Jako voda uběhlo těch šestatřicet roků, během kterých mne při mých toulkách nádhernou přírodou podhůří Jeseníků při výkonu práva myslivosti věrně doprovázely moje fenky anglického springerspaniela. Všechny také byly velkými „kamarádkami“ mé manželky a oba také na ně rádi vzpomínáme. Poslední Lovka (všem jsme říkali Lovka, později objasním proč) nám odešla ve čtrnácti letech v únoru letošního roku. Moc nám schází, vzhledem k mému věku již nepočítám s pořízením dalšího psa. V následujícím vyprávění se alespoň podělím o některé zážitky, na které rád vzpomínám.
Kdo provozuje myslivost s dobře vycvičeným loveckým psem, také ví, o čem píši. Těm ostatním, pokud k tomu mají jen trochu podmínky doporučuji, aby si loveckého psa pořídili. Samozřejmě že to bude vyžadovat určitou námahu, oběť a odříkání, také nemalé finanční náklady, avšak to vše mu jeho věrný kamarád a pomocník vynahradí. Dobrých psů pro norování, vyhledávání a aport postřelené drobné zvěře a hlavně dosled zvěře spárkaté nebylo a není v honitbách nikdy nazbyt.
Moje první Lovka – vlastním jménem Claudia Krásy Jesenicka, se narodila 3. 5. 1974. Byla plášťově černobílá, velmi pěkná, krotká a přítulná zvláště k dětem. Při práci v honitbě prokazovala svoje velmi dobré, ba vynikající lovecké vlastnosti. Na škodnou byla ostrá, poradila si i s postřelenou liškou, kterou dokázala zadržet a někdy i zadávit. Díky silným krčním svalům lišku také aportovala. Dokázala to proto, že při výcviku jsem používal kozlík, na který jsem postupně přidával závaží až do hmotnosti pěti kilogramů. Velice ráda jej nosila i na delší vzdálenosti. Na honech také bez problému aportovala zajíce, a tehdy jich bylo! Běžela s nimi vždy se vztyčenou hlavou a to z jakékoliv vzdálenosti.
O všem, co jsem kdy a kde ulovil, jsem si pořizoval záznamy, a to i ze společných honů na drobnou zvěř. Před „násilnou integrací“ okolních honiteb jsme v naší samostatné malé honitbě MS Vikýřovice (1200 ha) lovili v létech 1970 až 1977 každým rokem v průměru šedesát devět zajíců a šestnáct bažantů. V té době „bohaté“ na drobnou zvěř tedy Lovka I. pomáhala k úspěšným výřadům a to nejen v naší honitbě. Náš myslivecký hospodář věděl, že když na mne zavolá, abych poslal Lovku při lesních lečích za postřeleným zajícem, že jej určitě dohledá a přinese, a to často i když jsme již měli obstavenou další leč. Při lovu bažantů mi jich přinesla vždy tak o třetinu více než jsem sám střelil. Na kačeny byla přeborníkem.
Uplatnila se dobře i při dosledu spárkaté zvěře, zvlášť pak srnčí. Za postřeleným kusem, pokud se před námi zvedl, jsem ji obyčejně vypustil „na volno“, neboť jsem věděl, že kus doběhne, zahlásí, strhne a zadáví pevným skusem za hrdlo.
Uvedu alespoň jeden takový případ z mnoha podobných. Bylo to asi před 30 léty, kdy tehdy lovec ze sousední honitby střelil srnce, který po ráně zaběhl do hustého porostu mladých smrčků, keřů, starčeku, vysoké trávy prorostlé maliním a ostružinami. Já jsem tehdy s Lovkou kráčel po cestě vedoucí od Prostřední skály, která tehdy tvořila hranici mezi honitbou naší a městských lesů. Když ve směru naší cesty padla rána, došel jsem po chvíli až k nešťastnému střelci. Ten byl rád, když nás uviděl a vylíčil mi, kde střílel na srnce, který po ráně zaběhl do velmi husté seče.
