ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Krutá zima

2  Antonín EŠNER
Toho roku se podzim protáhl na velmi dlouho. Nic nenasvědčovalo tomu, že chce předat vládu zimě. Listí na stromech někde zežloutlo, ale jinde si stále zachovávalo sytě zelenou barvu. Přestože byl konec října, drželo na stromech pevně. Staří lidé říkají, že když listí drží dlouho na stromech, bude krutá zima. Tento stav měl katastrofální následky v horských oblastech, kde se na pár dnů prudce ochladilo a někde napadlo až půl metru mokrého sněhu. Listí jej zachytilo a větve stromů tíhu neudržely. V zahradách horských obyvatel to vypadalo, jako by tudy prošel válečný požár. Škody šly do milionů a někde se ocitly vesnice bez elektřiny. Jejich obyvatelé, častokrát úplně odříznuti od civilizace, čekali na pomoc i několik dnů.
 Přestože jsme v nížinách zatím podobnou zkušenost neměli, zásobil jsem domácnost hojně dřívím. Nenechal jsem se ošálit nezvykle vysokými teplotami, které se nakonec vrátily i do hor. Řídil jsem se zkušenostmi starších generací a s obavami očekával to nejhorší.  Ještě v polovině prosince se zdálo, že jsem se zmýlil, pak však teploty prudce poklesly.
Topili jsme celé dny dlouho do noci, ale každé ráno nás probouzel vše pronikající chlad, který byl zároveň budíčkem. Byli jsme nuceni vstát, vyčistit krbová kamna a urychleně zatopit. Netěsnila okna, ani dveře a na nové nebyly zatím prostředky.
Když jsem však viděl, jak někde ve velkých městech umírají lidé na ulicích, protože neměli střechu nad hlavou, připadal jsem si stále ještě jako boháč, žijící ve velkém přepychu. U krbu jsme vzpomínali na naše blízké, jak snášejí krutou zimu, podobně jako vzpomínali     na příbuzné a známé Karafiátovi Broučci. 
První nadílka sněhu na sebe nedala dlouho čekat. Napadlo ho na poprvé hodně, skoro patnáct centimetrů. Nestačili jsme jej ani všechen odházet, protože sněžilo intenzívně. Během několika hodin se změnil v ledovku, která několika centimetry uvěznila původně kyprou vrstvu sněhu pod sebou. Zakonzervovala ji na dlouhou dobu, protože mrzlo, až praštělo.      Za této situace nejenže nebyl možný úklid kolem domu, ale nebylo možné ani vycházet bez nebezpečí úrazu.
Něco podobného jsem v mládí již kdysi zažil. Jenže tenkrát jsem byl mladý chlapec,  pružný jako rys a plný sil, kterého žádná nepohoda nemohla rozházet. Naopak, byl jsem nadšený. Viděl jsem v každé změně příležitost k dobrodružství a možnost dokázat, že překonám každou překážku, kterou mi příroda nastražila.
Nyní jsem měl již za sebou dva pády s vážnými následky za mnohem příznivějších okolností.  Není se tedy čemu divit, že jsem si zoufal. S rýčem a lopatou jsem se snažil prosekat několik pěšinek, abych mohl nosit dříví a abychom v případě nouze mohli vyjet autem. Byli jsme dokonale uvězněni.
Ledovka přišla od severu, s větrem, takže domy připomínaly skleněné krabičky. Dalo se očekávat, že s táním se odlepí s ledem i vrstva omítky. Obecní komunikace byla díky houževnatosti starosty udržena v provozuschopném stavu jen na hranici použitelnosti. I tak byla jízda autem riskantní záležitostí.
Omezili jsme pohyb venku na minimum a čekali netrpělivě na další sněhovou nadílku, abychom mohli chodit s větší jistotou. Při chůzi byl na nás žalostný pohled. Připomínali jsme opilce, hledající rovnováhu. Sníh však nepřicházel a fičel severák, který ledovku brousil       do skla.
