ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Proč jsem chtěl být jelenářem

11  František KOLDA
Myslivecký titul jelenář nelze získat výukou na školách, ani na těch lesnických. Lovec, který chce jelenům rozumět, je odkázán sám na sebe. Někomu trvá samostudium roky, jinému nestačí jeden život a někdo by maturitu nesložil vůbec. Každý zájemce nemá příležitost denně se s jelení zvěří potkávat, a bez toho to nejde. Teorie z chytrých knih nestačí.
Rozumět znamená hodně jelenů vidět, ověřovat a doplňovat si dostupné znaky chovnosti. Teprve poté může jelenář označit jedince za průběrného a zdůvodnit, proč jej z chovu vyřadit nebo naopak nechat žít. Založit kvalitní chov a dopracovat se dobrých výsledků vyžaduje neúprosnou selekci. Vyřazovat z chovu slabé, nemocné a pro chov nevhodné kusy může kvalifikovaný odborník, nejčastěji sám oborník, myslivecký hospodář. Ten, kdo jelenům nerozumí, udělá více škody než užitku. Pro nezkušeného lovce je kvalifikovaný lovecký doprovod nezbytný.
Já svého prvního jelena viděl na Kralickém Sněžníku. Tenkrát jsem sloužil v Moravském Karlově. Tedy pár kilometrů od Sněžníku.
Kolega v práci mi nabídl, že mě vezme na Dolní Moravu podívat se na jelení říji. On to Franta Krobotů na Sněžníku znal. Před vojnou tam sloužil jako lesník. Že prý jelena určitě uvidíme, sliboval.
Osedlali jsme kejvačku a vyrazili. Jawa vrněla svou a za necelou hodinu nás dovezla na místo. U mostku jsme nechali motorku a šplhali do svahu. Pro mne to byl opravdový sešup. Nohy ujížděly, žádným krokem jsem si nebyl jistý, cítil jsem se jako na sedlové střeše. Zalezli jsme do smrkového náletu a čekali. O našem úkrytu jsem pochyboval, ale Franta věděl své. Ujišťoval mne, že jelen určitě přijde.
Les mi voněl pod nosem. A ten klid. Nezvonil telefon. Nikdo mne nesháněl. Jenom ticho. No, prostě, pohoda.
Dýchal jsem vlahý, pryskyřicí a malinami provoněný vzduch, oči se toulaly po pahorcích, aby se záhy propadly na dno hlubokých údolí.
Skalnatá návrší s patrolou štíhlých smrků, které vartovaly svahem dolů a nejméně sto let vyprovázely klokotající potůček do kotle zalitého slunečním zlatem. Zeleň smrků modrala, jak se stromy od nás vzdalovaly, a les mizel v mlžném oparu. Buky, břízy, jeřáby hořely ohněm podzimu. Jako by se chystaly na svátek svatého Václava a k tomu ještě ke korunovaci královských jelenů. Zdálo se mi, že všechna ta nádhera je přichystaná taky tak trochu pro nás, lovce beze zbraní. V tu chvíli jsem pociťoval šimrání pod srdíčkem, vzpomínkami se vracel do dětských let, kdy mamka prckovi v dupačkách promítala pohádku pohádek a já šišlal ještě a ručičkami plácal, abych dal najevo, že se mi to líbí. Ale teď jsem mlčel jako ryba. Vtom zaburácel jelen. Ticho rozerval na cucky. Druhý se ozval stejnou silou, ne-li silněji. Přihnali se jako nechtěná bouře. Ryk divokých býků burácel. Zaléhaly nám bubínky. Napadlo mne, že se něco musí stát. Taky se stalo.
Trubadůři zarazili a podezřele ztichli. Jako by o sobě nevěděli. Jako by na sebe ještě před chvíli neřvali. Sledy podlité bělmem znehybněly. Odhadovaly sílu i šance na vítězství. Zdálo se, že žádný nehodlá ustoupit.
Najednou se pohnuli. Panovačně. Nebojácně. Rázně postupovali proti sobě. Byli tak blízko našeho úkrytu, že jsem dostal strach a začal se rozhlížet kam vylézt. Ale jak se ukázalo, nebylo třeba. Bojovníci kráčeli vedle sebe a předváděli se jako manekýni na přehlídkovém molu. Zdálo se, že z očekávaného souboje nic nebude.
