ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Člověk tak trochu renesanční...

24  Pavel KLOZÍK
Svým způsobem renesančního člověka, nožíře a malíře přírody Martina Mládka jsem vždy potkával na setkáních nožířů, v posledních letech se objevuje rovněž na výstavě Natura Viva v Lysé nad Labem. Jde životem svou vlastní cestou. Jeho zkušenosti s pozorováním přírody a zvěře by mu mohl závidět leckterý myslivec. Martin se narodil čtvrtého září 1974 v Karlových Varech a od narození žije ve třicet kilometrů vzdáleném Krásném Údolí. Když začal „brát rozum“, vyučil se nástrojařem v Nejdku pro karlovarský Elektrosvit. Nástrojařinou se však živil jenom asi rok, pak vystřídal spoustu zaměstnání, od truhláře, přes svářeček obráběči kovů. První nože začal dělat už na učilišti, pak je léta vyráběl doma, spíše ze zájmu pro přátelé a známé. Nakonec, až v roce 2007, si zařídil živnostenský list a začal se výrobou nožů živit na plný úvazek.
 Martine, jaké materiály používáš při výrobě nožů?
 
     „Používám hlavně francouzskou nerezovou ocel T1, jejíž vlatnosti se podobají naší známé oceli AK5, dále pracuji s nerezovou ocelí 440C, a nástrojovou ocelí 19572, která má podobné vlastnosti jako ocel D2. Některé nože vyrábím z vykovaných ložisek, což je velmi kvalitní ocel a čepele se dají zakalit až na 65 HRc, ale je dobré je popustit na asi 58 HRc. Některé nože si kovám, ale většinu vyrábím broušením, s damascénskými ocelemi zatím nepracuji, ale třeba se jim začnu věnovat v budoucnosti. Při výrobě nožů využívám vědomosti svého strojařského vzdělání a pokud můžu, snažím se zjistit další vlastnosti ocelí v knihách a na internetu. Ale proti machrům, kteří dělali v poldovce na vývoji, nevím nic. Čepele mi kalí mistr kovář Antonín Tydrych v Kladně Rozdělově.“
 
Od kterého roku děláš zavírací nože?
 
     „Zavírací nože jsem začal vyrábět v roce 2003. Napřed jsem to chtěl jenom zkusit, byla to výzva, a když se povedly, myslivcům a dalším lidem se začaly líbit. Začali je více žádat.“
 
Na některých nožích máš pilky, vyrábíš je sám nebo je kupuješ?
 
     „Pilky si vyrábím sám, samozřejmě.“
 
Patříš k hrstce všestranných nožířů, sám si nože zdobíš. Kdy tě napadlo věnovat se zdobení nožů?
 
     „Nože jsem začal zdobit postupně, protože myslivci mají rádi pěkné věci. Nože zdobím rytinami a leptem. Lepty dělám na čepele a rytiny na kování, střenky z kostí a dřeva občas zdobím řezbou. Taky jsem se naučil dělat kožená pouzdra. Kůži zdobím vyřezáváním, nikoli vytlačováním.“
 
Máš poznatky jestli tvé nože fungují a co vydrží?
 
     „Na všech svých nožích provádím vlastní zkoušku vlastností, abych měl jistotu, že jsou v pořádku a vydrží. Myslivci, kteří si koupili mé nože mi občas volají, jak jsou s noži spokojení a jak nože fungují. Jejich dobré zkušenosti jsou pro mě nejlepší vizitka a spokojenost nejlepší uznání, které mi mohou vyjádřit.“
 
Ty ale také maluješ.  Kdy jsi začal s výtvarným projevem?
     „Rád jsem maloval už na základní škokle, ale tam nás nic pořádného z malování nenaučili, tak jsem si šel svou vlastní cestou, jak měl vedl cit a intuice, mnohdy jsem používal klasický systém pokusů a omylů. Začínal jsem asi tím nejtěžším - potréty, kresbu jsem zvládl docela rychle a pak jsem přešel na barvy. Dnes se snažím dělat takovou surovou barvu. Pokračoval jsem malováním zátiší, k tomu nepotřebuješ nikam lítat, neřešíš počasí, prostě nic. Pak jsem zkoušel malovat podle časopisů a knih, než mě začalo nudit dělat podle cizích fotografií a začal jsem si fotit scenérie sám, abych je mohl malovat.“
 
Poradil ti někdo, jakými způsoby máš malovat, nebo jsi dodnes samouk?
 
     „Časem jsem se začal zajímat o techniky starých mistrů a když jsem viděl originály, poznával jsem na nich různé věci, o kterých se nepíše, různé jejich finesy a finty, které používali, nebo jak dokázali spoustu věcí vyřešit přes nepříliš přívětivý osud. Zjistil jsem, že mnozí žili dost nuzným životem, jiní třeba byli podivíni. Přitom mě čím dál více mě táhla příroda, až jsem díky jejímu malování začal i fotit.“
 
Mám pocit, že jsi zmínil ještě jeden důvod, proč jsi začal přírodu fotografovat.
 
     „K fotografování mě přivedla častá setkání se zvěří. Fotografovat zvěř jsem začal více méně z hecu, protože kamarád myslivec moc zvěře v lese nepotkává a myslel, že jsem si vymýšlel, když jsem mu líčil, co jsem viděl. Nakonec jsem mu začal nosit fotografie jako důkaz. Přitom jsem fotil i krajinu. Nyní maluji podle svých fotografií krajinu i zvěř, v podstatě všechno.“
 
Toulání přírodou a malování i focení jsou náročné na čas. Dařilo se ti dříve skloubit zaměstnání a tvé zájmy? Nikdy jsi mi neřekl, co tě vlastně přivedlo do přírody.
 
