ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Šumavské Prášily v běhu času (I)

24  Lumír KOTHERA
„... tu otevřela se před nimi holá pláň, zablýštilo se zrcadlo vodní. Vlevo les, kostrbatý, z něhož tu a tam čněl nebetyčný velikán a povyrostlé mlází kolem něho mělo vrcholky do sebe spletené; bílé byly pně, větve šedým mechem potaženy, celá půda mrtvolami smrčků různé velikosti poseta – prales. A dále vlevo, nad černé temné lesy se vypínajíc, dvouhlavá modrá hora, na jejímž holém temeni oko rozeznávalo v průzračném, jasném vzduchu nakupené balvany temnošedé barvy. Roklan.“ Karel Klostermann (1848-1923)
Nejstarší dochované zprávy o našich západních horách, o tomto kdysi doslova panenském a divokém území s neprostupnými pralesy, močály a rašeliništi, jsou zaznamenány v latině. C. Tatitus popisuje oblast, zahrnující již v prvém století n.l. dnešní Šumavu na česko-bavorském pomezí, jako „Silva Hercinia“ (Hercynský neboli Černý Les). Doslova píše, že jsou to krajiny „tak divoké a strašlivé, že pouze velká láska jejich obyvatel je k nim váže“. Latinský vývoj názvů pokračoval až do 13. století. Také v Bavorsku prošel název Šumavy dlouholetým vývojem od „Norwald“ z roku 1010, přes „Boheime Wald“, až po „Behemerwald“ v knize Sebastiana Cosmography z roku 1592.
     Všechny uvedené názvy se vztahovaly na celé horstvo Šumavy, Českého lesa a snad i na Novohradské hory. První rozlišení, jak zachoval badatel ing. J. Neumann, nalézáme teprve koncem 17. století v německém překladu kroniky Dalimilovy, kde se již uvádí „Böhmerwald – Šumava“ a „Böhmischerwald – Český les“. Postupně se v německé literatuře objevují další pojmenování. Časem se vymezení hranic oblasti stávalo výhradně záležitostí odborníků.
     Samostatnou plochou těžbou nedotčených pralesů, hodně přesahující deset tisíc hektarů, byla ještě před dvěma stoletími pokryta na střední Šumavě jihozápadní část bývalého sušického okresu. Jak zachoval badatel ing. J. Ministr (1900 – 1990), zanícený lesní odborník, kterého zajímaly dějiny lesů, myslivosti a vůbec všeho, co s nimi souvisí a který proslul jako autor mnohých studií vysoké profesionální úrovně nejenom z území Karlovarska, ale i z jiných západočeských oblastí, rozloženy byly na převážné části bývalého panství Prášily, na menší rozloze městského dominia Kašperských Hor a na celém území komorního statku pod hraniční horou Roklan, zvaném v šumavském nářečí „Rachelwald“.
     Panství Prášily, nesoucí po spojení se statkem Dlouhá Ves název Dlouhá Ves-Prášily, vzniklo v 17. století, přičemž své jméno nabylo v polovině 18. století, kdy Prášily se staly jeho administrativním střediskem. Vzniklo na území, tvořícím těžko prostupný pohraniční prales části Šumavy, zvaném Královský Hvozd, táhnoucím se od Nýrska a končícím na hranicích panství Vimperka. Hvozd jako takový byl zbytkem mohutného lesního valu západních Čech, jehož část roku 1192 jako věno dcery českého vévody Bedřicha přešlo do majetku bavorského hraběte a zpět k českému království vrátilo až rokem 1242, definitivně potom v roce 1273.
     Jak nás informuje J. Ministr, po celou dobu tu usazující se zde obyvatelstvo žďářením a klučením ze souvislého pralesa doslova vykusovalo plochy polí a luk. Lesní pásmo se zmenšovalo tvořením jednotlivých samostatných panství, až na území zmíněného Královského Hvozdu, které teprve v druhé polovině šestnáctého století začínalo být osídlováno a kde vznikaly královské vesnice.
