ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Pytláctví v Jizerských horách

8  Jiří KŘIVÁNEK
V hlubokých lesích Pohraničního hvozdu, který tvořil dnešní pásmo Jizerských hor, žilo vždy dostatečné množství zvěře, kterou člověk lovil pro svoji potřebu. Od doby, kdy se lov stal tzv. regálem (výsadou) šlechty, začalo se projevovat pytláctví. Nespokojenost narůstala i se skutečností, že poddaní byli nuceni strpět škody způsobené zvěří, přičemž své polnosti nesměli ohrazovat a škodící zvěř nesměli odhánět. Měli přísně zakázáno nosit zbraň či brát psy na pole. Ačkoliv lovit sami nesměli, museli být při panských honech poddaní vrchnosti k dispozici jako honci.
Lidé, kteří v Jizerských horách odpradávna žili v drsných přírodních podmínkách, se živili lovem zpěvných ptáků, pastevectvím, těžbou dřeva a výrobou skla. V době kolonizace a hlavně pak v 17. století pytláctví a pašeráctví pronikalo s civilizací do nitra hor a stalo se významným prostředkem obživy místních lidí. Nelze se proto divit, že vzkvétalo a posléze se stalo i dosti velkým společenským problémem. V hlubokých lesích lovila řada pytláků, z nichž někteří dosáhli značného věhlasu. Hajní a pytláci na sebe číhali u rašelinných močálů s černou vodou i ve skalách starých bučin, vedli proti sobě svou malou válku, nenáviděli se a stříleli po sobě. Do dnešní doby se na území Jizerských hor dochovalo poměrně velké množství pomníčků a křížů, připomínajících tragické střety lesního personálu s pytláky. Některé z těchto starých příběhů dodnes nemají svůj konec. K některým obětem dodnes chybí pachatel.
     Uprostřed středního jizerského hřebene v nadmořské výšce 975 metrů se nachází skupina vrcholových žulových skal a shluků balvanů, skýtající pěkný rozhled po jizerském hřebeni. Kameny jsou pojmenovány po legendárním pytlákovi Hennrichovi, vojenském zběhovi, který měl pod nimi úkryt – chatrč z kůry. Protože zběhl roku 1813 v době napoleonských válek, považovala jej většina těch, kteří o něm později psali, za Francouze a jmenovali ho dokonce Henri. S jistotou se ví, že se Hennrich objevil v jizerských lesích v roce 1813, jak dlouho ale pytlačil, zůstane navždy utajeno. Jak píše Miroslav Nevrlý ve své knize Jizerskohorské pomníčky, v nejstarší, ručně malované lesní mapě Jizerských hor z let 1814-1818 je na místě Pytláckých kamenů již nápis „Heinrichsloche“ - Hennrichův kutloch, doupě, díra. Vypráví se, že byl silný chlap, měl neobyčejně citlivý sluch a bystrý zrak - kulka z jeho ručnice prý nikdy neminula cíl. Hajní jej doslova nenáviděli, neboť nejenže postřílel mnoho zvěře, ale z každého kusu vyřízl jen nejlepší část zvěřiny a ostatní nechal shnít po lesích. Lesní se všemožně snažili ho dopadnout, stříleli po něm, ale marně. A tak o něm začali říkat, že je nezranitelný - Hennrich se stal legendou. Jeho smrt je klasickým příběhem o pytlákovi a hajných. V Libereckých novinách, kde 14.7.1903 vyšel článek Josefa Matouschka pod názvem: „Ein einsames Grab im Isergebirge“ (Osamělý hrob v Jizerských horách), se mimo jiné píše o jeho smrti: „...až jednou natrefili hajní na pytláka Hennricha, kterak neozbrojen nabírá vodu u Příčné vody. „Teď anebo nikdy“! Vyrazil ze sebe Schneider Hansl (jinak hajný Johann Stefan z Malé Jizerky ). Hajný Hub, který šel s ním zvedl pušku, zamířil a vzápětí třeskl výstřel. Je to k zlosti, ale nenáviděný pytlák mizí v lese. Velký byl strach z pomsty pytláka, který nedovolil hajným po několik dnů, aby se šli podívat zda jej přeci jen nedostali. Nakonec přeci jen to Schneider Hanslovi nedalo - a vida: nachází zastřeleného pytláka! S několika lesními dělníky bez jakýchkoliv cirátů ho na místě zahrabali do země a později zde vztyčili obyčejný dřevěný kříž. Kříž po letech vždy uhnije a spadne, ale pokaždé se objeví nový!“
    Dodnes nevíme, kdy, a v kterou roční dobu Hennrich zemřel, ani proč šel neozbrojen pro vodu až k Příčné vodě, když Pařezový potok teče mnohem blíže k Pytláckým kamenům. Tak neslavně, zastřelen do zad jednorukým hajným Hubem, skončil tento legendární pytlák. Dnes jsou jedinými upomínkami na něj kříž s tabulkou a nápisem HENNRICH 1813, stojící jihozápadně od skaliska Pytláckých kamenů a ručnice upravená na levou ruku, kterou údajně zastřelil Hennricha hajný Hub. Ta pochází ze sbírek libereckého muzea a je součástí expozice Muzea Jizerských hor v osadě Jizerka.
