Naše myslivost si velmi zakládá na tradicích a zkušenostech starých zkušených myslivců. Setkání se starými bardy, kteří v lese prožili nezanedbatelnou část svého života, je vždy nevšední zážitek. Posluchač se dozví mnoho praktických věcí, vyslechne zajímavé příběhy a příhody, které se s ohledem na dobu stěží budou opakovat, a trochu myslivecké latiny. Když jsem dostal námět napsat rozhovor s devadesátiletým myslivcem Františkem Líkařem, neváhal jsem a vydal se na jih do Veselí nad Lužnicí. Ačkoli jsem byl upozorněn, že František je stále velmi vitální, v žádném případě mě nenapadlo, že se setkám s čiperným pánem, který se těší bystré mysli i dobrému zdraví. Devět křížků bych mu vskutku nehádal.
Pane Líkaři, kdy a do jaké rodiny jste se narodil?
„Narodil jsem se v květnu roku 1920 v Žíšově u Veselí nad Lužnicí. Táta byl zednický polír. Nutno dodat slavný vídeňský polír. Každý rok jezdil do Vídně za prací. Děda byl tesař.“
Dozvěděl jsem ze, že ovládáte několik jazyků a jste zkušený překladatel. Jaké máte vzdělání a kde jste pracoval?
„Nejdříve jsem studoval jazykovou obchodní akademii. Jako študák, ještě před okupací, jsem chodil na brigády do hospod v Rakousku a naučil jsem se mluvit místními dialekty. Dokázal jsem a dodnes dokážu velmi dobře odposlouchat a zapamatovat si dialekt. Maturoval jsem v roce 1939 v Českých Budějovicích a posléze vystudoval střední průmyslovou stavební školu. Za války jsem pracoval u stavitele ve Veselí a byl jsem totálně nasazen v loděnicích v Linci. Odtud jsem uprchl. Pak jsem byl u elektrikářů. Ačkoliv jsem uměl dobře německy, nepřiznal jsem to, protože jsem nechtěl tlumočit nepříjemné věci německých mistrů pro ostatní totálně nasazené Čechy. Dále mám tři semestry stavební fakulty a výuční list zednický, ale to už je moc dávno. Po válce jsem šel do družstevnictví. Dělal jsem ve výkupu a pak jsem byl ředitelem družstevních mlýnů v Poříčí. Patnáct let jsem zastával funkci předsedy revizní komise Svazu výrobních družstev Praze. Mimo to jsem hodně překládal, protože jsem studoval angličtinu, němčinu a ruštinu. Z němčiny mám i státní zkoušku. Příležitostně jsem stavěl. Ještě v penzi jsem postavil čtyři velké baráky, včetně budovy Mountfieldu tady ve Veselí a taky jsem dělal rekonstrukci lidové školy umění. Vlastně jsem nejvíce stavěl v penzi. Taky jsem dělal redaktora závodního časopisu Lada. Vystřídal jsem spoustu zaměstnání. Až do odchodu na penzi jsem byl ředitelem Jihotvaru ve Veselí.“
Kdo, nebo co vás přivedlo k myslivosti?
„Můj táta byl pytlák. Pocházel z Velkých Blat, kde byly panské lesy a pole, a sedláci na nich pytlačili. Takže s přírodou jsem žil od malička. Myslivost jsem dělal oficiálně od roku 1945. Ale neoficiálně jsem myslivčil už daleko dříve. Byla jiná doba. K myslivosti jsem se dostal přes rodnou obec, kde byli staří myslivci, kteří mě mezi sebe vzali. Jeden byl hajný a dva byli sedláci. Dělali myslivost jak se to dělalo. Když v neděli potřebovali zajíce, tak si ho šli střelit. Pak, po válce, si tady revír pronajali dva železničáři a já jim dělal poskoka. Doma jsme měli slepičky liliputky a maminka mi díky nim pomáhala líhnout koroptvičky. Koroptve bych nikdy nemohl vychovat, kdybych neměl dost mravenčích kukel. Vzal jsem flašku se sladkou vodou, dal ji do mraveniště a mravenci tam nanesli kukly. Ty jsem smíchal s vejci na tvrdo a koroptvátka na nich deset dní přežívala v péči slípky liliputky. Když jsem měl kuřátka odrostlá, vzal jsem liliputku slepičku a kuřátka koroptví do čepice. Donesl jsem je na pole osázené zelím nebo bramborami, koroptvátka si přikřičela nevlastní rodiče a liliputka se mi vrátila sama domů. Koroptviček jsem vychoval stovky.“
Jaká byla myslivost po válce?
„Všechno bylo jiné. Po válce nám vadilo zlidovění myslivosti, když do myslivosti přišli lidi z fabrik. Říkali jsme jim bouchalové. Raději jsme měli myslivce zemědělce, protože měli vztah k půdě, zvěři i přírodě. Nikdy jsem nebyl přítelem odchytu zajíců za totality. Protestoval jsem, když se ramličky posílaly za dolary do Francie. Děti, které nám při odchytu pomáhaly, se tím nevedly k úctě ke zvěři. Tady byla pole se zelím a hodně jsme stříleli koroptve. Když jsme měli na dvě stovky koroptví, šli jsme do hospody, protože bychom jich více neprodali. Koroptve od nás kupoval hotel Šroubek v Praze. Bylo jich tady moc a večer dělaly hodně křiku. Snažili jsme se udržovat zvěř v dobré kondici. Abychom obměnili krev a zabránili degeneraci, vyměňovali jsme naše zajíce za zajíce z šumavského podhůří. Zvěř je nutné obměňovat. Dneska vídám třeba degeneraci na srnčím.