     V roce 1578 byl Hvozd, za pět tisíc kop míšenských zastaven Janu Popelovi staršímu z Lobkovic, ale jeho obyvatelé, Králováci, se v roce 1617 položením téhož obnosu vykoupili králi Matyášovi. V roce 1621 připadl Hvozd španělskému dobrodruhovi, císařskému generálovi Donu Martinu de Hoef Huertovi, snažícímu se obyvatele poznenáhlu zbavit všech dosavadních práv a svobod. Dlouhé spory končící pro Králováky poměrně příznivě vyřešil císař v roce 1632, což pak potvrdil též Ferdinand III.
     Drsnost podnebí a vzájemná odlehlost sídel obyvatel vytvořila zvláštní formy života, lišící se od sociálních i hospodářských poměrů ostatního obyvatelstva země. Postupem času všechny tyto, spíše tradičně nežli psaným právem založené normy, vytvořily zvláštní právní organizaci; nejdříve královské vesnice, pak svobodné rychty, kterých bylo celkem osm: Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Kochanov, Zhůří, Zejbiš a Stodůlky s obyvatelstvem německým, a Stachy s obyvatelstvem většinou českým. Stodůlská rychta se později rozdělila na staro- a novostodůlskou, takže bylo rychet devět. Před prodejem Královského Hvozdu náleželo celé území těchto svobodných rycht panovníku a jejich obyvatelé byli přímo poddaní králi.
     V roce 1640 prodala komora do dědičného svobodného vlastnictví šest z těchto rychet Oldřichu Adamovi Popelovi z Lobkovic a dvě další (Stodůlky a Stachy) – tvořící později panství Prášily – hraběti Albrechtovi Liebštejnskému z Kolovrat, přičemž na právech obyvatel rychet se ničeho nezměnilo. Neměli vrchnosti v pravém slova smyslu, jen jakéhosi ochranného pána. Rychty tvořily území spravované nejdříve hejtmanem, později vrchním rychtářem, kteří vykonávali část vrchnostenské moci. V pozemkových věcech, stejně tak jako v kontribučních, vystupovali jako samostatné dominium. Na své svobody byli Králováci také náležitě hrdi a ve znaku, nesoucím českého lva s korunou a žezlem, měli nápis: „Nikomu páni, nikoho sluhové“.
     V roce 1674 převedli Lobkovicové svých šest rychet do držby Kolovratů-Krakovských, k nimž v roce 1704 Maxmilián Norbert Kolovrat-Krakovský přikoupil rychty Stodůlky (tenkrát ještě nerozdělená) a Stachy, čímž oblast Hvozdu spojil do jedněch rukou. V roce 1725 se majitelem tohoto území stal rytíř Karel Richard Schmidlin. Z konkurzní podstaty po tomto spekulantovi koupila v roce 1731 rychty Stodůlky a Stachy kněžna Eleonora Mansfeldová, která stodůlskou rychtu rozdělila na staro- a novostodůlskou.
     Syn kněžny Jindřich 26. září 1749 prodal majetek skelmistru Vavřinci Gattermayerovi, který v místě, kde dosud stávala jen myslivna, vystavěl v roce 1752 u Prášilského potoka dvě sklárny, zvané později podle polohy Hořejší a Dolejší, v roce 1756 dřevěnou kapli, a položil základy ke vzniku obce Prášily, od které později dostalo stejné jméno tamější panství.
     Majitele a ochrannou vrchnost zmíněných tří rychet, jednoho ze známých šumavských sklářů, si připomeňme blížeji. Gattermayer byl rodákem z dolnorakouského městečka Litschau, ležícího nedaleko českých hranic východně od Třeboně. nebyl však obyvatelem království Českého, a proto aby tuto překážku v možnosti případného dalšího významnějšího uplatnění ve svém povolání překonal, stal se pražským měšťanem. Poněvadž kupní smlouva, kterou získal majetek na české straně Šumavy, byla z doby, kdy do Čech ještě nepatřil, prováděl všechny kroky k získání měšťanského práva jistě ne bez zásahů a přímluv nějaké vlivné pražské osobnosti.