     „V zaměstnání jsem moc času na přírodu neměl. Posiloval jsem, jezdil na kole a dělal spoustu věcí, až tomu dnes nemůžu uvěřit. Do přírody jsem začal více chodit někdy kolem roku 2000, když jsem si začal více uvědomovat, že v přírodě je klid a čistý vzduch, a nepotkávám lidi, které potkat nechci - žvanily, hospodské povaleče a podobně. Klid v lese mi vyhovuje a dělá dobře natolik, že se často vyhýbám i houbařům. Moje láska k přírodě nějak vyplynula z mého života. V posledních letech se mi pobyt v lese stává závislostí, bez které nemůžu být. Patřím k bláznům kteří jdou do lesa i v dešti a ve vánici.“
 
Mnoho pozorovatelů krajiny nejezdí do přírody na kole jako ty. Není lepší chodit pěšky?
 
     „Na kole dokážu objet daleko více, než když jdu pěšky, pohyb na kole je rychlejší a přitom tichý, kolo nevrčí, nesmrdí ani neruší zvěř. Dá se říct, že chodím a jezdím, a v přírodě se chovám jako lovec, ale s fotoaparátem. Mnohokrát jsem se dostal ke zvěři třeba na dvacet metrů a zjistil, že zvěř se někdy chová nelogicky. Navzdory pachu tě nechá přijít blíže i když tě vidí.“
 
Jaký ráz má krajina kolem Krásného Údolí?
 
     „V okolí Krásného Údolí je nádherná lehce zvlněná krajina, žijí tady i chránění živočichové a rostliny.“
Jsi myslivec?
 
     „Myslivec nejsem, protože bych asi nedokázal zvěř zabít, ale přírodu mám rád, raděj ji fotím a maluji. Když fotím, mám trofej, aniž bych musel zabíjet. Několikrát jsem byl na honu jako honec. Občas kamarádovi myslivci pomáhám s krmením zvěře. Nesnažím se život zvěře ovlivňovat, ale kdybych měl vlastní oboru, zvěř by se u mě určitě měla hodně dobře. Mám na zvěř štěstí, naučil jsem se ji sice hledat, ale taky se mi stane, že nic nepotkám. Nejvíce se dá přiblížit ke zvěři zjara, když se oteplí a začne tát sníh a zvěř ještě není pozorná, a nejsou vyrostlé plodiny. Pak je více vidět až na podzim.
 
Myslivce v rodině bys našel?
 
     „Mámin bratranec je myslivec, dnes je mu devadesát let a myslivčí snad jeho synové. Myslím, že v matčině rodině byl hajný, ale ten zemřel dřívě než jsem se narodil.“
 
Ovlivnila láska k přírode tvou tvorbu nožů?
 
     „Dříve jsem dělal různé nože, mnohdy fantastické, ale postupně jsem začal dělat nože funkční a začal je i zdobit. Nože pro myslivce jsem začal dělat kvůli k lásce k přírodě a taky pro kamaráda myslivce. Žiji na vesnici a tady se vždy uplatní spíše lovecký pracovní nůž než například nůž bojový.“
 
Hodně vidíš a znáš, jaké vztahy máš s myslivci?
 
     „Mám kamaráda, je myslivec stejně jako jeho otec. S ostatními myslivci se moc nepotkávám, do hospody nechodím. Když chci něco dělat, musím si stanovit priority a některé věci vynechat. Buď je přednější hospoda nebo práce, les a příroda, které máš rád. Pravidelně čtu Myslivost a často v ní nacházím inspiraci.Ů
 
Co na tvé zájmy říká přítelkyně?
 
     „Na přítelkyni zatím nemám čas, v lese se nevyskytují...“
 
O toulání v lese rád vyprávíš. Máš nějaké neobvyklé zážitky?
 
     „Jednou jsem šel v houští a slyšel nějaké vrnění a viděl pohyb. Myslel jsem si, že tam jsou liščata, ale byla to selata. Najednou se zvedlo něco černého a zmizelo to v lese. Málem jsem šlápl na kojící bachyni. Krve by se ve ně nedořezal! Jindy ke mně přišla samotná selata, kvik, kvik a bachyně nikde. Pro jistotu jsem vylezl na strom, kdyby se odněkud vyřítila. Od té doby už mlází neprolézám. Jindy mi zase vyšla selata ze zatáčky s asi metrákovou bachyní. Pokud můžu, zvěř si vyfotím, ale speciálně před černou radši vyklízím pole. Všeobecně, pokud můžu, zvěř neplaším, nechávám ji v klidu. Předloni na jaře jsem objevil jelena siku špičáka, který měl kolem parohů namotaný provaz z balíku slámy, na druhém konci provazu měl klacek a zároveň se nějak omotal kolem stromu. Už tam musel být delší dobu, strašně sebou mlátil, jak se znažil vyprostit. Skočil jsem si domů pro nůž, což byly asi dva kilometry, byl ještě sníh. Když jsem se vrátil, sika s sebou pořád zmítal, tak jsem na něj zařval a on se na chvíli zklidnil, jako by mi rozuměl. Přestal s sebou lomcovat a vyvádět. Sedl jsem si proti němu, asi tři metry, aby si na mě zvykl. I on si sedl, a když jsem se zvedl, zvedl se taky. Byl ve střehu, napnutý, ale mohl jsem se k němu přiblížit asi na jeden a půl metru a odříznout šňůru od stromu, který jej věznil. Sika hned vystřelil jako raketa a byl pryč. Snad jsem mu zachránil život...“
 
 
Text a snímky Pavel KLOZÍK

Fotogalerie

Zpracování dat...