ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Moje Pošty - hájovny

28  Oldřich TRIPES
Když jsem byl přeložen v roce 1965 na Šumavu – mladíček málo přes třicet – byl jsem zvědavý hlavně na ten úplně nejzápadnější kout mého tehdejšího služebního okresu – na Stachy, Borová Lada a zejména na Kvildu. Na tu téměř centrální Šumavu, na Jezerní, Chalupskou a další slatě plné jelenů, tetřevů a tetřívků.
 Krajinou a přírodou jsem byl okouzlen, ale musím přiznat, že poněkud zklamán zanedbaností stavení, obydlí a budov. Stachy jsem znal z autobusu při jízdách za lyžováním na Zadov. Tam to bylo už tehdy hezké, i když pošta na náměstí byla spíše starou farou. Ale budovami pošt na Kvildě a v Borových Ladách jsem byl moc zklamán. Naivně jsem si asi představoval, že budou v pěkných chalupách podobných hájovnám.
Ačkoliv jsem při ustanovení dostal hlavní úkol vybudovat automatizaci veškerého telefonního provozu, který byl do té doby zcela manuální, při odjezdu z návštěvy těchto míst jsem si stanovil ještě druhý hlavní úkol – postavit na těchto třech místech nové pošty – kámen, dřevo, ve starém tamním horském stylu – prostě pošty „hájovny“. Takové líbezné horské poštičky.
U svých zástupců jsem se ale žádného nadšení nedočkal. Ten pro dráty mi řekl, že všechny investice nám budou dány určitě jen a jen na automatizaci telekomunikací a ten pro dopisy a balíky zabručel, že ty pošty tam stačí, jak jsou. Byl už obrostlý poštovním mechem a závějemi a myslel si asi – klučík jeden nám tu bude něco vymejšlet.
Já jsem to ale nevzdal.
 
– – –
 
     Při té své první návštěvě Kvildy jsem nemohl nezajít do hospody „U Krále Šumavy“. Snoubila se tu zvědavost a nostalgie spojená se známým filmem. A tam jsem ho spatřil poprvé – Vojtu Touška – populární a oblíbenou kvildskou postavu vousatého, tehdy ještě mladého hajného. Bodrého a kamarádského člověka a šikovného myslivce.
Okamžitě jsme si navzájem padli do oka. Vedle něho většinou sedící lesník Klíma byl velice slušný a uctivý pán, ale Vojta, rozjařený a veselý chlapík, který nikdy nehledal žádná vybíravá slova, stále mu to cukalo koutky úst, pro žádnou legraci nešel daleko.
Asi při druhém setkání jsme si začali tykat – toho mít jako průvodce na lovu, to by byl zážitek!
Dlouho mi to nebylo dopřáno, žádná povolenka k lovu od vimperského lesního závodu nedorazila. A když jsem se před jejím ředitelem ing. Šimečkem jednou zmínil, že bych potřeboval nějaké jelení shozy na lustr, brzy přijel do zasněžených Prachatic s obrovským pytlem shozů. Vysypal mi je v kanceláři na koberec a řekl, abych si vybral. Když viděl, jak se v tom bezradně přehrabuji, řekl, abych si to nechal všechno, a odešel.
Až další rok mi přinesl pozvánku na jelena nižší věkové kategorie a při té příležitosti jsem ho požádal, zda bych mohl lovit na Kvildě. Připustil to, a já se těšil na mého, tehdy už kamaráda Vojtu Touška.
Ale nebyl mi dopřán. Neměl jsem propustku za dráty do tehdejšího hraničního pásma, kde se právě nacházel Vojtův revír. Asi jsem neměl velkou důvěru tehdejších politických mocipánů okresu.
A tak mi byl přidělen jako průvodce nový mladý hajný Šmíd. Předpokládal jsem, že v jeho úseku směrem do vnitrozemí bude zvěře málo a s mladým lesníkem bez větších zkušeností to asi bude trvat dlouho, než budeme úspěšní.
Opravdu, tak jak jsem si vysnil lov na Kvildě, samozřejmě s Vojtou, to nebylo. Na zážitky a legraci skutečně chudé, ale copak lov jelena je nějaká estráda? Ani autem jsme nikam nejeli, šli jsme kolem kravína do lesa směrem ke Zdíkovu. Ale Zdíkov zůstal daleko. Nezkušený „hájníček“ mne ani nedovedl na žádný posed, na žádnou kazatelnu a po chvilce šoulání náhle ukázal do mlaziny. Nic jsem neviděl, dokud se jelen nepohnul, a hned jsem dostal pokyn ke střelbě. Musel jsem „z volné ruky“, a to já nerad. Všechno jinak, než jsem si představoval. Zvedl jsem kulovnici a vystřelil. Jelen po ráně prudce vyrazil vpřed, ale daleko neběžel. Po chvilce čekání jsme došli ke zcela zhaslému osmerákovi. Postáli jsme nad ním se smeknutými klobouky a mladý pan Šmíd mi poté při předání úlomku blahopřál k vynikající přesné ráně na komoru. Ale já jsem věděl své: To Pánbůh nebyl právě doma!
A Vojta? Ten šibal nedopustil, abychom spolu neslavili, stejně jako bych lovil s ním. Přátelství s lesníkem Vojtou kvetlo dál a při každé mé návštěvě Kvildy první zastavení bylo vždy v jeho hájovně hned na okraji Kvildy. Když nebyl doma, pozdravili jsme se s jeho milou paní, a když nebyl v lese, našli jsme ho určitě – inu „U Krále Šumavy“ –  nad půllitříkem.
 