     Po složení obvyklé přísahy věrnosti udělila rada Nového Města Pražského 16. března 1750 měšťanské právo nejen pro něho samotného, ale též i pro jeho dva syny, Jana Josefa a Františka. K měšťanství patřil nevyhnutelně domovní majetek. Proto Vavřinec Gattermayer 17. dubna 1750 vedle zahrady svatoštěpánské fary koupil od staroměstského mistra císařského dům, čímž se stal obyvatelem království Českého.
      Své šumavské statky, proti jejichž koupi protestovali hlavně zejbiští huťmistři, obávajíce se konkurence, však Gattermayer dlouho neudržel, neboť jeho syn a přímý dědic Jan Josef je už roku 1763 za necelých šestadvacet tisíc zlatých prodal v dražbě hrabatům Kinským. Členové Gattermayerovy rodiny se přesto na Šumavě udrželi až do osmdesátých let dvacátého století.
     Vzhled prášilského pralesa v polovině 18. století, ležícího „bez užitku pro množství polomů, kamenitých útesů a bažin v území vichřic, vysokých studených a kamenitých hor, pokrytých až do svatodušních svátků sněhem“, nám přibližují různé romány, zejména Klostermannovy, vzniklé ovšem v době, kdy z hvozdů zůstala již jen torza. Přes básnické zabarvení nelze však říci, že jsou nerealistická, což dokazuje střízlivý „Klostermannův“ popis pralesa mezi Roklanem a Luzným na bavorské straně hranice, uveřejněný ve sborníku Spolku pro historii Němců v Čechách autorem Lauseckerem: „Bylo by nebezpečné pro cizince neznalého místních poměrů uhnouti mimo některou z řídkých cest. Ležící dřevo všech velikostí, navzájem propletené, znemožňuje cestu vpřed. Z položených kmenů a u jejich nahoru trčícího kořání tam, kde udržela se špetka hlíny, vyrůstají mladé smrčky. Roztodivná směs podrostu keřů, chrastí a mechu pokrývá půdu a mezi otvory kamenitých okrajů ukrývá zrádné prohlubně, plné lekavého bahna. A podaří-li se poutníku překonati tato nebezpečí a dostane se z šera staletých sáhovým vousatým mechem porostlých velikánů do světlejšího řidšího porostu, narazí brzy na nového nepřítele – slatinu. Již zdaleka svítí mezi skupinami tři až čtyři stopy vysokými bahenními borovicemi a břízami červenohnědý mech. Smrkové kmeny bez větví, zbavené kůry a vybělené sluncem a deštěm, obklopují okraje slatiny. běda cizinci, který zapadne v mlze nebo noci do jejího objetí...“.
     Podle elaborátů a systemizací pralesů, vyhotovených vrchním myslivcem Janem Niderlandským, Josefem Matzem, taxátorem Vilémem Souchou a dalšími odborníky, byl hlavní dřevinou poloviny 18. století smrk, tvořící v nejvyšších a nejdrsnějších polohách čisté porosty, přecházející v místech mokřin a slatin v bahenní borovice, pomístně s břízou.   Listnáče, v prvé řadě buk, byly zastoupeny v polohách méně drsných. Jedle tvořila směs se smrkem a bukem, vyhýbajíc se zamokřeným místům. Množství javoru lze určit ze seznamu, vyhotoveného v roce 1811 u příležitosti akce Vlastenecké společnosti pro výrobu javorového cukru; nejvíce javorů bylo na Poledníku a Ždánidlech, nejméně v polesí Březníku.
 
Lumír KOTHERA
Ilustrační snímky Táňa KOUDELKOVÁ
Zpracování dat...