ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Křest

1  Zdeněk HLAVÁČ
Křest
Silné sluneční paprsky se v pozdním odpoledni předposledního červencového dne opíraly do prkenných stěn vysoké kazatelny a mísily vůni prohřátého dřeva s nezaměnitelným a nepopsatelným aroma letního lesa. Každý posed, kazatelna či krmelec měly svůj název. Většinou podle svého stavitele, lokality či jiných vlastností. Tudíž se vyskytovala i kazatelna „těžká“ a „erotická“. Ta, na níž seděl, byla prostě „lesní“. Na rozdíl od všech ostatních, postavených na rozhraní lesa a polí nebo na dostřel od lesního okraje, stála v řídké kmenovině, na rovince pod vrcholem Velké pláně. Byla postavená především pro lov srnčí holé zvěře, poblíž starodávných ochozů, kterými podzimní a zimní tlupy putovaly k úživným listnatým úsekům a krmelcům při úpatí a k pramenům a houštinám v opačném směru.
     Příroda a lesní hospodáři však dokonale změnili scénář. Postavena ve stejně parném létě, jaké panovalo nyní, očekávala chvíle tichých podzimních lovů. Nebývale silný poryv velké letní bouře provedl v dospívajícím lese neplánovanou probírku. Kazatelna jej přečkala bez úhony, okolí ale silně prořídlo, protáhlá terénní vypnulina dokonce tak, že velká plocha byla vykácena a vznikly zde dvě oplocenky. Ochozy byly přerušeny, zvěř zde přecházela ojediněle nahodile. Čekaná zde byla vždy jakousi výzvou a možná i touhou „pokřtít“ zařízení konečně úlovkem.
     Bylo tomu tak i dnes, i dnes jej vyprovázela slova zbytku myslivecké rodiny – „lovu zdar a už ji konečně pokřti.“ Touha po úlovku byla trochu utlumena květnovým úlovkem paličkáče, ulovení dalšího srnce by bylo spíš příjemným bonusem před lovem hřivnáčů, na který se tolik těšil . Přesto však zvažoval a posuzoval své lovecké šance a nevycházelo mu nic příznivého. Po levé ruce stará travnatá svážnice vedoucí podél plaňkového plotu oplocenky. Navazující spojka k „prostřední“ cestě, kopírující vrstevnice Velké pláně, vedla takřka pod kazatelnou a protínala řídkou kmenovinu s bohatým podrostem krušin, bezů, břízek a svíd. Vpravo smaragdově probleskovala již zmíněná „prostřední“ cesta mírně stoupající podél vzrostlých pasek strmě spadajících k úpatí protáhlého hřbetu. Nad vrcholky mladých smrčků se otevíral pohled na moravskou část rozsáhlé kotliny jíž vévodila zalesněná kupa Rychnovské hory proslulé léčivým Mariánským pramenem a pověstmi o tajemném podzemním dunění. Jeho příčinu, jakož i probublávající vrcholová jezírka, nelze hledat v sopečném původu ale v občasném uvolnění tektonického napětí v pásmu geologického zlomu.
     Krajina nyní žije žňovým ruchem, zlatožlutá krajina se postupně mění v hnědou, tak jak postupují sklizňové práce. Monotónní zvuk zemědělských strojů doléhá až sem, kde je přehlušován zpěvem drobných ptáků – budníčků, pěnic, sýkor, střízlíků, z korun stromů se čas od času ozve sojka, zakvílí datel nebo vysoko kroužící káňata.
     Modrošedí hřivnáči slétají k červeným hroznům bezového podrostu jakoby připomínali, že pozítří bude ranní čekaná patřit jim. Pohledem spočinul na srnčí vábničce, položené na parapetu okénka kazatelny. Vzpomínky zalétly za vrchol velké pláně, do Ptáčkovy zmoly, hlubokého travnatého úvozu mezi podhorskými poli. Tady se poprvé setkal s vábením srnce. Seděli tehdy, tři dospělí a dvě děti, v chladivém krytu velkého šípkového keře. Návštěva příbuzných z Prahy. Rádi se toulali po lesích, rádi naslouchali mysliveckým historkám. Vábení srnců byla otcova „silná disciplína“ i když výstupu do zmoly předcházela krátká neúspěšná čekaná s vábením u srnčího ochozu přetínajícím hluboké koryto lesního potůčku. Starý zpátečník se onoho pozdního odpoledne nenechal oklamat. Plni očekávání naslouchali novému vábení, které se neslo za soumračného přísvitu od meze k zeleným hradbám lesa. Za několik minut otec vzrušeně zašeptal : „Jde k nám, byl zalehlý v obilí.“
     Mladý vidláček mohutnými skoky překonával ovesný lán a zanedlouho se vynořil z křovin, lemujících příkop na dně zmoly. Měděná skvrna se po zeleném pastvisku blížila k šípkovému keři, kde nikdo snad ani nedýchal. Vzájemnými pohledy se ujišťovali, že srnčího nápadníka vidí, otec pomalým odložením kulovnice na kolena naznačil, že lovit nebude. Vidlák zamířil k mladé plané třešni a ve vzdálenosti asi pěti metrů od choulící se skupinky pozorovatelů začal okusovat mladé letorosty. Po chvíli si uvědomil, že přišel za hlasem silnějším, než vůně a chuť šťavnatých listů, a zatáhl do pšenice za jejich zády. Hlasitě vydechli a posadili se.
     „Chcete ho ještě vidět?“, zašeptal po chvíli otec.
      Nevěřícně se po sobě podívali a horlivě přikývli. Pohybem ruky je „zadaunoval“ zpět do trávy a písknul. Srnec se poklusem vřítil zpátky na zelený pažit a bedlivě se rozhlížel.
