     Od prvotního ošetření uběhly víc jak dva měsíce, než jsem ho poprvé vynesl za šera na svah nad chalupu, položil na zem a čekal, co Bubík, jak jsem ho familiérně nazýval, udělá. Dlouho seděl bez hnutí. Třeba si někde ve své hlavě přehrával své poslední nepěkné zážitky z volné přírody. Nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl odletět. Povzbuzovaný ořechovým letorostem se pokaždé jen přikrčil, ale vzletět nechtěl. Pomalu jsem se začal smiřovat s faktem, že mi zůstane ve voliéře již napořád. Teprve když jsem se rozhodl odnést ho domů a sehnul se k němu, výr poskočil, zakroutil hlavou, zamžoural nádhernýma očima, zamával nesměle křídly a chtěl vzlétnout. Moc se mu to však nepodařilo. Dlouhý pobyt ve voliéře, utrpěné zranění i následné ošetření udělaly své. Jeho let nebo snad spíše poskok půl metra nad zemí a ještě zešikmený jak letadlo s porouchaným jedním křídlem trval snad vteřinu. Přesto však pokus platil. Byl jsem štěstím bez sebe. Chvilku jsem počkal, co se bude dít dál a poněvadž se nedělo vůbec nic, znova jsem se k výrovi přiblížil. Bubík zopakoval svůj pokus o vzlet, ale byl to pokus stejně nemotorný jako ten první. Tak se to opakovalo ještě několikrát, až se dostal na kraj husté smrčiny s větvemi zavěšenými až k zemi. U té zůstal a nechal se odchytit a odnést do voliéry. Byl jsem s výsledky léčení i pokusy opeřence o svůj první restart z pomyslné travní ranveje spokojen. Věřil jsem, že teď už je vrácení Bubíka do volné přírody jen otázkou času a vhodně ordinované rehabilitace. Každý večer těsně před setměním jsem ho vynášel dále na svah a délky pokusných letů se prodlužovaly. Postupně jsem ho začal vypouštět z volné ruky jako sokolnického dravce. A výrovy lety nabíraly na délce. Už nezatáčely ve směru zlomené letky. Nejen že se napřimovaly, ale dokonce i vychylovaly na obě strany od pomyslné přímky. Na následné bezpečné odchycení jsem začal používat velký rybářský podběrák.  Ale Bubík se ani odchycení výrazně nebránil. Buď mu již nezbývalo sil, nebo pochopil, že vše co spolu děláme, je jen a jen pro jeho dobro. Nejspíše to však bylo jeho únavou po namáhavém tréninku.
     Konečně, po dalším měsíci každovečerních proletů, Bubík zvládl celou délku louky najednou. Přistál sice zase těsně před smrčinou, ale souvislý, komíhavý let přesáhl dvě sta metrů. Nádherný, místy klouzavý, neslyšný pohyb s několikerým zamáváním křídly. Při vracení výra do voliéry jsem se rozhodl, že mu už trvale nechám její dveře otevřené, aby ji mohl podle svých schopností v noci kdykoli opustit a znovu získat svou dřívější svobodu. Ve svých úvahách jsem však zcela opomněl myslet i na holuby. Dva z nich se totiž otevřenými dveřmi hned první večer vrátili do své původní voliéry a ráno o jejich nešťastném rozhodnutí svědčila pouze spousta peří na podlaze. Zato Bubík seděl v otevřené voliéře na svém bidélku zcela spokojený a klidně si spal.
     Po spatření nočního výřího hodování mne to pěkně rozčililo. Vynadal jsem Bubíkovi do nevděčníků a několikrát po sobě mu dal slovní vyhazov z mého zvířecího, pětihvězdičkového hotelu i stop další péči samolibě hodnocené jako „all incluzive“. Do večera jsem si to však, jako většinou, všechno rozmyslel a tentokrát již nechal voliéru otevřenou i bez dalšího leteckého tréninku. Situace se zopakovala. Holubů ubylo, peří na podlaze přibylo a Bubík ráno spokojeně seděl na svém bidélku. Na čtvrtý den už pouze ubylo holubů, přibylo peří, ale bidélko zelo prázdnotou. Najednou mi bylo smutno. Chodil jsem jako tělo bez duše po okolí. Dalekohledem prohlížel každý strom v blízkosti voliéry, jestli náhodou nespí na některé jeho větvi. Výra jsem nenašel. Pro jistotu jsem ještě pustil hledat i své psy. Kdyby zůstal někde na zemi v trávě, jistě by ho navětřili a zahlásili. Taky jsem se však žádné odezvy nedočkal. Bubík byl pryč. Ne však definitivně. Na pohodlné noční hodování ve voliéře si tak zvykl, že ji navštěvoval takřka pravidelně až do doby, kdy zkonzumoval posledního domácího holuba. Zda se mi odvděčoval i redukcí stavu ondater na rybníku nešlo zjistit. Bylo jich tam pořád dostatek a děr v hrázi neubývalo. Z blízkého lesa se pak pravidelně každý večer ozývalo jeho spokojené „hu hú“, které mi v ostatních nočních zvucích do té doby v okolí chalupy moc a moc scházelo. Pokaždé, když jsem ho uslyšel, mne pohladilo na duši.   
 
Jiří ŠMOTEK
kresba Petr SLABA       
 
 
Zpracování dat...