V roce, kdy jsem ulovil tohoto jelena, jsem byl dost pracovně zaneprázdněn. Končila jelení říje a já byl dost unaven z doprovodů. Řekl jsem si, že po skončení jelení říje si trochu lovecky odpočinu, vezmu si týden dovolené a budu se věnovat rodině, která při mých loveckých povinnostech jde trochu stranou.
Třicátého září, když jsem se vrátil po doprovodu loveckého hosta z ranní čekané, si mě zavolal můj vedoucí lesní správy Míra Keltner a říká mi: „Václave, až doprovodíš loveckého hosta, můžeš lovit jelena II. věkové třídy, mám na stole pro tebe povolenku od pana ředitele.“ Vedoucímu lesní správy jsem moc poděkoval a zároveň jsem měl velkou radost, že zase po čase budu moci lovit svého jelena ještě v čase končící říje. Večer jdu s loveckým hostem, který má povolenku na I. věkovou třídu, na čekanou na „Kostohryzku“, kde se nám podařilo ulovit velmi dobrého osmeráka. Při předávání úlomku má lovecký host velkou radost a já vím, že od této chvíle mám čas na svého jelena.
Večer se vracím domů a dávám si s manželkou skleničku vína. Přemýšlím, jak jí sdělím, že dovolenou musíme odložit, protože teď má přednost jelen. Když si připíjíme, tak se žena na mě podívá a říká: „Václave, já tě znám, ty máš něco za lubem, tak ven s tím.“ Říkám jí: „Dostal jsem povolenku na jelena a rád bych ho lovil ještě v době říje.“ Čekám na její reakci, která je stejná jako vždy: „No tak si toho tvého jelena střel a dovolenou odložíme, co mám s tebou dělat, vždyť ty bys nedal pokoj ani o dovolené.“ Děkuji ženě za její upřímná slova. Vždy, když se jednalo o lov, dávala mi zelenou.
Moje manželka Naďa pochází z Českých Budějovic. Když si mě brala, věděla, že si bere fanatika myslivce a hlavně jelenáře. Také věděla, že když přijde čas jelení říje, že bude doma s dětmi sama. Já jí také za ta dlouhá léta, kdy se v tomto čase starala o rodinu, moc touto cestou děkuji. Měl jsem a mám u ní pro mé lovecké dobrodružství vždy pochopení. Dali jsme si s manželkou ještě jednu sklenku dobrého vína a já si říkám: „Ráno nepůjdu na lov, musím v kanceláři dodělat uzávěrku. Mému jelenovi se začnu věnovat až od večera.“ Vím, že zítra je prvního října a času, kdy jeleni budou ještě troubit, už moc není, čtyři možná pět dní. Ráno jsem na správě zařídil odvoz jelena, kterého jsem večer ulovil s loveckým hostem, dodělal jsem měsíční uzávěrku a už se těším na večer, kdy půjdu zkusit ulovit mého jelena.
Odpoledne vyrážím z Volar do Arnoštova a sedám na kazatelnu do oddělení padesát. Vím, že právě zde, v okolí Blanice, jelení říje končí. Je sedmnáct hodin a jeleni se pomalu začínají roztrubovat. Beru svoji gumovou zelenou Hubertku a začínám se také zúčastňovat tohoto koncertu, který je vypsán na počest jelení lásky. Po třiceti minutách vylézá z mlází laň, za ní kolouch a začínají se pomalu na pasece pastvit. Beru dalekohled a vidím, že na druhém konci vytahuje na paseku celkem dalších pět kusů holé zvěře. Jeleni troubí všude kolem dokola. Přece musí nějaký jelen vylézt. Po mé levé ruce vidím na kraji houštiny pohyb a už ho vidím. Při jeho čtení zjišťuji, že se jedná o asi sedmi až osmiletého nerovného čtrnácteráka, který má ještě pár let života před sebou. Vstupuje do paseky a majestátně troubí a hlídá si svůj jelení harém. Z druhé strany mu začíná odpovídat další jelen a podle hlasu si říkám, že se bude jednat o starší kus. Hlas tohoto jelena se neustále začíná přibližovat a jelen, který stojí na pasece, začíná být neustále čím dál tím víc nervóznější.
