ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Legrácky

21  Leo VALA
I. Myslivci jsou většinou chasa veselá. Nestřílí jenom z pušek, rádi si občas vystřelí i z kamaráda. Ani já jsem k tomu neměl nikdy daleko. Velmi důležitou podmínkou k tomu, aby dotčený či dotčení různá ta šprťouchlata – třeba i s nahořklým úsměvem – snášeli, je to, aby sis uměl udělat legraci také sám ze sebe, a musíš se smířit s tím, že sám budeš občas sloužit jako předmět pobavení.
 V době, kdy se stal určitou módou chov divokých krocanů a jejich vypouštění do přírody, jsme připravili malou past na jednoho z kamarádů, v té době předsedu krajského soudu. Byl velmi svéráznou postavou. Bohužel, trpěl už z dob dětství určitým tělesným postižením, a snad proto se více věnoval myslivosti, i když stylem poněkud svátečnějším. Já jsem si toho vážil, to mi však nezabránilo v tom, pana krajského předsedu občas poškádlit.
A tak jsem tehdy od známého zemědělce odkoupil živého domácího krocana, stálo mě to sto davcet korun, ale klacek to byl pořádný. Na kus tuhé kartičky jsme výrazným písmem napsali: „Za co, soudruhu!“ a tuto kartičku jsme šetrně uvázali morákovi pod pravé křídlo. Pak putoval tento nešťastný odsouzenec k smrti do prodyšného pytle.
Na tehdy konaný hon v bažantnici Křemýž-Ohníč byl pozván krajský sudí. Při zahájení honu jsem všechny shromážděné myslivce upozornil, že se do honitby zatoulalo několik divokých krocanů a že odlov této královské pernaté zvěře se milostivě povoluje.
V předposlední leči vzal jeden z honců, vybaven patřičnými instrukcemi, pytel s ubohým domácím krocanem s sebou. Na představeném konci leče seděl v poli na své obligátní stoličce soudruh krajský předseda, já sám spolu s dalšími zasvěcenými poťouchlíky jsme v zájmu co nejlepší viditelnosti zaujali místa co nejblíže.
Při dotahování leče pověřený honec šikovně vypustil domácího krocana z pytle a ze skrytu nasměroval odsouzeného ptáka přímo na soudruha předsedu s pokřikem „Pozor, krocan!“
Soudruh předseda povstal a zaujal palebnou pozici. V té ho krocan zahlédl a rozběhl se, chudák, k němu očekávaje nějaký zob, jak byl zvyklý z rodného dvorku. Soudruh předseda pro jistotu dvěma dobře mířenými ranami krocana skolil.
S blahopřejným pokřikem jsme se po skončení leče seběhli k pyšnému lovci. Ten se jenom natřásal. Pojednou někdo nesměle upozornil: „Přátelé, to přece není divoký krocan, ten je domácí!“ Všichni jako by zkoprněli, já jsem v rozpačitém tichu tuhnoucího krocana obrátil na druhý bok a odhalil tak ceduli s nápisem: „Za co, soudruhu!“
Co vám mám povídat. Znechucený střelec si jenom odpliv. Ale nakonec se i v tomto případě ukázala pravdivost přísloví, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.
Na obvyklé poslední leči, konané na zámečku Dvojhradí, byl soudruh předseda tvrdě odsouzen za odstřel domácího krocana k pokutě padesáti korun a rád nerad musel zaplatit. Předpokládali jsme, že nakonec chutnou pečínku vydražíme. Když však k tomu mělo dojít, zjistili jsme dvě věci. Jednak že soudruh předseda náš kolektiv předčasně opustil. To konec konců nebylo až takové překvapení, poněvadž to, s ohledem na svoji poněkud přísnější manželku činil častěji. Horší bylo ale to druhé zjištění, že totiž toho krocana vzal s sebou. A tak ten uličník za pouhých padesát korun získal alespoň šestikilového krocana a já jsem přišel o svých poctivě a v dobrém úmyslu investovaných sto dvacet korun československých.
 