Když jsem po válce pracoval na Budějovicku a v Křišťanově, začala se tady prvně množit černá zvěř, která sem přišla z Rakouska a taky se sem přistěhovaly lišky. Z Jemčiny sem občas přeběhla i dančí zvěř. Po válce bylo nejméně třikrát tolik zvěře než dnes. V oboře Barbora jsme museli zajistit deset fůr sena pro jelení zvěř. Pak jsme to vzdali, protože jsme neměli pracovní podmínky. Tady jsou dost písčité stráně, hodně jsme chodili na divoké králíky a samozřejmě taky na zajíce.“
Můžete porovnat myslivost dříve a dnes?
„Upřímně, jak myslivost zlidověla, tak se myslivcem stal kde kdo a hodně zvěře uhynulo po postřelu, protože mnoho novokvašených myslivců neumělo střílet a raněná zvěř hynula. To byli právě ti bouchalové o nichž jsem hovořil. Stříleli na každou vzdálenost a protože to neuměli, spoustu zvěře potloukli. Já jsem nikdy nevystřelil na zvěř, kterou bych neměl jistou. Kde nebyl jistý výstřel tak jsem nestřílel. Měl jsem mezi myslivci spoustu kamarádů, byla to vždy taková dobrá společnost. Dvaačtyřicet jich už odešlo na věčnost. Ve Veselí jsme si postavili zděnou myliveckou chatu a teď ji pronajímáme. Pěstujeme bažanty a divoké kachny.
Myslivost jsem aktivně dělal od roku 1945 do roku 1990. Stará generace odešla a ta mladá se mezi sebou neumí bavit. Občas jim říkám, kluci aspoň něco nalžete, nějakou myliveckou latinu. Nikdo jim nepředal tradice a staré způsoby povídání. My jsme dělali různá posezení, pozpívali jsme si a předávali zkušenosti. Doba se zrychlila a společnost se diferencovala. Myslivost dnes a kdysi se hodně změnila. Dnes už k sobě nemají lidé tak blízko jako dřív.“
Máte veselého společníka kokršpaněla. Měl jste mysliveckého psa už dříve?
„Měl jsem několik loveckých psů, jednoho setra a dva kokršpaněly. Jeden mě málem připravil o život v době Heydrichyády. Přijel jsem domů z práce a naše vesnice byla obklíčená německým vojskem. Hledali zbraně. Měl jsem nějaké patrony v psacím stole. Dal jsem je do aktovky a tašku hodil do křoví. Pes, nadšený že mě vidí, tu aktovku přinesl právě když k nám přišli dva příslušníci wehrmachtu. Vojáci se divili, že jsem si tašku nechtěl vzít, psa chválili, ale já měl nahnáno, aby tašku neotevřeli. Nakonec je to nenapadlo. Krve by se ve mě nedořezal.“
Vychoval jste si v rodině myslivecké následovníky?
„S manželkou, kterou jsem pochoval už před dvaceti lety, mám dva syny. Oba jsou stavaři a myslivci. Myslivcem je i vnuk.“
Všude kolem vidím krásné obrazy krajiny a obrazy s mysliveckou tématikou. Kromě myslivosti jste si našel čas i na malování, není-liž pravda?
„Malování jsem měl více méně jako oddechový sport. Ale ani nevím, kdo mě k malování přivedl. Na akademii jsem se začal zajímat o malování a architekturu, hodně jsem jezdil na výstavy a pak chodil pro zkušenosti do atelieru k profesorovi Trégrovi, akademickému malíři v Českých Budějovicích. Začal jsem perokresbami a postupně jsem se dostal až k oleji. Maloval jsem vše, co se mi líbilo. V Budějovicích jsem za války maloval akty, ty se prodávaly nejlépe. Vždy se našlo dost děvčat, které se ráda nechávala malovat. Po válce jsem si malováním přivydělával a maluji rád dodnes. Maloval jsem pro rybáře i myslivce malé obrazy, ale taky velká plátna. K obrazům jsem si sám dělal rámy.“
Hluboce se skláním před vašim elánem, který vám jistě mohou závidět daleko mladší přátelé. Co dnes děláte?
„Jsem čestným členem Mysliveckého sdružení Soutok Veselí nad Lužnicí. Předloni jsem odevzdal zbrojní průzaz a flinty dal klukovi. Dnes už to s mým zdravím není tak slavné, jak se zdá. Hůře chodím, ale občas ještě zajdu na krátkou vycházku do lesa se psem, na členské schůze a na myslivecká posezení. Mám velkou knihovnu, hodně čtu a snažím se přečíst knihy, které jsem nestačil přečíst dřív. Starám se o tři čtvrtě hektarovou zahradu. Po chvílích dělám v dílně a občas něco naskicuji. Ještě bych chtěl namalovat šest pláten, na která mám hotové rámy. Každou středu chodím s chlapama na pivo. Už ale nedělám tlumočníka a také jsem odložil řidičský průkaz. Hodně sleduji televizi, včetně zahraničních stanic, abych se udržel v jazykové kondici.
Pavel KLOZÍK