 
     Kousek pod patou hráze údolní přehrady na Černé Nise se v lese skrývá asi nejslavnější jizerskohorský pomníček, nazývaný „Stammelův kříž“, nebo také „Stammelova smrt.“. Stammel byl slavný jizerský pytlák, který po mnoho let lovil v panských lesích a nikdy nebyl dopaden. Byl zdejší legendou.
     Augustin Zenkner, narozený 12. září 1825 v Janově n. N. čp. 13, byl známý spíše pod přezdívkou „Stammel“ - to prý proto, že jeden z jeho předků koktal. Již před nástupem vojenské služby byl známý svojí posedlostí - pytlačením v panských lesích. Lidé ho měli velmi rádi, byl dobrosrdečný a laskavý a mimoto spolehlivý, neboť vždy dokázal opatřit zvěřinu na stůl. Mnoho „bohatších“ rodin v oblasti Luhu, Hejnic a Bílého Potoka tenkrát prý objednávalo zvěřinu pro oslavy narozenin, křtů a svateb právě tímto způsobem. Lesnický personál ho proto stíhal, kde se dalo a zároveň se jej obával. Na vojně údajně sloužil v Uhrách u císařských kyrysníků a jeho velitelem byl Eduard hrabě Clam-Gallas, majitel revíru v Jizerských horách, v nichž Stammel před vojnou pytlačil. Clam-Gallas, který prý o této skutečnosti věděl, nabídl po vojně Stammelovi místo hajného v Jizerských horách. Stammel prý tehdy laskavou nabídku odmítl. Po návratu z osmileté vojenské služby v roce 1860 se usadil v Hejnicích, v domku, který si koupil. Začal hospodařit, ale také intenzivně pytlačit. Ženu si přivedl z ciziny - snad z Maďarska. Stammel byl člověk statné postavy a neobyčejné tělesné síly. Stokrát na něj naléhala žena a přátele ho varovali, že to nemůže dobře dopadnout. Sám Stammel byl natolik chytrý, že si uvědomoval skutečnost, že dojde-li někdy ke střetu mezi ním a lesníky - vrátí se z lesa jako vrah, nebo tam zůstane jako oběť. Dodnes se traduje věta pronesená jím prý vůči lesníkovi z Nové louky: „Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravejch dětí, nedělej žádný hlouposti, kdybys mě náhodou někdy zahlíd v lese. Pro jednoho srnce se to nezblázní - běhá jich tam přece dost.“
    Nakonec se i s rodinou rozhodl odjet podobně jako řada dalších lidí z Jizerských hor do Ameriky. Před odjezdem ale přichází se svým posledním osudovým přáním: ještě jednou, naposledy si zapytlačit ve svých milovaných jizerskohorských lesích. Všem bylo jasné, že se chystá ze svého posledního jelena vystrojit hostinu na rozloučenou s přáteli - než odjede za moře.
     V úterý 6. října 1863, okolo sedmé hodiny ranní, na sebe narazili hajní Anton Mieth a adjunkt Franz Neuwinger z Nové louky a Stammel, který se ve svahu nad Nisou skláněl nad uloveným jelenem. Pytlák bleskurychle zvedl pušku, zalícil a vystřelil. Hajný Anton Mieth, který se nestihl ukrýt za stromem, vykřikl a zhroutil se, zasažen do stehna. Neuwinger střelbu opětoval. Přestože byl Stammel adjunktem Neuwingerem zasažen, dokázal z místa zmizet.