Věděl, že srnce, který po ráně nebarvil, zřejmě byl střelený „na měkko“, by sám asi velmi obtížně dohledal a dostřelil. Byl to tedy ukázkový případ pro dobrého loveckého psa. Řekl jsem mu, že to možná pro Lovku nebude tak velký problém a šel jsem s ní ověřit nástřel. Po důkladném prozkoumání nástřelu napnula vodítko a „táhla“ mne do houštiny. Po pár obtížných krocích při prodírání se houštinami mi nezbylo než Lovku vypustit k samostatné práci. Po chvíli jsme uslyšeli, jak hlásí, nato krátké zanaříkání srnce a bylo to. Když jsme přišli k „ulovenému“ srnci, tak můj přítel ohodnotil dobrý výkon psa a prohlásil, tehdy jsme si ještě netykali: „Moc vám děkuji, vás mi sem snad poslalo samo nebe“.
Tak takovýchto zážitků s Lovkou I. by se dalo popsat ještě více. Musím však ponechat prostor i pro další moje „Lovky“ a nesmím také zapomenout ještě na to, že Lovka I. byla vlastně zakladatelkou mojí chovné stanice anglických springerspanielů „Od Prostřední skály“.
Lovku jsem svědomitě a dobře vycvičil a připravil na zkoušky, které všechny absolvovala v první ceně. Na výstavě obdržela za exteriér výbornou, tak že jsem na popud okresního kynologa vyřídil všechny potřebné formality a po uznání chovné stanice započal s chovem. Přibylo mi tak mnoho další práce a starostí, ale také radostí. Bez pomoci mé manželky bych to nezvládl. K pokračování v chovu mne také doslova „nutily“ moje dcery, později i vnoučata a také děti z blízkého sídliště, které vždy netrpělivě očekávaly, kdy už se konečně narodí štěňátka, aby si s nimi mohly hrát.
Lovka I. úspěšně odchovala pět vrhů a myslivcům poskytla tři desítky zdravých štěňat pro využití v myslivecké praxi. Potěšilo mne, pokud se někteří majitelé ozvali a pochlubili, jak jejich svěřenci pracují v honitbě. Při odběru štěňat jsem novým majitelům radil co učinit pro to, aby ze svého štěňátka vychovali chovného psa nebo fenu. Většinou mi na to řekli, že jej potřebují hlavně pro práci v myslivosti. Potěšil mne proto například pan Josef Skalík z Hutiska Solance, který svého Cita od Prostřední skály, nar. 25. 2. 1980 „vypracoval“ na výborného chovného psa. V roce 1998 si přijel ke mně pro další štěně. Nebyl sám, kdo si opakovaně po „dosloužení“ prvního štěněte přijel pro další.
Vedle radostných zážitků z chovu a lovů byly také i smutné. Vzpomínám, jak při jednom z prvních honů po sloučení naších sousedních honiteb jsme dotahovali poslední lesní leč. Šel jsem jako obyčejně s Lovkou společně s honci v leči a vyháněl zajíce (ne proto, že jsem si v leči zastřílel víc než „na štontu“, ale proto, že Lovka poctivě z leče vyhnala a hlásila vše, co tam bylo). Při dotláčení leče Lovka ještě vypíchla posledního zajíce a hnala jej na představené střelce. Padla rána, Lovka zanaříkala a nastalo ticho.
Tušil jsem, že to bude špatné, a také bylo. Střelec málo předsadil, zajíc běžel dál a místo něj zůstala ležet Lovka s velmi těžkým poraněním. Nemohla se ani pohnout, ležela a jen naříkala. Vedle mne šel tehdy, jako honec, můj kamarád. Ten vzal opatrně Lovku do náručí a odnesl mi ji do vesnice až k autu. Dalo mu to zabrat, neboť vážila dobrých pětadvacet kilo. Měl ji rád, nechtěl mi ji ani na chvíli předat, abych ji mohl také nést alespoň kus cesty. Věděl dobře, jak mi je a chtěl mi proto alespoň trochu ulehčit moji těžkou situaci. Byl jsem mu za to velice vděčný.
Já místo na výřad a na poslední leč ujížděl rychle do Šumperka za kamarádem MVDr. A. Rozsívalem. Podařilo se mu z předních běhů a pravé plece vyndat celkem osm broků. Některé tam zůstaly. Poděkoval jsem mu za perfektní práci, kterou ochotně a svědomitě , ostatně jako vždy, odvedl. Lovka se po ošetření a následné rehabilitaci a kontrole do měsíce úplně uzdravila. Prožili jsme potom spolu ještě mnoho nezapomenutelných chvil a loveckých zážitků. Pracovala až do posledních dnů života. Měla čtrnáct, když jsme se s ní rozloučili.
Vojtěch POLES
Snímky archív autora