Nejhůře na tom byl náš pes, který užíval léky na odvodnění, aby ulevil srdíčku. Každou chvíli vyžadoval venčení, takže těžce získané teplo nám stále otevíranými dveřmi unikalo rychleji, než bychom si přáli. Přes nasazení léčiv však stále kašlal, dusil se a budil nás i v noci, takže jsme skoro nespali a deficit spánku doháněli přes den u kamen klímáním.
Na ledě se Din nemohl udržet a padal. Nenašel jsem jediný kousíček půdy bez skleněného povrchu, kam bych s ním mohl jít, aby vykonal potřebu. Obecní cesta byla přesolená a sůl jej pálila do tlapek. Kolem cesty čněly do výše jednoho metru sněhové bariéry jako Kordillery. Teprve později jsem velmi pracně odkopal pět metrů čtverečních na dvoře a nutil jej používat tento plácek. Pes však byl zmatený a šel vždycky tam, kde mu hrozilo nebezpečí. Musel jsem mu asistovat ve dne v noci.
Dlouho jsme byli přesvědčeni, že jediným zdrojem jeho potíží je slabé srdce. Budoucnost nám však připravila další nemilá překvapení, o nichž jsme zatím neměli zdání. Jeho potíže kladly stále vyšší požadavky na naši trpělivost a někdy jsme přemýšleli dokonce o tom, že našemu miláčkovi zbytečně způsobujeme svou péčí utrpení a že by bylo možná nejlepším řešením požádat veterinárního lékaře o bezbolestnou euthanasii.
Jenže náš pejsek nás vždycky dovedl překvapit obrovskou vůlí žít, a kdyby mohl mluvit, rozhodně by k dobrovolnému odchodu z našeho světa nesvolil, takže by se vlastně nejednalo o euthanasii, ale o vraždu, a to si nikdo z nás nechtěl vzít na svědomí.
 
*
Při dlouhém čekání na novou pokrývku sněhu jsem nezapomínal ani na lesní zvěř, kterou podrobil mráz a led těžké životní zkoušce. Bylo mi jasné, že zvěř má hlad a strádá. I když jsem nevěděl, jak se k ní přes ledové pole dostat, potřebovala nutně mou pomoc. Sám jsem jít ovšem nechtěl, protože někdo mě musel jistit a v případě potřeby zavolat pomoc. Svěřil jsem se s problémem manželce a k mému překvapení souhlasila, že půjde se mnou. Trpěla klaustrofobií z nedobrovolného domácího vězení stejně jako já a podotkla, že čerstvý vzduch jí zajisté udělá dobře. To jsem ovšem netušil, jakému nebezpečí ji vystavím.
V jedné ruce jsem nesl tašku s kukuřicí a v druhé kbelík s obilím. Manželka se opírala       o francouzskou hůl, aby nezatěžovala bolavou nohu. Až k okraji vesnice jsme došli celkem bez problémů. Pak se však před námi otevřel výhled na ledové pole, které v záři rudého zimního slunce nad obzorem připomínalo uklidněné moře. Jednotvárnost pole rušily jen šlápoty, které sem někdo otiskl těsně před tím, než definitivně zamrzlo.
„Budu razit cestu a ty půjdeš v mých šlépějích!“ prohlásil jsem rezolutně a vžil se           do představy, že vedu výpravu za polární kruh. „Aspoň teď mohu osvědčit vůdčí schopnosti,“ pokračoval jsem v myšlenkách samolibě. Vykročil jsem.
Nejprve se zdálo, že mne ledová krusta udrží a mých více než sto kilo ponese až              ke krmelci. Brzy jsem se měl přesvědčit, že jsem se hluboce mýlil, protože po několika krocích se led pod jednou nohou probořil, zatímco druhá noha zůstala nahoře, a to zcela nečekaně. Ztrácel jsem střídavě rovnováhu a chtěl jsem to vyřešit tím, že botami udělám v ledu hluboké otisky. Dupal jsem jako na přehlídce vojenského praporu a někde vynakládal k proboření značnou sílu, ale dosáhl jsem jen toho, že jsem v ledu zanechal jakési dolíky, které mému doprovodu žádnou oporu neposkytly. 