     Teprve po dvou dnech, tedy 8. října 1863, když se Stammel nevrátil z lesa, vydali se jej do místa přestřelky hledat: Byl nalezen mrtvý zhruba čtvrt hodiny od místa střetu. Zemřel na vykrvácení z ran, které utržil. Bylo mu osmatřicet let. Ležel v hustém lese tak, jak jej lidé občas vídali chodit na lov. Měl na sobě vestu ze světlešedého cvilinku, vysloužileckou čepici omotanou červeným šátkem a vysoké boty z červené juchty. Jeho hlava, s nezbytným falešným plnovousem z koňských žíní, spočívala na mechovém polštáři, který si umírající pytlák z posledních sil natrhal. Všeobecně se říkalo, že pytlák mířil schválně nízko, aby se nestal vrahem. Jinak by totiž (při jeho střeleckém umění) hajný Mieth již nežil. Stammel byl převezen na soudní pitvu do Liberce a 12. října 1863 se konal na starém hřbitově v Hejnicích za účasti příbuzných, široké veřejnosti i lesnického personálu pohřeb. Dochovala se slova pronesená nad jeho rakví jedním z přítomných hajných: „Jemu je blaze a nám je lépe.“
     Zpráva o tom, ze Stammel je mrtev, vzrušila celé Jizerské hory. Vdova po Stammelovi, Anna Zenknerová se odstěhovala i s dětmi do Ameriky. Ovšem až v roce 1873, protože ještě předtím se vdala v Janově za pekaře Josefa Šimka, s nímž měla několik dalších dětí. Oba Stammelovi synové byli i v Americe vášnivými lovci. Franz Neuwinger byl přeložen na Moravu, aby snad náhodou nedošel v lesích Jizerských hor újmy na zdraví. Paroží posledního Stammelova jelena viselo dlouhá léta v hájovně na Nové Louce. Hajný Anton Mieth se uzdravil a dožil se věku třiasedmdesáti let. Jeho rodina postavila na místě neštěstí kamenný pomníček s křížem a nápisem Miethova rodina. Přestože kříž nese název „Stammelova smrt,“ není lokalizace pomníčku identická s místem, kde Stammel skonal. 
     Asi kilometr nad dnešní přehradou Černá Nisa stojí mezi smrky velký žulový pomník připomínající další tragickou událost z 25. června 1874, kdy tu byl zastřelen Václav Porsche. Nápis na obelisku v němčině říká: „Zde na tomto místě byl 25. června 1874 dopoledne mezi 10. a 11. hodinou, když procházel touto pasekou za obchodem s kůrou a dřevem, úkladně zastřelen ranou do krku ze vzdálenosti 30-40 kroků dosud neznámým vrahem a oloupen o hotovost Václav PORSCHE statkář z Doubí, bydlící ve Starém Harcově. Zemřel bez smrtelného zápasu v 31. roce života a zanechal pět nezaopatřených dětí a truchlící manželku, která očekávala šesté dítě. Byl pohřben na hřbitově ve Starém Harcově. Lepší onen svět Ti budiž odměnou za věrný a šlechetný pozemský život. Tento pomník mu postavil jeho tchán Vavřinec Stracke, statkář a obchodník dřevem ve Starém Harcově, v říjnu 1874.“
     Statkář Porsche odešel pěšky časně ráno za obchodem na Novou louku a vzal si s sebou vyšší obnos peněz. Večer se však nevrátil. O půlnoci poslal tchán dělníky, aby jeho zetě hledali v horách. Další den už po něm pátralo mnoho lidí. Objevilo se několik svědků, kteří Porscheho viděli předešlého dne při jeho cestě do lesů. Porscheho nalezli zavražděného a oloupeného o hodinky a peníze. Jeho tchán vypsal 500 zlatých za dopadení vraha. Strážníci zatkli z bezradnosti známého pytláka Emila Ulbricha z Hraničné, ale pro nedostatek důkazů ho zase propustili.
     Porscheho vrah byl dopaden až roku 1889, kdy jistý člověk udal četníkům svého příbuzného Predigera z Desné, který se údajně před mnoha lety vrátil z lesa se spoustou peněz. Pologramotný, duchem nepříliš obdařený brusič kamenů, se po krátkém výslechu k vraždě přiznal. Uvedl, že 24. června 1874 se vydal večer s pytláckou bandou na lov do Jizerských hor. Vůdcem bandy byl pytlák Josef Pörner, zvaný „Volatej Pepek“ čili Kropf-Seff. Třetím členem nebyl, jak bývá omylem uváděno, Antonin Nitsche z Desné, ale Anton Ullmann. Jak píše ve své Knize o Jizerských horách Miloslav Nevrlý, celá událost se odehrála zhruba následovně.