II.
druhý případ vyžadoval náročnější přípravu. Pojal jsem úmysl, nechat některého z prominentních lovců zastřelit vycpaného kňoura, pohybujícího se na kolejničkách. Jak to však v životě bývá, tento bohulibý zámysl se nepodařilo zinscenovat zcela podle původního záměru. I tak se však povedl.
Zhotovení kostry z latěk a upevnění kůže divočáka vycpané senem nebyl problém. V časové tísni se však nepodařilo tohoto kňoura zpochybnit. To musela nahradit dokonale propracovaná režie, svěřená známému lesníkovi Greplovi, kterému také nebylo nic lidského cizí. Jeho snaha byla podpořena vypsáním cílové odměny pěti set korun, pokud všechno náležitě klapne.
Tentokrát se konal hon na bažanty v Budyni. Jednalo se o hon tak zvaně esenbácký“. V rámci udržování dobrých vztahů jsme založili tradici, že každý rok byl jeden z pořádaných bažantích honů dán k dispozici vedení krajské správy SNB. My, lesáci, jsme zajišťovali na těchto honech záležitosti organizační, ale zvaní hostů, zajištění podstatné části potřebných honců a celé materiálně technické zabezpečení celé akce bylo na vedení krajské správy.
Hned během nastupování řady střelců k první leči jsem jen tak mimochodem prohodil, že v bažantnici se v poslední době potuluje ohromný kňour, ruší a dělá škody, a právě včera obeznal personál jeho čerstvé stopy. Nejrychleji na tuto udičku zabral přítomný ředitel pošt a spojů České republiky, který ihned ukazoval, že kromě běžných brokových nábojů má s sebou i jednotnou střelu určenou do brokovnic pro střelbu na zvěř černou.
To mi stačilo a ihned jsem se v duchu rozhodl: Tak chlapče, ten kňour vyjde na tebe. Pan generální si o to ostatně říkal, poněvadž vystupoval poněkud svrchovaně, jako by mu, jak se říká, lejno nesmrdělo.
Byl krásný zimní den, slunce pomalu přeměňovalo námrazu na větvích stromů v duhové kapky a blížil se konec honu. Jako zkušený průvodce a nabíječ doprovázel pana poštovního generálního ředitele lesník Grepl. V záhlaví leče byl předem za podsaditým smrčkem umístěn vycpaný kňour a nejzodpovědnějším úkolem lesníka Grepla bylo, přivést pana generálního na stanoviště a tam s ním manipulovat tak, aby kňoura neviděl, pokud nenastane ta pravá chvíle.
Nejbližší stanoviště jsem pochopitelně vyhradil svým nejlepším kamarádům.
Poněvadž jsem tehdy ještě nežil v tržním hospodářství, získali svá lukrativním místa bezplatně, dnes by určitě bylo vybíráno patřičné nemalé vstupné.
Když se tedy leč chýlila ke konci, příslušně poučení honci před stanovištěm pana generálního spustili pokřik: „Pozor, v leči silný kňour, táhne přímo kupředu!“
A to byl signál pro neschopného lesníka Grepla. Uchopil svého svěřence za rameno, strhl ho dva či tři kroky doprava, až bylo vycpaninu vidět, a sykl opakovaně: „Tam stojí.“
Nešťastného lovce popadla lovecká horečka. Lomcoval závěrem a lovil z kapsy potřebné patrony. Pak se mu přece jen podařilo přebít, zamířil a vystřelil. Podařilo se mu ve figuríně přestřelit hlavní nosnou laťku, kňour se v ohni zlomil a zmizel v suché stařině. Já jsem stál pochopitelně na prominentním místě v těsném sousedství a zvedl jsem varovně hlas: „Pozor v leči, je tam postřelený kňour, chraňte honce!“
Liberecký okresní náčelník Víťa, který jako střelec kráčel v řadě s honci a do věci nebyl zasvěcen, si vzal tuto mou výzvu nejvíce k srdci. Když došel na dohled ke zřícenině kňoura, nezdržoval se ani přebíjením zákonem požadovaných jednotných střel a vypálil z obou hlavní brokové rány, jen se z kňoura kouřilo. Ale poněvadž platí zásada „první koule, poslední brok“, byl úlovek přisouzen panu generálnímu poštovnímu řediteli. Dostal ohromný úlomek, trubači zatroubili, jak se patří, fanfáru. „Lovec“ však zřejmě moc spokojený nebyl, což dal najevo tím, že se závěrečné zábavy v místním závodním klubu nezúčastnil.
My ostatní jsme si zábavu nenechali zkazit a byla pěkná, včetně patřičného mysliveckého soudu. Jídlo i pití bylo dobré a v dostatečném množství. Hrál nám dokonce takový malý policejní šraml, a tak jsme si i trošku v kole zaskotačili a několika málo přítomnými obslužnými s doprovodnými soudružkami. Vzpomínám si, že jedna z nich mi trošku padla do oka, a když jsem s ní asi po třetí tancoval, přitočil se ke mně nenápadně jeden z tajných policistů, poklepal mi na rameno a zašeptal mi do ucha: „Tu nech, ta je ministrova.“
Zapomněl jsem se zmínit, že uvedeného honu se zúčastnil také tehdejší ministr vnitra České republiky Josef Jung. A poněvadž jsem ho měl a stále ještě mám rád, tak jsem pokyn tohoto tajného uposlechl. Možná v tom také trochu hrála roli obava, abych si předčasně nezničil kariéru.
Když už měla zábava končit a většina účastníků byla nalezlá v přistavených autobusech, nastal problém. Soudruh ministr předtím ve velice dobré pohodě zasedl za buben a přídavné náčiní, a ačkoli již ostatní hudebníci měli fidlátka sbalena, bubnoval a bubnoval a nenechal se od náčiní odtrhnout.
V této situaci mě krajský policejní náčelník Ota Sedlák požádal, abych s tím něco jako hlavní organizátor udělal. Napadla mě spásná myšlenka: věděl jsem, že soudruh ministr si silně potrpí na dodržování všech mysliveckých tradic. A tak jsem do sálu povolal zpět trubače s lesními rohy, ti zaujali předepsaný postoj a začali troubit slavnostní halali.
Soudruh ministr vyskočil jako srnec a postavil se do předepsaného pozoru. Mezitím přiskočili dva poučení příslušníci, bubny mu sebrali a odběhli s nimi do autobusu.
Pak už nic nebránilo tomu, abychom se všichni pokojně rozešli.
 
Ing. Leo VALA

Fotogalerie

Zpracování dat...