ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Sázka o věnec buřtů

14  Eduard SVÍTIVÝ
Myslivce Přemka předcházela natolik skvělá pověst, až se sám před sebou i svým okolím styděl. Kolegové ho považovali za výjimečného střelce a neuvěřitelného stopaře, který obvykle střelenou zvěř nemusí dohledávat. A když už se to jednou za čas „čirou náhodou“ stane, tak si poradí sám, bez pomoci loveckého psa.
 Sám od sebe tato velkohubá slova nešířil a naopak se většinou snažil chovat skromně. Leč o jeho gloriolu se starali lidé okolo něj nebo ti, co ho měli tu čest osobně poznat.
   „Minule Přemek našel zhaslého divočáka až v kaňonu, zaklíněného mezi skalami. Ohaři předtím úplně ztratili stopu.“
   „A co barva? To ji nikdo neviděl?“
   „Ne, ten kňour barvil jenom chvíli. Pak přestal a zmizel. Všichni tam bezradně pobíhali a před setměním to vzdali.“
   „A on ho jako sám objevil...“
   „Jo, přesně tak. Druhý den ráno se tam vrátil a šel najisto.“
   „Aha, to je nějaká latina, ne?“
   „Ale vůbec ne. On už takhle našel víc kusů.“
   „Že jsem o něm ještě neslyšel?“
   „Tak se ho zeptejte. Tamhle ho máte...“
   Tonda nataženou rukou ukázal směrem k jednomu ze stolů v sále útulné vesnické hospůdky, kterou si na dva večery rezervoval místní myslivecký spolek. Pár lidí odjinud přijalo pozvánku na zítřejší lov a přijelo s předstihem. Poklábosit a popít. Byl mezi nimi i Přemek, jemuž dlouholetý parťák, ale i provokatér v jedné osobě dělal „reklamu“, o níž příliš  nestál.
   Slova o jeho dovednostech se ihned rozšířila a rázem z toho vznikla poměrně vyhecovaná debata. Na jejím konci se počáteční nevinné popichování a špičkování změnilo v uzenářskou sázku. A „věhlasný“ stopař se v ní ocitl v roli outsidera. Celkem logicky. Vždyť tu nebyl doma, moc dobře neznal zdejší terén a navíc proti němu stálo kvalitní plemeno barvářů. Přesto se jako malý kluk nechal strhnout a sám po chvilce navrhl velkorysé podmínky…
   „A to jako fakt nemáte psa?“
   „Ne, já ho nepotřebuji. Když střelím, tak trefím.“
   „Přece každý pořádný myslivec má mít psa.“
   „To asi jo. V tom případě patřím k těm nepořádným. Ale co při dosledech nevyčenichám já, tak to už nenajde ani ten pes.“
   „No, to bychom tedy chtěli vidět…“
   „Třeba se zítra naskytne příležitost.“
   „Tak o co?“                  
   „Co takhle, že až se nějaký kus ztratí a budu u něj dřív já, vezmu si domů trofej?“
   „Budiž. A když tam bude dřív pes?“
   „V tom případě mu koupím věnec buřtů!“
   „Dobře, ujednáno... Ruku na to.“
   „Jelito, kopyto, platí to,“ stvrdil sázku věčný šprýmař Tonda, načež objednal u hostinského plato malých panáků.  Ráno je čekal brzký nástup na naháňku, jejímž zlatým hřebem měl být statný jelen dvanácterák. Všichni se náramně těšili, jen Přemek byl celý nesvůj. Lamentoval a klel, do čeho se to zase nechal namontovat.
   Druhý den si od srdce přál, aby k té situaci raději nedošlo. Toužil po klidu a hon si chtěl především užít. Vždyť stačí dobře mířit, pozorně jít po barvě a případně zvěř dostřelit. Koneckonců i ti barváři vypadali na první pohled neobyčejně schopně.
   Jenže co čert nechtěl, již kolem osmé ráno se k němu donesla informace, že jakýsi Venca, jinak zkušený lovec, střelil zvěř jen naměkko. A zrovínka toho jelena, který se měl stát ozdobou výřadu! Ihned se proto vydali do tyčkoviny, kde byl dvanácterák naposledy spatřen…
   Když dorazili na místo a tamní šéf spolku uviděl Přemka s Tondou, výmluvně obrátil oči v sloup  a nelibě prohodil cosi ve smyslu: No, tihle dva kibicové nám tady ještě chyběli! Ostatní mu ale škodolibě připomněli večerní sázku a nikdo už z ní nehodlal vycouvat.
   „Jakým směrem odběhl?“
   „Tudy nahoru do těch skal… To abyste si vzal pořádné lano. Umíte se taky slaňovat?“
   „Ne, to nebude potřeba. Chcete jít se mnou?“
   „Ještě bych vám překážel.“
   „Tak se hned neškorpěte. Přece o nic nejde.“
   „No, to si nemyslím.“
   Po této krátké rozmíšce se Přemek vydal za jelenem. Parťáka Tondu zanechal svému osudu a plně se soustředil na stopy, chování psů a hlavně na svou intuici, jež ho nikdy nezradila. Jen jednou se nechal zmást a musel se vracet, ale od toho měl směrové zálomky  v místech, kde předtím našel barvu. Nicméně dvě hodiny uběhly a po střeleném kusu ani vidu, natož slechu.
   Neodradilo ho to. Párkrát zažil celodenní dohledávání, kdy pátrali v kruzích a psi už dávno šli po jiné stopě. A právě v takových situacích se musel spolehnout především na svůj mimořádný instinkt. I teď ho nezklamal. Pozoroval barváře, který zachytil stopu, ale po nějakých tři sta metrech se začal bezradně točit, načež odběhl jiným směrem.
   V tu chvíli ho to napadlo. Před ním se tyčil jeden z vysokých skalních výběžků a on si byl téměř stoprocentně jistý, že zrovna tam na hřebeni odešel jelen do věčných lovišť. Proto se vydal do příkré stráně. Nohy mu podklouzávaly na spadaném listí pocukrovaném sněhovými vločkami, až zcela vyčerpaný se po čtvrt hodině vyškrábal konečně nahoru.
   Jelen tam opravdu ležel a bohužel měl společnost. Vedle něj skotačil zrovna ten pes, který Přemka přivedl na myšlenku hledat právě zde. Pouze to oběhl a dostal se na vrchol z druhé strany. A jeden z nestranných myslivců potvrdil, že to bylo o fous středně velkého knírače. Stál totiž na protější skále a celý ten závod se zájmem pozoroval.
   V šachách se tomu říká patová situace. A na večerní hostině se k tomuto verdiktu přiklonila i narychlo svolaná komise. Zatímco Tonda argumentoval tím, že těžko lze poměřovat rychlost a obratnost psa s člověkem, a tudíž by měl být vítězem jeho kamarád, ostatní ve vzácné shodě vyřkli konečný ortel – remíza.
   „Náš pes byl sice na místě dřív, to je nepopiratelné, ale z morálního hlediska vyhrál tady pan Přemek. Tedy: Čest a sláva oběma vítězům,“ ukončil vzrušenou debatu šéf  sdružení a rychle zavedl řeč jinam. Nakonec se všichni tvářili spokojeně, loveckou akci oslavili a druhý den s výslužkou odcestovali do svých domovů.
 
 Eduard SVÍTIVÝ
Ilustrace Václav NASVĚTIL

Fotogalerie

Zpracování dat...