„Pytláci přenocovali na hoře Jizeře a ráno zalehli u Černé Nisy na čekanou. V mlžném lese se náhle objevil ve vzdálenosti sto kroků muž, kterého pytláci omylem považovali za lesního. Volatej Pepek hrubě vykřikl, aby se klidil z lesa. Muž cosi zabručel a pokračoval v chůzi. Když přišel na třicet kroků, Volatej Pepek vystřelil. Porsche šel klidně dál. „Teď střílej ty!“ vykřikl Pörner a Prediger vystřelil. Muž se zhroutil. Byl okamžitě mrtev. Pytláci ho oloupili o peníze, slíbili si mlčení a uprchli. Za uloupené peníze si vystrojili Prediger i Volatej Pepek svatby.“
Prediger odpykal dávnou vraždu jako jediný. Volatej Pepek v té době již nebyl naživu, Antona Ullmanna hledala policie jak v Rakousku-Uhersku, tak i v Německu. Dle německého policejního Deutsches Gauner-Repertorium (Steckbriefe aus dem Deutsches Reich 1880-1890) byl ještě v roce 1890 nezvěstný. A ani dále se o něm nic nevědělo. Mezi lidmi se povídalo, tak jak bývalo u pytláků zvykem, že se odstěhoval do Brazílie, anebo se stal i on sám obětí nějakého následného trestného činu, nebo sebevraždy. Pytláka, který byl již devětkrát trestaný, odsoudil soud pro zákeřnou vraždu a pomoc při loupeži k dvaceti letům káznice, zostřené každoročním půstem v den výročí vraždy. Porscheho vrah se do Jizerských hor nikdy nevrátil, neboť zemřel ve vězení.
Pátého května 1878 kolem šesté hodiny večerní se vydal čtyřiadvacetiletý hrabě František Clam-Gallas, syn majitele frýdlantského panství, za doprovodu lesních Klucha a Bartla do lesů pod Holubníkem. Vyšli z loveckého zámečku na Nové louce na příslech tetřeva, který tehdy tokal v Bílé bučině. Náhle se před ním na světlině objevil pes a za ním neznámý muž s puškou a s pytlem v ruce. Muž na hraběte zamířil. Na Kluchovu výzvu, aby se kryl, uskočil hrabě za strom. Pytlák na něj stále mířil a cosi volal. Odmítl složit zbraň, a tak lesní Kluch na muže dvakrát z brokovnice vystřelil tetřevími broky. Pytlák padl na zem a personál mu odebral zbraň. Po zjištění, že se nejedná o vážné zranění, postarali se nejprve o hraběte. Než se pro postřeleného lidé vrátili, zraněný pytlák zmizel a četníci ho později vypátrali až v daleké Desné. Byl jím široko daleko známý pytlák - brusič skla Josef Pörner z Desné. Soud jej odsoudil a Pörner si odseděl patnáct měsíců těžkého žaláře. Teprve deset let po pytlákově setkání s hrabětem vyšlo najevo, že Kropf-Seff čili „Volatej Pepek,“ jak se Pörnerovi říkalo, měl prsty v Porscheho vraždě, neboť byl vůdcem pětičlenné tlupy, která statkáře připravila o život. V té době byl ale už po smrti. Způsobila to jeho nemoc, tzv. struma, pocházející z nedostatku jódu, která zvýrazňuje přední část krku tak, že připomíná ptačí „vole“. Místo lesního setkání označuje dnes křížek, nazývaný Kropf-Seffův.