Jeleni se na chvilku odmlčeli, ale po deseti minutách ten starší v houštině zaburácel a za chvíli vidím, jak v celé své kráse vstupuje do paseky. Beru dalekohled k očím a mé vzrušení dosahuje vrcholu. Přede mnou stojí doopravdy jelení král a pozoruje okolí. Jedná se o jelena deseti až dvanáctiletého, na jedné lodyze má desateráka s hlubokou vidlí a na druhé korunového dvanácteráka. Je to typicky odstřelový jelen, který je, co se týče paroží, na svém vrcholu. Bohužel k mé smůle nic pro mě, jelikož na mé povolence je napsáno: průběrný jelen II. věkové třídy. Bohužel tento jelen tomu neodpovídá a já mám zásadu dodržet, co je psané na povolence. Přede mnou stojí jelen III. věkové třídy a já už s klidem čekám, jaké jelení divadlo se přede mnou odehraje.
Starší jelen zatroubil. Mladší na něj kouká a po chvilce se mu snaží také hlubokým hlasem odpovědět. Starší nerovný dvanácterák vyráží proti svému mladšímu sokovi. Je mi jasné, že jedno z dějství, které se zde odehraje, bude jelení souboj. Jak jsem předpokládal, tak se také stalo. Jeleni jdou proti sobě a já jenom slyším obrovskou ránu, jak se do sebe parohy zaklesly. Toto se opakuje asi pětkrát po sobě. Koukám, jaké rány musí jeleni vydržet při těchto soubojích. Po pátém pokusu mladší jelen ustupuje do ústraní a přede mnou zní vítězné troubení staršího dvanácteráka. Po vítězném tónu mění své troubení a dává si dohromady laně, které patřily mladšímu jelenovi. I když se mi dnes večer jelena nepodařilo ulovit, tak mám nádherné zážitky, které se v jelení říji neopakují každý den. Sedám do auta a vím, že mé kroky budou ráno vést zase na posed do oddělení padesát.
Ráno už jsem nemohl dospat a už v půl šesté sedím na kazatelně a čekám, co se zde bude odehrávat. Ranní mrazík a čistá obloha mě utvrzují v tom, že dnes možná bude probíhat jelení svatba, jak se mezi námi, jelenáři, říká. Do šesti hodin je klid před bouří. Okolo šesté hodiny se začíná ozývat směrem od Tyrolské chaty první jelen a následně ho začínají následovat ostatní.
Pomalu vylézá sluníčko a jelení troubení nabírá na intenzitě. Z levé strany houštiny do paseky přeběhne mladý šesterák, následovaný korunovým dvanácterákem ve věku čtyř let. Tito dva jeleni ale rychle opouští paseku a je na nich vidět, že mají z něčeho strach. Náhle se po mé levé straně ozve hlas staršího jelena, pravděpodobně toho, který si zde vítězně odvedl své laně. Otáčím se doleva a už vidím, jak do paseky vstupuje první kus holé jelení zvěře. Je to laň a za ní poskakuje kolouch. Chvíli se popásají a vtom do paseky vylézají další čtyři kusy holé zvěře. Za nimi už vidím krále šumavských hvozdů, včerejšího nerovného dvanácteráka, který svým troubením dává všem v okolí najevo, kdo je zde králem revíru. Jeho paroží je impozantní, když vidím tu sílu a délku lodyh, je to prostě nádhera. Bodovou hodnotu tohoto jelena odhaduji na sto osmdesát až sto osmdesát pět bodů. Zkrátka, je to král a velmi dobrý jelen.
Ano, jelen je dobrý, jak se mezi námi jelenáři říká, a ne pěkný. Pěkného je něco jiného a patří to k ženám. V mém okolí troubí, ještě několik dobrých jelenů, ale žádného z nich jsem už neviděl. Holá jelení zvěř pomalu opouští paseku a jelen také zatahuje do houštiny, kde pravděpodobně zalehne k dennímu spánku. Slézám z posedu, troubení ustává a já, protože je pátek, mířím do zaměstnání.
Odpoledne se zastavím na chvilku doma a vidím, že se vrátil na víkend syn Václav, který studuje lesnickou školu v Písku. Ptám se ho, zda se mnou nepojede na večerní čekanou. Když mu vykládám své zážitky, tak vím, že ho nemusím dlouho přemlouvat.
Vyrazili jsme a už v šestnáct hodin sedíme oba na kazatelně v oddělení padesát. Mám tušení, že dnes začnou jeleni troubit dřív. Do půl páté je klid a pak začíná koncert, který nám oběma utkví v paměti hodně dlouho. Co je ale zarážející, všechno se odehrává směrem k Tyrolské chatě a v našem okolí nic.
