ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Hospodský a ti druzí

32  Eva FOGLAROVÁ
Pan Škoda, jeden z bývalých, bohužel už nežijících členů našeho mysliveckého sdružení, byl hospodský. Nimrod tělem i duší. Žádný bouchal chlubící se množstvím trofejí. V jeho hlavě však bylo trofejí nepřeberně, ale ta trofejní zvěř si chodila lesem dál. Tím, že byl hospodský, tak chození do lesa nezáleželo vždy pouze na jeho vůli, ale na štamgastech, kteří vysedávali v hospodě třeba až do rána.
 Jednoho podzimu, vlastně již na prahu zimy, si vyhlédl starého věčného osmeráka. A nebyl sám. Vyhlédl si ho i Jarda. Pan Škoda byl menšího vzrůstu a veselé povahy. Proto mu říkali  „mysliveček“. Do lesa kromě pušky nosil malý batůžek, na kterém nemohla chybět pláštěnka. Ta měla tu zvláštnost  - že šustila.
     To ráno chtěl jít do lesa na čekanou, jenže tam ještě od večera ceďákovali tři štamgasti a ti se neměli k tomu, aby šli domů. Jako hospodský ze staré školy věděl, že hosté se nevyhazují, ale zase byl nejvyšší čas  jít na toho jelena. A tak použil menší lži. Takhle kouknul z okna a povídá: „V masně hoří...!“
      Chlapi vyletěli z hospody, jako když jim zadek podpálí. Ani nezaslechli hospodského jak za nimi volá, aby si pro čepice přišli navečer.
     V lese už dávno čekal Jarda, co se mu říkalo Rýbrcoul. Náhle zaslechne  pověstné zašustění. Tak si říká : „A jé, pan Škoda už je tady.“
       Raději sundává kulovnici z ramene a dává si ji na záda, aby se “mysliveček“ nelekl.
     Chvíli bylo ticho a zase zašustění.  Úplně vedle něho. A skutečně. Rozhrne se houští a před ním nestojí hospodský pan Škoda, ale ten starý osmerák, na kterého oba chodili. Úlek je oboustranný. Dlouhé vteřiny vzájemného úžasu. Jarda si říká – co asi jelen udělá.
     Zvířeti zamžikalo ve světlech, zvedl přední běhy do výše tak, že mohl mít i s parožím dobré tři metry. Otočil se na zadních o sto osmdesát  stupňů a odrazil se. V tom skoku byla ohromná síla. Do obličeje zcela šokovaného Rýbrcoula nalétala sněhem pocukrovaná hlína a mech. V další vteřině byl jelen pryč.
      Byl to ohromný zážitek, ale přesto si oddechl, když byl jelení býk pryč. S panem Škodou se vůbec nepotkali. Mimochodem - toho jelena tenkrát nikdo z jejich společnosti neulovil. Možná přešel na polskou stranu.
     Cestou domů,  když šel kolem chat si vzpomněl, že majitel jednoho objektu si stěžoval, že se mu tam usadil roj včel, které měl v nedalekém sadě jeho syn. Tak se tam podívám, říká si Jarda, když už jsem tady a z čekané nic nebylo, ačkoli zážitek to byl nádherný.
     Včelky tam skutečně byly. Tak jedna větší hrst. Neměl ale nic s sebou, do čeho by je mohl dát. Tak ho napadlo dát je do čepice. Však už byly zimou docela ztuhlé a nehybné. A do sadu, kde stál dávno zazimovaný včelín to nebylo zas tak daleko. Jenže, jak s nimi přece jenom trochu hrkal v teplé předsíni a pak když vycházel ze stavení pořádně klopýtl, milé včelky se probraly, a i když jich nebylo tak moc byl to docela fofr. No, na jedno ráno to bylo zážitků víc než dost.
     Když už ale byla řeč o osmerákovi, tak o jiného se počátkem nového roku postaral Tibor, nejmladší člen společnosti. Střelil si ho takhle večer a dohodli se, že ráno pro něho pojedou traktorem. Protože se sluší takovýto úlovek řádně zapít, zastavil se v hospodě u „myslivečka“ Škody, kde už popíjeli další dva výtečníci. Snad po desáté už dopodrobna vyprávěl, jak jelena ulovil. Tak se stalo, že se propili do takové dojímavé nálady a začalo jim být líto, že ten jelen je v tom promrzlém lese sám, a že se mu tam určitě stýská. Tak šli probudit dalšího kamaráda a asi v jedenáct hodin v noci nastartovali traktor a hurá pro jelena.
     Měsíc na sněhu svítil, jelena naložili a vezli domů. Cestou budili pokojné spáče, aby se šli na milého jelena podívat. Úlovek složili u hospodáře. Ten byl také moc rád že se v noci nevyspal. Po vysilujících událostech padla na všecky zúčastněné únava. Proto složili svá unavená těla v hospodářově garáži a přístavku. Až brzy  ráno se dovlekli domů, když je probudil chlad.
     Nejhůře dopadl Bláha. Potichu se doma svlékl, aby to jeho žena neslyšela a padl do postele. To ale netušil, že je od jelena celý od barvy. Ráno by se jeho ženy krve nedořezal. Když viděla, jak je celý zakrvácený, začala jím třást jestli je živý a začala ohledávat, kde má rány. Živý byl a měl i pořádnou opici, ale vysvětlil, že on za nic nemůže, že by byl i včas doma,  ale to ten Tibor a jeho jelen….
 
Eva FOGLAROVÁ
Ilustrační snímky Jan HLAVÁČc

Fotogalerie

Zpracování dat...