V Jizerských horách, oplývající nebývalou hojností srnčí a jelení zvěře, byly střety pytláků s lesním personálem velmi časté. Jednu z památek připomínající pytláckou přestřelku najdeme na skalisku pod Ptačími kupami. Jmenuje se Mützelův obrázek. Vyobrazení Panny Marie s Jezulátkem doplňuje text: „U této skály byl v srpnu 1866 těžce postřelen neznámými pytláky polesný Ferdinand Mützel, který o čtyři roky později zemřel na následky zranění. Proto se toto místo jmenuje Mützelův obrázek.“
     K této nešťastné události se kupodivu dochovala řada původních pramenných materiálů, přesto se celé století některé nepřesné skutečnosti šířily pouhým přepisováním. Pravda se tak vyjevila až mnohem později. O tom, co se vlastně u skály pod Ptačími kupami přihodilo, nám podává svědectví jeden přímý účastník. Vzpomínky tehdy osmdesátiletého revírníka na penzi Antona Michlera z Liberce-Ruprechtic byly publikovány v Ročence německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, 1925. „Jedné srpnové neděle roku 1866 jsme procházeli Hejnický revír. Já, ještě jako mladý adjunkt, spolu s lesníky Mützelem a Wirsikem. Najednou jsme uslyšeli výstřel ve směru od Ptačích kup a po chvíli zahlédli mihnout se průsekem neznámého muže, který drže v rukou pušku zmizel směrem k Ptačím kupám. Bylo jasné, že jde o pytláka, a tak jsme se pustili do jeho pronásledování. V místech dnešního Mützelova obrázku jsme na dostřel spatřili chlapa, který měl pušku opřenou o strom. Lesník Mützel zvolal: „Stůj!“ a ve stejný okamžik třeskla rána z opačné strany. Pytláci byli dva a střílející byl ukryt za balvany. Mützel, těžce zraněn, klesl k zemi a při pádu ještě spustila jeho puška. Já, stoje za ním, jsem nejdříve uskočil za skálu a pak na ni vylezl, abych mohl po prchajících pytlácích vystřelit. Pozdě. Oba mezitím zmizeli v mlazině.“
     Navíc je známo, že nešlo o přímý zásah. Kulka z pytlákovy pušky se odrazila od skály a Mützelovi pronikla skrz zátylek do paže. Když pytláci zmizeli, lesníci zraněnému ovázali silně krvácející ránu a odvedli ho do Hejnic, kde mu lékař Sommer z Hejnic a lázeňský lékař Plumert z Libverdy vyňali projektil a ránu ošetřili. Poté se obecně tradovalo, že se jednak lesník ze zranění již nikdy zcela neuzdravil a brzy nato zemřel, a pak že se lesníkovo jméno psalo Mietzel. Ferdinand Mützel však ještě žil plných dvanáct let! Byl několikrát přeložen do jiného revíru, nejdříve do Bílého Potoka, poté do Nového Města a naposledy do Machnína, kdy byl předčasně penzionován. Čtyři roky nato podlehl plicní tuberkulóze. Pohřben byl pravděpodobně druhého února na machnínském hřbitově. Pytláci zůstali nevypátráni. Kdy a kým byla na skálu umístěna připomínka přestřelky, je dosud zahaleno tajemstvím. Je však zřejmé, že se již od počátku jednalo o plechovou tabulku se stříškou s vyobrazením Matky boží s Ježíškem a českým textem.
Později se působení pytláckých band soustřeďovalo hlavně do okolí Vysokého Dětřichova a Albrechtic, kde v té době sloužil polesný Málek (někdy též uváděn jako Malek nebo Malik), který pytláky nekompromisně stíhal, několik jich dostal za mříže a jednoho dokonce postřelil. Nakonec na tuto svoji služební horlivost doplatil životem. Tuto událost dnes připomíná v dětřichovském polesí pomníček s křížem z roku 1870.
Jeho smrt byla obyčejnou a surovou pytláckou vraždou lesníka, konajícího svou povinnost. Jednou věcí je však zvláštní a liší se od ostatních od ostatních případů. Málkova vražda byla objasněna až po dvaceti sedmi letech! Co tomu všemu předcházelo?
Na Velikonoce 1870 obdržel Málek anonymní dopis, ve kterém mu neznámý vyhrožoval, že „nepřestane-li honit chudáky, umře v lese jako pes, a je-li mu rodina milá, ať obrátí“. Polesný, přestože měl čtyři malé děti, neobrátil a na svou poctivost a služební horlivost doplatil životem.
     V neděli odpoledne 20. listopadu 1870 vzal Málek s sebou pušku nabitou jen zaječími broky a řekl ženě, že jde na chvilku do lesa, pak na pilu, do hospody a odtud v půl deváté zase domů. Do rána se však nevrátil, a tak jej žena hledala v hospodě i na pile. Mezitím jejnašli v lese dřevorubci, v bezvědomí krvácejícího v obličeji a na prsou. Vedle něj ležela prostřílená služební čepice a jeho nevystřelená puška. Odnesli ho domů na zádech. Střelnou ranou těžce zraněný revírník se však již k vědomí neprobral a navečer zemřel.