Okamžitě se rozhoduji slézt z posedu. Nasedáme do auta a jedeme na cestu Tyrolku. Když vylezu ven, tak vidím, že přes cestu žene jelen dva kusy holé směrem k chatě. Pomalu jelena čtu. Jedná se o mladého, asi pětiletého oboustranně korunového desateráka. Vtom nad námi ve vzdálenosti asi tři sta metrů zaburácí jelen. Rozhoduji se, že za ním pomalu budu šoulat a Venca na mě počká u auta. Souhlasí, protože ví, jak je při šoulačce někdy složité se za jelenem dostat.
Pomalu stoupám do strmého kopce. Mé kroky se zkracují a já čím dál víc kontroluji podloží pod sebou, abych zvěř nevyrušil. Už se blížím k náhorní plošině, která je pod loveckou chatou na Tyrolce. Poslední mé kroky už nejsou kroky, ale lezení po kolenou, abych se dostal za obrovský kámen, kde budu malinko kryt před zvěří. Dorážím ke kameni, opírám o něj flintu a vlevo vidím, jak se pase laň. Vedle ní stojí druhá a třetí. Pomalu se otáčím doprava, kde je slyšet hlas jelena a vtom zahlédnu čtvrtou laň, jak jistí směrem ke mně.
Stojím snad pět minut a ani se nehnu. Konečně se laň začíná pást a já se můžu věnovat troubícímu jelenovi. Už ho vidím, jak vylézá z houštiny pod chatou. Beru dalekohled k očím a čtu ho. Podle postavy se jedná o jelena II. věkové třídy, ale stále nevidím paroží, protože jelen stojí za smrčkem a troubí. Vtom se pohnul a já zkoprněl. Vidím, že mám před sebou tak sedmiletého šesteráka s lodyhami dlouhými tak osmdesát centimetrů. Dlouhé očníky, černé paroží. Něco nádherného, po čem srdce každého jelenáře zaplesá.
Rychle beru flintu, opírám ji o kámen, ale můj pohyb viděla jedna z laní a začíná být nejistá. Je mně jasné, že budu muset rychle střílet, nebo mě ho laň zradí. Kříž dalekohledu se pomalu zastavuje na komoře jelena, který pomalými kroky stalé popochází. Mačkám spoušť, ale je hned jasné, že jsem ránu uspěchal. Jelen se vzepjal, dopadl na přední běhy a já vidím, že je zle. Jeho pravý běh mu plandá u těla a tak kulhá. Naštěstí jsem měl rychle přebito a střílím podruhé. Jelen jde stále pomalým krokem a já musím střílet další ránu. Jelen pořád jde pomalým krokem a já se snažím střílet počtvrté. Stihnu ještě pátou ránu, která jelena zasáhla těsně před mlázím. Ten mizí ve smrkové houštině a mě chytá pravá jelenice.
Beru batoh, flintu a vracím se k autu, kde na mě čeká Vašek a ptá se, co jsem to tam nahoře dělal. Všechno mu vysvětluji. Víme, že do tmy máme dost času, a tak chvíli vyčkáváme. Já už se nemůžu dočkat, a tak po čtvrt hodině vyrážíme na první nástřel, kde nevidíme žádnou barvu. Pokračujeme směrem, kde jsem střílel druhou ránu, a už se ukazují kapičky barvy, které stále přibývají. Pomalu ze mě spadává nervozita. Na kraji mlaziny vidím, jak před námi leží zhaslý jelen. Je to další ze šumavských králů, který nosil na hlavě nerovného osmeráka, silné lodyhy, dlouhé osmdesát centimetrů. Stáří odhadujeme na sedm let a bodovou hodnotu okolo sto padesáti bodů CIC. Tento jelen má všechno, co splňovala má povolenka, a proto jsem moc rád. Venca mi předává úlomek a přeje lovu zdar. Odpovídám lovcův dík a dál se nemůžu nabažit té nádherné trofeje. Jelena jsem vyrušil a zařídil transport na lesní správu. Večer jsme tohoto jeleního krále od Tyrolské chaty řádně zapili. V pondělí jsem mohl s klidem nastoupit na dovolenou, týden vypnout a věnovat se jenom rodině. Svatý Huberte, ještě jednou díky za tak dobrou trofej.
Miroslav ŠVEC
Ilustrační snímky Jaromír ZUMR st.