ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Hony, slivovička a všimné

22  Vladimír DOLEJSKÝ
Alkohol na hony nepatří. To platilo i v minulosti a bylo to i kontrolováno s tím rozdílem, že se nejezdilo auty přepadově, ale tento úkol vykonávali tak zvaní „okrskáři“. V naší honitbě byli dva. V jedné části byl Eda, přišel ráno na sraz, s nikým se dlouho nebavil, prohlédl číslo nějaké pušky a o to mu asi šlo, aby se náhodou nezatoulala načerno držená zbraň do jeho okrsku. Po první leči vzal z výlože zajíce, ani se nerozloučil a odešel. Mezi venkovany byl znám pod jménem „Zabijačkový král“. Každý už se dovtípí proč, když rodina směla zabíjet jen jedno prase ročně a podléhalo to různým nařízením a kontrolám. A vždy se našla příležitost k návštěvě.
V našem okrsku byl Mirek, úplně opačného chování. Přišel na sraz, se všemi se srdečně pozdravil, po zahájení promluvil: „Pravda“ – se nesmí pít, může se něco stát, a „pravda“, byly by z toho nepříjemnosti atd.“ Vydržel dvě leče, pak si nesměle vyptal zajíce, se všemi se rozloučil s omluvou, že by byl raději zde, ale spěchá, protože ho čeká jakási neodkladná práce. Nepamatuji si, že by nějakou práci vyřešil.
     Stalo se, že si náš lesník směl střelit jako odměnu srnce třetí věkové třídy. Našel si ho blízko hájenky, v části lesa u pole. Otálel, čas utíkal, už tu byly žně a srnec stále běhal. A v tu dobu tudy spěchal krajem lesa k obědu. Kryt okrajovými keři, vidí na obsečeném lánu pšenice, stát „svého“ srnce. Sice už v sousední honitbě, ale nezaváhal: „...nikdo tu není a kdyby, s kamarády se už nějak domluvím.“
     Střelil. Srnec značil a odskočil do stojící pšenice. Obeznal nástřel, našel barvu , dál do obilí nešel s tím, že si skočí domů, domluví se telefonem s hospodářem, nebo s některým členem a srnce dohledají. Než toto obzvonil a zařídil, uplynula dobrá hodina.
     Vrátil se a překvapeně hleděl. Zbytek pšenice byl dosečený. Rychle vyběhl do pole a vidí dole u dědiny několik kombajnů a hemžení lidí. Byla to výpomoc z Žitného ostrova, kde už žně skončily. Oni přece museli toho srnce nalézt! Spěchal. Sešel za nimi a „nemtudum“. A domluvte se na Hané s Maďarem, který nechce mluvit slovensky. Po marném pokusu už mu bylo nízko a smutno a také jasné, že zde srnce nedohledá.
     Tehdy si vzpomněl na okrskáře Mirka. „Jožko, neboj se, toho, pravda, vyšetříme. Hned ráno tam skočím.“
     Druhý den se ho lesník šel zeptat na výsledek. „Člověče, Jožko, představ si, oni se v noci přepravili na výpomoc někam do vyšších poloh. Já už jsem tady nikoho z nich nechytil.“
     Lesník si tedy zjistil adresu domovského závodu v Dunajské Strede, napsal, že mu už nejde o toho srnce, ale aby mu poslali aspoň parůžky. Nedostal odpověď. Až po čase jsme se dozvěděli, že se skutečně v noci přepravovali, aby ve dne nebrzdili dopravu, ale před odjezdem měli v místním hostinci rozlúčku, k jídlu srnčí guláš a okrskář Mirek se nejen zúčastnil, ale ten guláš i roznášel. Nepomohl ani všimný zajíc z honů.
     Ale vše v pořádku nebylo ani ve vlastních řadách. Plynem se v té době ještě netopilo, uhlí bylo málo a na příděl, topilo se tedy převážně dřevem. Získávalo se buď z různých výchovných zásahů, nebo z odpadu po těžbě. Toto dřevo si lidé chystali sami, a aby se dostali k lepšímu materiálu, přicházeli s různými pozornostmi. Takovou pozorností byla hlavně slivovice a běžnou normou „sodovják“, tedy sklenice od sodovky, asi třetina litru. A náš starší lesník přešel z vína svého rodného Slovácka na zdejší tvrdší slivovici. Byl to výborný lesník, školkař, pěstitel, prováděl perfektní výchovné zásahy, měl zájem o veškerou lesnickou a mysliveckou práci, ale po letech ochaboval. Mohlo se mu říkat „Slivovicový král“, věděl přesně kdo a kdy bude pálit a vždycky se našla příležitost k návštěvě s ochutnávkou. Občas se ocitl nějaký ten „sodovják“ v jeho služební brašně. Znal ale svoji míru, vždy se držel zpříma a občasné hlty chodil spláchnout pivem na Sokolovnu. A začaly se mu klepat ruce, ztěžovalo se mu už i psaní. Přestal nosit pušku i na vlastní hony, odmítal pozvání okolních myslivců. Propadl.
