ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Předvánoční obnova

11  František ŠILD
Přišel čas vánočních svátků, čas, kdy se nad mnohým zamýšlíme a na mnohé myslivecké druhy, kteří už nás navždy opustili, s láskou a úctou vzpomínáme. Na svátky prožité v mládí spojené s loveckými zážitky, se vzpomíná zvláště dobře a nanejvýše často. Dnes, už to nevím přesně, snad někdy v sedma či osmatřicátém roce, těsně před svátky zamrzlo a napadlo nějakých pět centimetrů sněhu. V té době bylo na lesním velkostatku, kde jsem v tom čase působil, nepsaným zákonem, že po každé nové nadílce se šlo napřed na obnovu a teprve potom za lesnickými pracemi. Myslivost, a zvláště pak snižování stavů lišek, to bylo prvořadou záležitostí lesního personálu.
 V noci na dvaadvacátého prosince začalo opět sněžit i když ne mnoho. Byla dobrá krátká obnova. Ráno jsme si tedy podle nepsaných pravidel s otcem rozdělili úseky a vydali se obeznávat s tím, že se před polednem sejdeme doma a pak se uvidí, co bude potřeba podniknout. Liška podle obeznaných stop prošla honitbou pouze jediná, a to k sousedům, a tak jsem věnoval pozornost kunám.
     Vydal jsem se do příkrého svahu nad řekou, kde bylo mnoho starých dubů a lip plných otvorů od hnízdění datlovitých. A právě tam byla největší šance na nějakou skalňačku narazit. Velmi záhy se to potvrdilo a já jsem narazil na silnou stopu staré skalní kuny. Sledoval jsem ji asi dvě stě metrů, kde se k ní připojily další dvě, již  slabší stopy. Po další stovce metrů silná stopa skončila v mohutném vykotlaném dubu, dvě slabší pokračovaly středem stráně k lípě, která ve výšce asi patnácti metrů měla na východní straně otvor. Tam se obě kuny podle všeho ubytovaly.
     Spokojen tímto zjištěním jsem se vydal k domovu. Cesta od řeky vedla strmým úvozem a pak přešla v hřebenovou cestu. Ještě než jsem se dostal na hřeben, opět jsem narazil na silnou stopu kuny. Její sledování bylo snadné, stopa záhy skončila u mohutného dubu na malé planince. Terén se od ní na jednu stranu prudce svažoval k potoku, na druhou stranu k řece. Kuna došla k úpatí dubu, po kmeni se vyšplhala k otvoru po uhnilé větvi a ubytovala se v dutině kmene. Strom jsem obešel a zjistil, že jediný otvor je ve výšce asi šesti metrů nad terénem. Usoudil jsem, že vyklepat se kunu asi nepodaří.
     Když jsem dorazil domů, otec již na mne čekal. Na jeho dotaz po liškách jsem mu odpověděl, že byla jen jediná, a ta že přešla k sousedům. Konstatoval, že je to tak nejspíše dobře, neboť by se nepodařilo zajistit potřebný počet střelců. Začal jsem mu líčit své setkání se stopami kun. Dohodli jsme se, že odejdu na polesí, zjistím další informace o liškách a v případě, že žádná nebyla obeznaná, půjdeme na kuny.
     Tak se také stalo. Otec vzal pušku, já pořádnou sekyrku a jezevčíka Broka. Náš lov započal na nejvzdálenějším místě vysokou lípou.
      Otec zaujal stanoviště, aby měl dobrý výhled na otvor, já se postavil ke kmeni lípy a Brok zaujal vyčkávací pozici.  Pořádně jsem na strom zabušil. Prakticky současně mohutným skokem opustila otvor první kuna. Padl výstřel a bezvládně dopadla na zem. V mžiku ji následovala další kuna. Také tu otec trefil. Postřelená a barvící se vydala po svahu dolů k řece, kde byla na břehu kupa starých větví a asi třímetrový odřezek duté lípy. To bylo něco pro Broka. Když už ji měl téměř na dosah, vběhla do dutého kmene, kam se ale rozdrážděný jezevčík dostat nemohl. Když jsme s otcem došli na místo, pokusili jsme se silně barvící zvíře vyšťárat prutem, ale pro nerovnost kmene se ani to nepodařilo.  Postřelená kuna velice dobře věděla, že zůstat ve skrýši je její jediná spása. Zdravá by už asi dávno vyběhla ven.
     Chvíli jsme přemýšleli a potom přišel otec se spásnou myšlenkou. Poněvadž jsme byli na břehu řeky nad jezem, kde byla dosti hluboká voda, řekli jsme si, že kunu vypudíme vodou. Společnými silami jsme tedy kmen začali sunout na hladinu. Nebylo to tak snadné, jak jsme si představovali. Voda výřez nadnášela a situaci ještě komplikoval Brok, který skočil do vody a všemožně se snažil na kmen vyšplhat.