Ale z ničeho nic mladší nabral čtrnácteráka mezi žebra a mela začala. Kopyta se zarývala do skalnatého podloží. Odskakovaly kameny. Praskaly větve. Těla narážela do kmenů, řinčelo paroží. Zápasníci funěli, zlobně na sebe hukali. Chuchvalce pěny u větrníků prozrazovaly nelítostný boj. Z nozder stoupala pára. Hra na přestrkávanou nebrala konce. 
A najednou byl zase klid.
Pauza. Vyštěkl ořešník v koruně jeřábu. Ticho netrvalo dlouho.
Třesk. Třesk. Paroží zvonilo, jako z ocele. Za smrčkem vykukoval zvědavý špičák. Jelení ministrant nejspíš tušil, proč se ti dva bijí, ale slaboch se do rvačky zapojit neodvážil. Raději se vydal za jelení mládeží k Větrné pasece.
Až dosud zvědavě nakukující sojka nevydržela a letěla novinu rozbrebtat na druhou stranu údolí. Alarm vyhlásil horský kos a obyvatelé hory se měli na pozoru. Zbytečně. Bojiště zase utichlo.
Tentokráte vynuceně. Bylo vidět, že se paroháči zaklesli výsadami a nemohli od sebe. Členité paroží drželo a nehodlalo povolit, seč o to ti dva usilovali.
Dobojováno, napadlo mne. Ale nebylo tomu tak. Zápasníci jenom odpočívali, nabírali nových sil. Když nemohli od sebe, začali se přestrkovat. Funění se ozývalo zleva. Potom zase zprava. Točili se do kolečka, přestrkovali a bojovali o každý metr, o místo ve svahu, odkud byl výpad silnější. Chvíli se dařilo dvanácterákovi, potom získal výhodnou pozici starší čtrnácterák. Ale žádnému se nepodařilo svažité výhody využít. Vypadalo to na plichtu. Nezdálo se, že by někdo mohl vyhrát. Spíš jsem si myslel, že zůstanou vysílením ležet a později hladem uhynou, jak jsem slýchal, že se to v říji stává.
Laně obírající nedaleké borůvčí, neměly o navoněné frajery zájem. Jako by se jich zápas netýkal. Sice se tu a tam některá uráčila a od paše zvedla hlavu, aby se ujistila, jestli nenastal čas odevzdat se vítězi. A jak se zdálo, nenastal a nastat ani nemohl. Možná, že jim bylo divné, proč se ti dva mlátí, když není žádná milenka povolná, říjná. To by jelení monarchové mohli vědět, že ještě o vítěze zájem nemají, byť by to byl třeba milostivý pán celé hory.
Jeleni leželi, těžce oddychovali a ustrašeně kouleli bulvami, jakoby čekali na příchod zubaté.
Najednou bylo všechno jinak.
Čtrnácterák se z ničeho nic vzepjal, udělal kolečko, soka nadhodil a ten letěl svahem dolů. Tělo porazilo smrček a se žuchnutím dopadlo na zem. Myslel jsem, že je s nadějným jelenem amen, nebo aspoň že bude kulhat. Nic takového. Dvanácterák se vzpamatoval. Na nic nečekal. Pustil se svahem dolů. Pelášil jako splašený kůň a otáčel se, kontroloval, jestli jej vítěz pronásleduje. Nebylo tomu tak. Král s nablýskanou korunou na hlavě zaklonil hlavu, metrové paroží složil na hřbet a za prchajícím poslal vzkaz, aby si pamatoval, kdo že je ve stráni nad mostkem pánem.
„Tak to by stačilo“, řekl Franta a začal protahovat ztuhlé tělo.
„Co tomu říkáš?“
Už si přesně nepamatuji, co jsem mu tenkrát odpověděl.
Dnes, po padesáti letech Františkovi opět děkuji za nezapomenutelný zážitek, který mi učaroval a zcela určitě měl vliv na to, proč jsem chtěl, a musel být, při jeleních svatbách v Jeseníkách nebo na Kralickém Sněžníku.
Dvacet let jsem sloužil lovcům. Dělal jim lovecký doprovod. Dnes rád přiznám, že to byly nejkrásnější roky mého mysliveckého života …
 
František KOLDA
Kresby Bohumil Skoupý
Zpracování dat...