    „To jsme tě popletli, viď,“pronesl nahlas otec a hlasité strn-strn útlých spárků bylo derniérou srpnového večera…..
     Sevřel gumovou trubičku vábničky a vyslal první zavábení k houštinám na temenu Velké pláně. Ještě jednou. Vydýchl a pečlivě prozkoumával hustý podrost před kazatelnou. Ptačí zpěv na vteřina utichnul a vzápětí se rozbřinkotali dosud tiší kosi. Vzal na pomoc dalekohled a pomalu, zprava doleva, prohlížel každou mezeru v hustém křoví. Při otočení vlevo strnul. Na svážnici stál, jako žlutošedý přízrak, kus srnčí zvěře. Slabší tělesná konstrukce prozrazovala mladší ročník, dalekohled pak zajímavou trofej. Vlevo několikacentimetrová palička, pravý parůžek byl zploštělý do tvaru vrbového listu. Na zlomky vteřin odvrátil oči od okénka a sáhl po kozlici. Znovu se pohledem vrátil na svážnici. Srnec byl ten tam, jakoby nikdy neexistoval. Dlouhé minuty zrakem pročesával okolí kazatelny, které doslova zmrtvělo. Zavábit? Co když je srnec tam pod tím žloutnoucím keřem krušiny ? Zradí ho. Klid okolí byl přímo vražedný.Po půlhodině napětí, které se jakoby pomalu rozplývalo v paprscích zapadajícího slunce, ještě jednou opatrně zavábil. Vzduch zprůzračněl a zdálo se, že nese jemné tóny srnčina hlasu do blízkých i dalekých zákoutí Velké pláně. V keři svídy, obrůstající stojinu kazatelny, zamlaskala červenka. Za zády zabřinkotal kos a ihned ztichnul. Obrátil se k zadnímu okénku a pohledem prozkoumal přilehlý laťák navazující na divokou světlinku s březovým nárostem. Mezi probělávajícími kmánky se pohnuly štíhlé běhy a nad skloněnými klasy třtiny se protáhl rezavý srnčí hřbet, jen na vteřinu se objevila šedá hlava. Srnec ! Tělo zareagovalo na objevení zvěře tak, jako v devadesáti devíti procentech obdobných situací. Srdce se rozbušilo, dech zrychlil, prsty pevně sevřely dalekohled. Srnec loudavě zamířil ke kazatelně, spoře odhalujíc ozdobu své prošedivělé, nízko nesené hlavy. Starý srnec s bohatě perleným, nízkým parožím zpátečního nepravidelného šesteráka. Zmizel ve skupině keřů. Zkusmé zamíření z okénka kazatelny na cestu v něm vyvolalo pochyby a zklamání. Zdálo se mu, že bude střílet pod příliš ostrým úhlem, úzká cesta nedovolí víc. Pod žebříkem praskla větévka. Srnec byl zde, naostro natočený od kazatelny, se vztyčenými slechy pozoroval zelenou stěnu před sebou. Rychlé zamíření s úvahou o posunu záměrného bodu proběhlo stejně rychle jako stisknutí kohoutku. Ostrý oranžový plamen protnul lesní přítmí a jakoby postrčil srnce vpřed. Bez značení zmizel v hustém křoví, na zlomky vteřin se objevil v mátožném poklusu mezi silnými kmeny lemujícími prostřední cestu až zmizel v černi smrkového mlází. Na chvíli se zazdálo, jakoby uslyšel pád zvířecího těla do měkké vrstvy jehličí ale vzhledem ke vzdálenosti houštiny to přisuzoval spíš nervové reakci na prožité okamžiky. Vše proběhlo neuvěřitelně rychle, stejně rychle se dostavily pochyby a výčitky. Byl zvyklý na přesné zásahy, doposud neměl problém s dosledem ulovené zvěře. Opravdu musel střílet pod tak velkým úhlem ? Opravdu může uvažovat o úspěšném zásahu, když srnec vůbec neznačil ? Povinných dvacet minut se táhlo přímo neuvěřitelně, zoufale pozoroval rychle nastupující tmu, která chtěla ukrýt jak úlovek tak i zklamání neúspěšného lovce. Poskládal věci do batohu, vybil pušku a opatrně sestoupil ze žebříku. Ovanula ho ostrá vůně letního lesa a prvních kapek rosy. Ohledal kapesníkem nástřel a vydal se předpokládaným směrem srncova odskočení, Pás křoví vystřídala čistinka mezi vysokými smrky.Zde ještě rozeznal čerstvé zápory jež vedly neomylně k cestě za níž už byla černočerná tma hustého smrčí. To bude zlé….. Starý ochoz zde přetínal chudý porost svážnice a několik metrů ji v řidším okraji mlází kopíroval. Stačilo jen několik metrů a při spatření podlouhlé šedavé skvrny pocítil obrovskou úlevu , za okamžik držel srncovu hlavu v dlaních. Sevřel a pohladil trofej. Po chvíli povstal a pohlédl zpět ke kazatelně. Ta vzdálenost nebyla tak velká, napětí a lovecká horečka opět vykonaly své. Roztřesenýma rukama vykonal obřad s posledním hryzem a úlomkem, ozdobeným několika krůpějemi barvy z dobrého, komorového zásahu. Zhluboka vydýchl a zalovil po kapsách. Peripetie dnešního lovu neměly mít konce. Místo loveckého nože nahmátl pouze legendu dětství, šedostříbrnou „rybičku“. Usedl na pařez a rozesmál se. Ten dnešní křest kazatelny byl a ještě bude náročný…
 
 
Zdeněk HLAVÁČ
Zpracování dat...