      Konečně jsme psa odvolali na břeh a za pomoci silné dubové větve kmen z velké části ponořili pod vodu. Kuně nezbývalo nic jiného, než skrýš opustit. Vyskočila na břeh a tam už její trápení ukončil čekající Brok.
     První fáze předvánočního lovu byla tedy za námi. S námahou jsme vystoupali příkrou strání k dubu, ve kterém se podle našeho přesvědčení ukrývala silná kuna. Zabušil jsem sekyrou do kmene co mi síly stačily. Slyšel jsem, jak se kuna v dutině pohnula, ale ven se jí nechtělo. Poněvadž měl dub otvor i u kořene, vyhledal jsem vhodný lískový prut, ten upravil nožem a pomalu začal zasouvat do otvoru.
      Šlo to přes ztrouchnivělé dřevo poměrně těžce, ale šlo. Zbýval ještě malý kousek, když už jsem si myslel, že prut bude krátký. Vtom se však vzduchem mihlo štíhlé kuní tělo a zaburácel výstřel. Otec byl opravdu dobrý střelec. Kuna dopadla na zem a ještě se v agónii stažila dostat k hromadě kamenné suti, kde hledala spásu. Už se jí to ale nepodařilo. Brok pohotově zmáčknul kunu v mordě až bylo slyšet praskání kostí.
     Cestou domů jsme se ještě zastavili u čtvrté kuny. Otec potvrdil můj názor, že zvíře ze stromu nevyženeme, a že bude nutná večerní čekaná. Doma jsme kuny stáhli a kožešiny dali sušit.
     Přiblížil se večer. Vzal jsem si sedačku, navlékl se do kožichu, na který jsem připevnil bílé prostěradlo a stejně tak kapesníkem ozdobil ušanku. Vypadal jsem tak trochu jako strašidlo, ale maskovací oděvy se tenkrát ještě běžně nevyráběly, to byla snad jen armádní výsada. Potom jsem se vypravil k dubu.
     Cesta byla dobrá. začalo přituhovat a vyšel měsíc. Na sněhu ozářeném měsíčním svitem bylo velmi dobře vidět a tak jsem v očekávání úspěšného lovu pomalu došel nad řeku k cílovému stromu. Co nejtišeji jsem zaujal místo ve skupince smrkového náletu v dobrém větru. Měsíc dub stále krásněji osvětloval a zvláště pak otvor, kterým kuna zákonitě musela do volného prostoru. Čekal jsem víc než hodinu, ale nic se nedělo. V údolí bublala zamrzající řeka a jinak byl naprostý klid.
     Čas běžel a já začal pociťovat stále citelnější chlad. Vyjasnilo se a mráz začal nabývat na síle. Pohlédl jsem na hodinky a zjistil, že už tak strnule sedím téměř tři hodiny. Začala se mě zmocňovat obava, zda-li kuna vůbec dnes svůj úkryt opustí a vydá se na lov. Seděl jsem a dál sledoval okno do dutiny.
      Uběhly další dlouhé desítky minut, když jsem konečně zaslechl zřetelný šramot. Zbystřil jsem pozornost. Asi po deseti minutách se v otvoru cosi pohnulo, ale opět nic. Snažil jsem se krotit svou nedočkavost. Konečně! V otvoru se objevila hlava. Zvážil jsem situaci a dospěl k názoru, že se nesmím pohnout, natož zvednout pušku a vystřelit. Ulovené zvíře by nenávratně spadlo do dutiny a bylo by ztracené. Bylo to správné rozhodnutí, neboť kuna pozorně jistila na všechny strany. Až poté hbitě sjela z kmene a dlouhými skoky se snažila dosáhnout úvozové cesty. Vystřelil jsem!
     Kuna zmizela v úvozu, ale v momentě se smýkla těsně přede mnou a chtěla prchnout do svahu nad řekou. Nepatrně jsem předsadil a vypálil podruhé. Ze země vylétl gejzír hlíny a sněhu. Kuna udělala přemet a zůstala ležet, jen několik metrů ode mne.
     Radost z úspěšného lovu byla pochopitelně veliká, ale jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že na tuto vzdálenost jsem nejspíše zcela znehodnotil krásnou zimní kožešinu. Ztuhlý mrazem jsem dovrávoral k místu, kde ležela usmrcená skalňačka. Když jsem ji zvedl ze sněhu potřísněného barvou, zjistil jsem ke svému překvapení, že je ale prakticky neporušená. A tak jsem se vydal na cestu k domovu.
     Aby byl předvánoční kuní příběh úplný musím dodat, že když jsem ji doma stahoval, zjistil jsem, že byla zasažena jen jedním jediným, dvou a půl milimetrovým brokem, a to do lebky. Štěstí ten den stálo na naší straně. Na tuto obnovu si vždy s příchodem Vánoc rád vzpomenu, byť už je to tolik let...
 
František ŠILD
Ilustrační snímky Jan Hlaváč
Zpracování dat...