     Při jedné uzávěrce mě technik posunky – byli jsme předem domluveni – upozornil, že v brašně má „sodovják“. Vylákal jsem ho ven na zadní dvůr, kde jsme v přístřešku pro vozy něco řešili. Technik zatím napustil do jiné sklenice stejnou míru vody a zaměnil za sklenici se slivovicí v jeho brašně.
     V poledne šel lesník k obědu. Musel projít po lesní cestě na silnici, kousek do kopečka a za vrcholem už byly vidět první domky. Věděli jsme, že se v úseku před vrcholem napije. Blíž bylo vidět od nás a dál by byl viděn z obce. Schovali jsme se na kraji lesa. V chůzi se na silnici otočil, nikdo další nešel, přehodil brašnu na břicho, vylovil flašku, zastavil a s chutí se napil. Dlouhé vteřiny tvrdě stál, pak se přece jenom pohnul, mrštil sklenkou do polí, zahrozil směrem k lesu a šel to spláchnout na Sokolovnu.
     Další dny se o tom nikdo nezmínil, on mlčel. Až po nějaké době, jednu sobotu, jsme zůstali v kanceláři sami a zmínil se. Že ti chlapi a jestli o tom nevím. Vím. „A teď se Jane přiznej. Glgl sis.“
      „Glgl a pořádně. Já už sem měl také chuť a myslel sem, že mňa to kleplo, nemohl sem sa zpamatovat.“
     Otevřel jsem pokladnu a vrátil jeho „sodovják“. S chutí se napil a rozvykládal. „Musím Ti něco říct. Nedávno sem sa dostal k susedom. Není to můj rajón, ale měl sem tam nějakou prácu. Šel sem už domů kolem Franty . Věděl sem, že měl zabíjat. Už sa stmívalo, zabúřím, došel Franta a bylo „vítajte pantáto“.
      „A já, jak se máš Františku, dlúho sem Tě neviděl, idu tak náhodú kolem, tak sem sa zastavil.“
     Franta ho pozval dál, uvítal se s paní, posadil se, ale ani zabijačková polévka, ani jitrnicový prejt neviděl ani necítil. Všiml si, že v předsíni stály prasečí troky, přikryté plachtovinou. A tak aspoň ochutnávali nedávno pálenou slivovici. Když nebylo ani jelítko, rozloučil se a šel domů. Už byla tma, tak v předsíni nenápadně sáhl pod plachtu do trok, zvědavý, co tam je. Po cestě přemýtal. Asi beran, zabitý do klobás, možná koza, jakési maso to určitě bylo. Už byl skoro na silnici, zvědavost mu ale nedala, vrátil se.
      „Františku, nezlob se, že sa vracím, ale prosím ťa pěkně, že su tak zvědavý, co to máš v tých trokách pod plachtú v předsíni?“
      „Ále, měli sme dneska zabíjat, ale umřela mám stařenka, tak sme ju dali do tých trokú a vystrčili do chladna, aby nezasmrádla.“
     Já jsem ti, člověče, vypálil, tak rychle sem eště nikdá nebyl na Sokolovně. Já tam ochmatávám starú babu, kdo ví, za co sem ju držel.“
Nedosloužil. Až tam ho dohnal návyk, závislost a občasné přijaté všimné. Ale sehnali jsme mu odpovídající zaměstnání u sadů a zahrad, kde se u líbilo, práce ho bavila, pracoval převážně v dámském kolektivu, který si ho oblíbil a on je. Byl pod nenásilným dozorem a pomáhalo mu to.
     Postavili jsme novou dvojhájenku a tu svojí odpisovou si velmi výhodně koupil za nízkou zůstatkovou cenu. Spořádanější život mu umožnil dočkat se důchodu i vnoučat.
 
Vladimír DOLEJSKÝ
Ilustrační snímek Táňa KOUDELKOVÁ
Zpracování dat...