Bora, červenobílého velššpringršpaněla, jsem dobře znal. Seznámil jsem se s ním a jeho pánem před lety na jedněch podzimních zkouškách. Já měl tehdy černobílého anglického špringra Gala, a v tom dobrém slova smyslu jsme si to „rozdali“. Psi podávali vynikající výkony a oba dva jsme skončili v první ceně. Byli to naši první psi a byli jsme jimi nadšeni. Stali se součástí našich životů, tichými průvodci na loveckých stezkách a svou prací vyzráli ve vynikající lovce, vyhledávané a nepostrádané pomocníky.
Často jsme se setkávali a jeden druhého obohacovali o zážitky s našimi psy, ze kterých se mezi tím staly žijící legendy. Dnes již oba psi nežijí. Každý z nich měl svůj příběh, který dopsali do poslední tečky. Tak, jak to uměli jen oni…
Vzpomínám-li tedy na Bora, vidím ho jako veselého a dobráckého chlapíka, který mě nadšeně vítával u branky plotu, kdykoliv jsem přišel na návštěvu. Myslím na jeho sympatické rošťáctví, klidný moudrý pohled, s jakým sledoval svého pána, nevtíravou oddanost a hlavně pak – na jeho loveckou vášeň.
Byl to právě Bor, který dohledal v kukuřici zhaslého divočáka, když tři předchozí psi zklamali. Ve vzpomínkách sleduji, jak se vrhá do řeky Moravy při lovu kachen, jak z remízů přináší jednoho bažanta za druhým anebo v zimě na sněhu, za hlasitého vydávání, vytláčí z husté smrkové houštiny tlupu divočáků.
A pak, myšlenky, které neznají prostor ani čas, přinášejí vzpomínku poslední…
Bylo to v době honů. Čtyřicítku lovců, honců a několik psů přivítalo lehce mrazivé, ale krásné slunečné ráno. Začal hon. Naši psi, špringr i velššpringr, spolu se dvěma krátkosrstými ohaři, fouskem a labradorem se činili. Nadšeně prohledávali hustě zarostlé meze, rákosí, remízky a kdejakou houštinku, na kterou narazili. Byl slyšet jejich vzrušený štěkot, křik honců, začaly padat první výstřely a psi, všichni zdatní a zkušení aportéři, přinášeli první úlovky. Skvělý začátek s příslibem zdařilého dne.
V tu chvíli však nikdo z nás netušil, že Bor, veselý a šťastný jako vždy, když byl v akci, prožívá své poslední okamžiky…
Zrovna se uzavírala jedna kruhová leč, když z pelechu na zmrzlém oranisku vyskočil zajíc.
První rána, druhá, třetí, zajíc se lehce zavlnil a běží dál. Proráží řadu střelců, zpomaluje, ale nevzdává se. Ve stejném okamžiku za ním vyráží psi. Zajíc bojuje o život, přetíná pole a snaží se uniknout psům z dohledu. První to vzdává fousek, krátkosrstý ohař ztrácí stopu a jediným pronásledovatelem zůstává velššpringr Bor. Běží zarputile a nekompromisně, za hlasitého štěkotu, po stopě postřeleného zajíce a zkracuje náskok. Kořist v něm spouští silný pud lovce a on ví. Je si jistý…
A najednou je tu železniční násep, přes který vede trať. Zajíc násep několika skoky překonává, ale ve sledu za ním je pes. Bor neuvěřitelně zrychlí a za kolejemi ušáka dohání. Železné čelisti psa drtí zaječí páteř a vše končí. Pes těžce oddychuje, potom ale bere kořist do mordy a rozbíhá se k nám. Radostný, zasloužený aport šťastného psa. A v tom se to stalo!
Bor nese svého zajíce, šplhá na násep a odkudsi se zlověstným houkáním přijíždí vlak. Všichni ztuhneme a zíráme bez jediného dechu, neschopni čehokoliv, na scénu, která neměla, ale musela přijít…
Přítel zoufale píská, volá a v neblahé předtuše se rozbíhá k věrnému psu. Bor právě překračuje koleje, pak jaksi zaváhá a zůstává stát. V tu chvíli přijel vlak…
Našli jsme ho pod železničním náspem. Ležel, nehýbal se, už nežil. Jeho čelisti stále ještě svíraly zajíce. Přítel se sklání nad svým psem, hladí ho a něco mu šeptá. Přicházejí ostatní a s upřímnou, nefalšovanou účastí obklopují smutnou dvojici. Jakákoliv slova jsou zbytečná. Stojíme všichni zaraženě a rozpačitě mlčíme. Pak vytahuji z tlumoku borlici a přikládám ke zmrzlým rtům. Chlapi smekají a krajem se nese smutné halali. Poslední pocta čtyřnohému příteli.
…Bor leží, tiše a klidně, se zajícem v mordě. Úkol splnil, aport nepustil. Svůj poslední aport…
Václav NOVÁK
Snímek autor