– – –
 
     Borová Lada – tady jsem také chtěl postavit poštu – hájovnu, ale protože telekomunikace měly tehdy zelenou, dostal jsem prostředky na postavení panelových objektů pomocných provozů na Žernovické silnici za nádražím.
Vrcholila říje, stavy jelenů se pro škody v lesích začaly radikálně snižovat a já dostal povolenku – do Borových Lad. Brzičko ráno jsem dorazil do „Borovek“ před obydlí lesníka Vávry, jinak zetě naší poštovní doručovatelky paní Mikešové, a zažil jsem krásné ráno plné troubení, mrmlání a broukání, ale žádného z těchto paroháčů nám Hubert nedopřál. Ale ráno to bylo překrásné... a hned střílet? To by byl hřích. Měl jsem dovolenou, tak jsem navštívil ještě četné místní slatě, užíval jsem si překrásné a i trochu jiné šumavské podzimní až skoro zimní přírody. S hajným jsem se domluvil, že večer půjdeme znovu.
Ovšem ten den byla kolaudace nového objektu pomocných provozů v Žernovické a i slavnostní zahájení.
A tak dovolená nedovolená – musel jsem hodit flintu do trabanta a jet do Prachatic.
Absolvoval jsem slávu zahájení stavby, vrátil se do auta, které bylo celé zamlžené, plné jakési páry. Utřel jsem skla a dvoutakt se znovu rozjel do Borových Lad.
Naložil jsem hajného, dojeli jsme do lesů a začal opět ten vzrušující koncert, soutěž v síle troubení těch mohutných šumavských paroháčů. Silné troubení ze všech stran nám dovolilo se dostat snad až do středu dění.
Mezi mohutnými smrky kráčel zvolna silný nerovný dvanácterák. Můj doprovod chvilku váhal, ale pak mi dal hodně rozhodným způsobem pokyn. Všechno se dosud vyvíjelo tak slibně, že jsem trochu sebevědomě věřil i v úspěšný konec lovu.
Zažil jsem však obrovský šok, když jsem namířil...
Neviděl jsem nic – jen mlhu!
To zvláštní klima v uzamčeném autě vytvořilo mlhu i uvnitř puškohledu na kulovnici. Zmateně jsem se o něco snažil a lesník, který rychle pochopil situaci, šeptl, abych to zkusil přes mušku pod puškohledem. Sundávat ho – na to nebyl čas. Zkusil jsem to, ale i tam jsem už začal vidět tmu, však se také šeřilo.
Ještě jednou jsem se podíval na jelena nad puškohledem, mírně zbraň nadzvedl a zdálo se mi, že ho nyní pod puškohledem vidím, a tak jsem vystřelil... a chybil!
Jelen, viditelně zdravý, odběhl, nic neznačil, žádnou barvu. Poprvé jsem platil za chybenou ránu, stálo to jen stovku.
Tak neslavně skončil můj lov na jelena v Borových Ladách. To jsem byl asi právem potrestán v den oslavy stavby, která vznikla na úkor stavby pošty v Borových Ladách.
Samozřejmě, že mi umožnili reparát, ale pracovní zaneprázdnění mi to pak již celý podzim a pořátek zimy nedovolilo. Nemohl jsem se věnovat lovu jako v té době jistý ministr stavebnictví.
Až v polovině prosince, v předvánočním shonu,  jsem učinil jeden pokus a s panem Vávrou vyrazil v sobotu odpoledne směr Borová Lada, kde už ale ležel sníh. S žádným jelenem jsme se dlouho do večera nepotkali. Zato jsme se při návratu pozdě večer potkali na sněhové pláni s jezevcem, který asi ještě nešel spát, anebo již zimní spánek přerušil. Pan Vávra mě nabádal, abych si ho ulovil, ale nějak se mi nechtělo. Nakonec jsem ale střílel, a tak z Borových Lad nemám JElena, ale JEzevce.
 
– – –
 
A co ty zbývající vysněné šumavské „poštovní hájovny“?
Stavbu pošty na Kvildě se mi podařilo kupodivu dost rychle realizovat. Pomohla mi i tehdejší snaha o rozvoj cestovního ruchu. Zajistil jsem potřebné investiční prostředky, dodavatele okresní stavební podnik a projektant mi byl doporučen z Brna. Hned při první návštěvě mne ujistil, že jsme laděni na jednu notu, že i on chce styl šumavské chalupy. Ale opak byl pravdou, šel příliš do moderního pojetí, zejména tvarem střechy, a tak jsme dost bojovali a navzájem ustupovali a neustupovali... A jak to dopadlo se můžete podívat přímo na Kvildě.
A ještě jeden problém byl obtížně řešitelný – „snosy“. Možná, že mnohý čtenář neví, co to jsou na Šumavě snosy. To jsou takové kamenné hradby na okrajích lesů, kam byl lidmi snesen kámen z políček. Je jich po Šumavě hodně, je to vesměs hezký kámen, ale kámen úrazu byl v tom, že tyto snosy bývají často chráněny jako památka. A pan projektant chtěl ke stavbám používat právě jen a jen tento kámen. Nakonec se mi podařilo sehnat povolení úřadů pro OSP k těžení některých, asi méně významných snosů. A tak i pan projektant byl nakonec spokojen. Později byl takto kámen zajištěn i pro poštu Stachy, jejíž výstavba byla zdůvodněna současnou výstavbou automatické ústředny. Navíc byla snaha oba objekty rozšířit o rekreační zařízení pro zaměstnance z vnitrozemí, a tak se „šlo“ v obou případech „do štoku“, což na líbezných chaloupkách také dost ubralo. Nicméně, já jsem si svůj sen splnil, i když vlastně jen na 66,6 procent – bohužel. Vám, vážení „Borovoladští“, se tímto omlouvám. Nešlo to.
 
Oldřich TRIPES
Ilustrační snímky Jaromír ZUMR st., archív

Fotogalerie

Zpracování dat...