Ušli jsme sotva padesát metrů a řinul se ze mě pot, ačkoliv bylo něco kolem osmi          pod nulou a vál studený vítr. V hlavě jsem měl strategický plán, nejít do kopce, ale                po vrstevnici. I když tím ztratíme trochu času, nebudeme riskovat jízdu po břiše. Sotva jsme však dosáhli úpatí kopce a šli po mírně nakloněné rovině, několikrát jsem spadl jako splasklý měch. Měl jsem štěstí, že jsem si nic nezlomil a že mi Diana pomohla vstát.
Cestu, kterou bych za normálních okolností ušel za dvacet minut, jsme ušli za hodinu. Když jsem složil náklad na určené místo, vydali jsme se zpět a opět jsem vůdcovsky zavelel, že půjdeme lesní cestou po čerstvě vyjeté koleji traktoru a zkrátíme si tak předešlé utrpení. Byl jsem na svůj nápad patřičně pyšný jen do té doby, než jsme došli k místu východu z lesa.         Před námi byl svah, připomínající nakloněnou skleněnou tabuli.
Jeho jednolitost porušovaly jen zledovatělé stopy, které vytvářely jakési stupínky. „Při troše šikovnosti bychom se jich mohli zachytit,“ uvažoval jsem. Smůla tkvěla jen v tom, že stopy zde zanechal nějaký běžec, protože byly od sebe vzdáleny více než metr.
„Dej si pod zadek igelitku! Já si dám pod zadnici pytel a sjedeme to dolů!“ přerušila   Diana nekompromisně mé úvahy. Než jsem se stačil rozhodnout, co udělám, ihned svůj nápad realizovala. Ujela jen několik metrů a zastavila se o zmíněné stopy. Riskovala přitom, že si zadnici natrhne o ostré hrany šlápot. Když viděla, že váhám, rozčílila se a vykřikla: „Tak na co čumíš? S takovou tu budeme do večera!“
Opatrně jsem tedy nasedl na improvizovaný dopravní prostředek a odrazil se. Šlo to ještě hůře, než jsem očekával. Igelitka se mi ze zadku svezla a já brázdil led málem na holém pozadí. Snažil jsem se zachytit tašku, která skončila metr a půl po mé pravici, ale nešlo to. Vyskočil jsem proto jako ryba na suchu, která se snaží dosáhnout vody a než jsem se nadál, sjížděl jsem dolů po břiše. Stejně se vedlo i mé choti. Kdyby nás někdo v té chvíli pozoroval, umlátil by se smíchy.
Tašku jsem sice zachytil, ale to bylo vše, čeho jsem dosáhl. Byl jsem vzteky bez sebe a rozhodnut pokračovat po svých i s rizikem úrazu. Postavil jsem se na  nohy na jednom z výstupků a pak jako kamzík skákal z jedné stopy do druhé.  Vztek mi tentokrát paradoxně pomohl překonat obavy a zábrany. Za chvíli jsem dosáhl mírnějšího sklonu svahu a očekával Dianu, abych ji zachytil a poskytl oporu. Už ji skutečně potřebovala.
Po dvou hodinách jsme konečně mokří, utrmácení a vyčerpaní dorazili domů. Náš pejsek se líně protáhl na pohovce a zřejmě si pomyslel něco o dvou bláznech, kteří to v hlavě nemají v pořádku, když se v takovém počasí procházejí.
Měli jsme skutečně velké štěstí, že se nám nic nestalo. Hlavně Diana riskovala, že si ještě více poraní koleno levé nohy, kde měla prasklou čéšku a nebude moci chodit. Jestliže jsme každodenně přemáhali bolest postižených částí našich těl, přihlásila se nyní s mnohem větší intenzitou než obvykle. Vyvážil ji pouze dobrý pocit, že jsme posloužili hladové zvěři.
 
Antonín EŠNER
Ilustrační snímek František KŘENEK
Zpracování dat...