ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Vzpomínání na lovy se špringry (II.)

8  Vojtěch POLES
V chovu mých milovaných springerspanielů a také při lovu se velmi dobře osvědčila i moje druhá Lovka – vlastním jménem Vesna z Libockého dolu CS. Narodila se osmého března 1988 v chovné stanici zkušeného chovatele a poradce chovu pro ASS pana Ing. Františka Siladiho v Potštátě.
 Byla velice hodná, poslušná a ze šesti vrhů poskytla myslivcům dvaatřicet zdravých štěňat, která se všechna uplatnila při práci v myslivosti. Vzpomenout bych chtěl alespoň dvou jejích výborných potomků, jejichž osud se mne v prvním případě přímo dotknul, ve druhém případě zaujal natolik, že se o tom v následujícím v krátkosti zmíním.
     Prvním byl Gal od Prostřední skály. Pocházel z druhého vrhu, narodil se 5. 7. 1992, jeho otcem byl Astor od Belej. Byl plášťově černobílý, nejmenší z celého vrhu, přitom však nejživější. Jak se později ukázalo též velmi pracovitý, nebojácný a velmi chytrý a rozvážný. Již jako štěňátko si jej oblíbili můj vnuk Petr a zeť Vašek, tak jsem jim Gala daroval. Zeť jej dokázal, tehdy ještě jako adept myslivosti, vycvičit tak dobře, že z něj byl nejen výborný aportér a vynikající a spolehlivý „barvář“, ale dokonce výborný chovný pes.
     Vynikal obzvláště při dosledu jelení a černé zvěře. To, co on dokázal během svého krátkého života, bych nikdy nevěřil, kdybych toho nebyl v několika případech přímým svědkem. Jeho služeb jsem využil dokonce několikrát sám ve složitých situacích, kdy by si možná tak dobře neporadila ani jeho matka Lovka II.
     O složitém a náročném dosledu jelena, který po ráně nebarvil a bez dobrého psa by nebyl dohledán, jsem kdysi psal v časopise Myslivost. Poraněného jelena dokázal pes zadržet tak dlouho, než jej přišel lovec dostřelit. Toto dokázal několikrát. Vyprávět by o tom mohl také lesník ze sousední honitby. Jeden host z Brna tehdy střelil jelena na „zadní komoru“. Jelen nebarvil, tak přijeli pro zetě, zda by nemohl s Galem pomoci při dosledu. Nebudu popisovat podrobnosti, jen tolik, že Gal při složitém dosledu v obtížném terénu dokázal několikrát zastavit jelena, až konečně lovec ukončil jeho trápení.
     Když musel majitel Gala odjet na delší dobu do zahraničí tak mi řekl, že budu-li potřebovat, tak si ho můžu kdykoliv vzít na dosled. Nerad, ale musel jsem tak učinit hned příští týden.
     Tehdy za mnou ráno přijeli kamarádi z našeho mysliveckého sdružení, zda bych jim mohl s Galem pomoct „najít“ večer postřeleného jelena. Na nástřelu na pastvině U střelnice byla na slabém poprašku sněhu zřetelná barva. Stopa vedla k potoku na okraji lesa. Barvy na stopě ubývalo a za potokem již žádná nebyla. Nebyl tam pod stromy ani sníh, takže stopu nebylo možné sledovat a museli jsme důvěřovat pouze Galovi, který dobře věděl, proč a kam nás vede.
     Po delší chůzi lesem stále nahoru jsme došli až k seči zvané Zabijácká. Tušil jsem, že jelen v ní bude zalehlý. Postavil jsem z jedné strany našeho nejlepšího střelce. Já chtěl, stále vedený Galem, tiše a opatrně vejít do vzrostlé smrkové seče. Gal na jejím okraji pojednou silně zatahal za barvářský řemen, něco jsem zaslechl a asi patnáct metrů pod námi zahlédl jelena.
      Do smrti nezapomenu na ten jeho smutný a vyčítavý pohled. Několik vteřin jsme hleděli na sebe a mne vůbec nenapadlo, že by to byl ten postřelený. Po chvíli jelen vyskočil ze seče a pádil strání dolů k cestě. Bylo štěstí, že jsem stál tak blízko něj, neboť při vyběhnutí ze seče jsem viděl naprosto zřetelně, jak se mu při běhu „hází“ pod kolenem přestřelený přední levý běh.
