Patřim tež do tego cechu nimrodu i když meškam v tej naši černej Ostravě a robim palača ve Vitkovic. No přeca do pěrona tež mom narok na kapke tego čerstvego luftu a na konsek tej divočiny. Dyť tyn čerstvy luft němušom dychať enem ludě z dědiny a sarnine žrať enem ti proficy v zielonej uniformě.
Tak žech se vymodlil na svoji starej, že mě pusti v nědělu do lesa. Pravim ji, že teraz už cosi každopadně zastřelim. Roz mušym přeca to smole přervať.
Staro porozmyslala a pravi: „Tož iď synku a aspoň roz tež přiněs tej sarniny a kdyby se ti přeca enem nědařilo, tak aspoň troche gřibov, bo snodi rosnom.“
Tak žech ješče za glymbokij ťmy sednul do svoji starej škodovki a za godine žech byl v našym spolkovym lesie. Podařilo se mi zaparkovať za takom malom chalupkom, jakich už je aji na dědině malo. Pomalu a potichu žech se vyškrobol na drabine, to je taka sedačka a na ni se sedi a čako, až z lesa vyleze sarňok.
Tak sedim a mezi tym se pomalu rozvidňalo. V tej chalupce se otevřely dviře z chliva a z nich vyjdě staro babka z kozom a šině se to zrovna před drabine, co na ni sedim. Do pěrona syčym na ňom, volom, ale ona je ganc jisto glucho. Přibila kozu na klin a klidně vali do chalupy.
Co mom robiť. Zastřeliť kozu němožu, bo bych z teho mjol potahovani, tak chvile sedim, jestli sarňok něpřidě ku tej kozie.
Za calom godine něpřišel, tak lezu dolu a že se podivom po tych gřibach.
To už tež ku lesu přijechaly štyry auta a z nich začali vylazovať gřibjoře s košami. Regocom na glos a garnom se do lasa.
Jo tež za nimi z očami na zemi, že se mi podaři jakehosi gřiba najsť. Vidim enem same papiry a prozne silonove flaški rozchybane po zymi. Sbirom jich do rubzaka, přeca tu v lese něněcham ten bordel. A už žech tež do čehosi měkeho šlapnul a začalo smerděť. Pravim, že se to v trově samo opucuje a chladom a sbirom ty silonove flaški dali. Dovom tež pozor, abych zas do čehosi podobneho nevliz.
Koněčně žech našel gřiba. Ale vidim, že to je stary sapok a tak go vyhazuju. Naproti mně idom gřibjoře s proznymi košami, že už je všystko vyzbirane a že jadom do domu. Jo tež se běrym ku svojimu autu. Po cestě se mi podařilo ješče roz stanoť do tego měkeho smrodu a tak pucujym buty o trove a jak se mi zdajom čyste, tak sidom do auta a jedu ku chalupě.
Ani mě něměrzi, žech sarňoka něstřelil, bo kdyby se mjalo pokažde cosi střeliť, tak by už v tym lesie nic něbylo. To ale žodno baba něpochopi, tak jim to škoda vyklodať. Gřeje mě svědomi, žech pozbjyrol aspoň kapke tego bordelu. Ludě som přeca hovada.
Po pora kilometrach čujym v autě jakisi smrod. Pravim se, že to už vydržim a doma něcham buty v garaži.
Staro mě isto viďala přijechať přes okno, bo zletěla dolu jako namydleny blesk a hned se pyto po sarnině a po gřibach.
„Tož ukož tyn rubzak, bo vidim, že go moš pelny.“ Jak iviďala, že mom v nim pomačkane silonove flaški, zalomala renkami a začala mi nadovať do mamlasov, rohatego dobytka a něschpnych nimrodov.
Naroz se chytila za nos a očami zjechala po mojich butach.
„No servus, zamjast sarniny žes přiňos posrane buty a beděš se jich hned pucovol. Do chalupy mi s tym smrodem něvkračuj !“
Pravim, že ja. Enem to smradlave sviňstvo na nich drži jak lutersko vjara kole Bogumina a tak jak staro pošla, tak valym z butami do popjelnice.
Tak viditě ani ti nimrodi to němaju lahki.
Vlůadislav KROP
Ilustrační snímek František KŘENEK