     Více než čtvrtstoletí byla vražda zahalena tajemstvím. Nakonec se ale pravda projevila, i když trochu kostrbatou cestou. V prosinci 1896 došlo totiž v sousedním německém  Markersdorfu k vraždě obchodnice střižním zbožím Ernestiny Emlerové. Její vrah, mladý nádeník Bernard Krusche z Václavic u Hrádku nad Nisou, byl libereckou porotou odsouzen k trestu smrti a 30. dubna 1897 také popraven. Podrobnosti, předcházející této události, popisuje M. Nevrlý. „Otec Kruscheho, který pocházel z Vysokého u Dětřichova, se nechal po synově zatčení slyšet, že „nechtěl, aby jeho syn dělal špatnosti, ale že ho to naučili ti lumpové z Vysokýho, a když musí sedět v kreminále syn, tak on jako otec nebude mít pokoj, dokud nebudou v lapáku i ty, co vodkrouhli fořta“. Na Silvestra roku 1896 se tento důležitý výrok donesl chrastavským četníkům a ti po krátkém výslechu zatkli ve Vysokém Kruscheho švagra Antonína Riegra, dvaapadesátiletého zedníka a plátenického tovaryše, otce dvou děti a člověka nevalné pověsti. Byl již několikrát trestán a po posledním trestu od něj odešla i manželka. 18. února 1897 vyšla pak před libereckým soudem najevo dávná smrt polesného Málka. Nejpodivnější bylo, že o vraždě věděla celé čtvrtstoletí téměř celá vesnice, a nikdo se neodvážil promluvit ze strachu před Riegrem, který byl znám jako bezohledný, ničeho se neštítící člověk. Měl tehdy po ruce několik falešných svědků a jasně dal všem na vědomí: „Prozradí-li mě někdo, vodprásknu jich ještě pár a nakonec sám sebe.“
      Šest let po Málkově smrti, v roce 1876, se konalo proti Riegrovi v této záležitosti dokonce přelíčení, které bylo pro nedostatek důkazů zastaveno. Po krátkém zapírání se Rieger přiznal: Vypravil se tehdy na zajíce s několika kumpány, z nich v době procesu byl naživu již jen jediný, košíkář Reichert. Pušky měli ládovaný sekaným olovem. Jako by z nebe spadl, objevil se náhle sto kroků před nimi polesný a hrozil pytlákům holí. Rieger zvedl zbraň. a přes Reichertův výkřik, aby „pro smilováni Boží nestřílel“, vypálil do Málka sekané olovo. Bylo po lovu, všichni uprchli z lesa, cestou si z bot utrhali podkůvky, aby zmátli stopy. Na vesnici Vysoký padl stín strachu - všichni se tam navzájem znali nebo byli spřízněni a vražda na Málkovi se nemohla utajit. Postupně se začalo tichounce proslýchat, že Rieger  zastřelil přes varování svých kamarádů bezbranného revírníka, který měl pušku na rameni. Při přelíčení se Rieger snažil všemožně zmírnit svou vinu. Liberecké noviny z té doby přinášejí jeho výroky, že nechoval proti polesnému nenávist, dokonce ho ani nepoznal, střílel prý proti slunci, chtěl Málka jen vystrašit a varování kamarádů prý neslyšel. Kdosi do něj strčil a puška sama spustila. Ale nebylo mu to nic platné; protože byl znám jako nebezpečný člověk, který ještě zcela nedávno ohrožoval v lese nabitou puškou četníka a adjunkta, byl odsouzen pro vraždu k trestu smrti oběšením.
     V cele pak prodělal duševní očistec: při každém zvuku se domníval, že ho přicházejí vyvést k popravě. A přece nezemřel! Jeho advokát totiž zjistil, že podle rakouských zákonů nesmí být vyměřen trest smrti tomu, kdo mezi spácháním vraždy a přelíčením byl již souzen a trestán pro jiný přečin. Při dalším procesu byl tedy Rieger odsouzen k dvanácti letům těžké káznice, zostřené každého čtvrt roku samovazbou. Trest si odpykal, vrátil se do rodné obce a žil tam až do vysokého stáří vzorným životem. Po stu letech zůstal z celého příběhu jen kamenný pomníček s křížem a do dnešního dne připomíná starou větu, že na každého jednou dojde.
 
Jiří KŘIVÁNEK
Snímky archív autora

Fotogalerie

Zpracování dat...