     Vzniklou situaci bylo možné řešit pouze dvěma způsoby. Buď zajistit větší počet střelců, obstavit další seč, nebo část lesa, kde by mohl pravděpodobně zůstat postřelený jelen a potom se psem po stopě zahájit jeho dosled. Kde a jak sehnat rychle tolik myslivců, tehdy jsme ještě neměli mobilní telefony, přičemž úspěch akce by nebyl až tak jistý. Druhou možností bylo pokusit se jelena zastavit dobrým psem a dostřelit. Protože jsem věděl, co všechno Gal umí a co všechno již také dokázal, tak jsem to zkusil.
     Po vypuštění Gal běžel za jelenem a já za ním. Po chvíli hlásil jelena v jednom místě nad sečí U hrušky. Doběhnul jsem asi na osmdesát metrů od nich. Jelen se točil na místě, Gal na něj dorážel a přitom uskakoval a uhýbal parohům. Stále však držel jelena na místě. Pokusil jsem se vystřelit, ale chybil jsem. Jelen se po ráně znovu rozběhl a u seče nad chatkami U Fučíka jej Gal zastavil podruhé a znovu „točil“ na místě. Já běžel za nimi, přes ostružiny jsem zakopl a upadl. Když jsem k nim znovu doběhl na dohled, tak jsem udýchaný zamířil, vystřelil a opět chybil. Gal s jelenem byli totiž v neustálém pohybu tak, že nebylo možné dobře zamířit.
     Třetí zastavení jelena po této ráně bylo na konci chatek nad hraniční cestou se sousední honitbou. Když se mi za nimi opět podařilo doběhnout, opřel jsem se o strom a byl jsem si vědom, že buď nyní, nebo potom jelen zaběhne do sousední honitby. Opřený o strom jsem trpělivě čekal, až se ke mne jelen natočí komorou. Konečně, padla rána a padl i jelen. Když jsem k němu došel, Gal se na mne díval a já věděl, že mi chce říct: „Tak vidíš, přece jenom jsme to dokázali.“
      Když nás po delší době podle ran našel střelec, tak se ptal, po čem jsem pálil tolik ran. Když jsem mu ukázal jeho ránu na běh a předal úlomek, tak sebekriticky prohlásil, že to vlastně ani není jeho jelen, ale Galův. Tehdy měl pravdu. Takhle a podobně pomáhal Gal při dosledu postřelené spárkaté zvěře. Mnozí myslivci, kteří jako majitelé nebo vůdcové psů provádí dosled dobře vědí, kolik to často stojí námahy a jakou mají radost, když se to podaří.
     Při dosledu černé zvěře byl doslova „machr“. Jeho skutečně mistrovské kousky by se daly opisovat hodně dlouho.
     Dodnes si vyčítám a velice mne mrzí, že vlastně mojí vinou byla předčasně ukončena jeho nadějná lovecká a hlavně chovná kariéra. Úspěšně nakryl dvě chovné feny. O tom, jak a proč byl předčasně ukončen Galův život, si rovněž mohli čtenáři Myslivosti přečíst podrobně v mé stati Poslední dosled. Pro připomenutí ji přetiskujeme i v těchto Mysliveckých zábavách. Je to nejen zajímavý a smutný příběh, ale především poučný v tom, jak také někdy mohou zbytečně „skončit“ lovečtí psi.
     Druhým potomkem Lovky II. byl Igor od Prostřední skály. Pocházel z pátého vrhu. Narodil se 12. 7. 1995, jeho otcem byl CACIB Aris Tarka. Igor zdědil po obou rodičích výborné lovecké vlastnosti a mladý myslivec Martin Prachař z Rohle z něj dokázal vycvičit výborného poslušného a pracovitého psa.
     S oběma jsem se každoročně setkával na honech na drobnou zvěř a natláčkách  na černou zvěř v honitbě Mysliveckého sdružení v Klopině. Jeho dobrou práci při hledání a aportu drobné zvěře jsem viděl několikrát sám na vlastní oči, o úspěšných dosledech postřelených divočáků v Rohli i v Klopině jsem se často doslechl nejen od Martina, ale i jeho kamarádů. Igor poslední léta neslyšel, neviděl, ale stále s výborným nosem úspěšně dohledával a hlásil dokonce i zhaslou dohledanou zvěř.
     Z dobrých výsledků jeho práce jsem měl samozřejmě radost i já. Igor poctivě pracoval až do věku patnácti let. Dnes pracuje Martin s dalším nadějným špringrem. Přeji mu, aby s ním byl spokojený a dokázal s ním to, co předtím s Igorem od Prostřední skály. To přeji nakonec také i všem ostatním majitelům loveckých psů.
 
Vojtěch POLES
 
                                                                                     
 
 

Fotogalerie

Zpracování dat...