ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

„Zadrátovaný“ březnový jelen

22  František BURIAN
Podle starých a ustálených tradic by naše vyprávění mělo začínat chválou jarních podvečerů, kdy každý ušlechtilý myslivec někde v krytu lesa čeká, až se na obloze rozsvítí první hvězdička a krátce potom se ozve to známé „kvor, kvor“. Nikdy jsem neměl v lásce ty příliš poeticky založené myslivce, kteří hlavně jen pro obdiv znali vyjmenovávat, a to česky i latinsky, známé slučí neděle, od Reminiscere až po Qusimodo geniti. Obyčejně plýtvali chválou těch jarních přírodních jevů a toužebně očekávali návrat „prvních poslů jara“, našich „dlouhozobek“ či „tajemných krásnooček“, tedy sluk lesních. Jakmile se pak ukázaly, byly přivítány - prachem a olovem. A bylo po jarní poezii...
Náš příběh se týká března roku šestačtyřicátého. Tehdy jsme, četa náhradních záložáků, obsadili hostinec ve Zlatém Kopci v Krušných horách. Úkolem naší jednotky bylo střežit část úseku státní hranice, trasy Boží Dar - Český Mlýn. Je třeba říci, že svoje povinnosti jsme brali skutečně velmi vážně, protože odsun Němců nebyl ještě dokončen a v pohraničních lesích se občas vyskytovaly i skupinky, jak se tehdy říkalo, záškodníků. Pravidelné pochůzky jsme konali vždy po osmi hodinách, lesními porosty, kde ještě ležely zbytky sněhu, podél státní hranice. V četě jsme byli dva lesníci, a tak jsme byli často žádáni o vyprávění o lesích, zvěři a podobně. Nenasytným a zvídavým posluchačem byl Karel, pravý plzeňský „šlengr“ v tom nejlepším slova smyslu. Karel si mě oblíbil, a tak jsme často hlídkovali spolu.
Jednou, krátce po poledni, tak jdeme vysokým smrkovým porostem s vtroušenými, ještě bezlistými buky a hojným, hlavně smrkovým podrostem nestejné výšky. Co jsem tak prohlížel les, zazdálo se mi, že se v jedné skupince podrostu něco pohybuje. Zastavil jsem pokynem ruky svého společníka, ukázal mu nyní už dobře patrný pohyb a oba jsme očekávali věci příští...
Nečekali jsme dlouho. Z podrostu vystoupil jakýsi přízrak, který jsme nemohli pro značnou vzdálenost i mlhu hned rozeznat. Přízrak, jak jsme jen pozorovali, se jakýmsi kývavým a klopýtavým způsobem pohyboval zřejmě velice obtížně vpřed. Naším štěstím bylo, že jsme stáli v dobrém větru a že jsme se mohli přiblížit až asi na sto metrů. To jsme již poznali, že domnělý přízrak je, či spíše byl, jelen. Šel, či vlastně klopýtal tak, že pravý přední běh měl nejméně třicet centimetrů nad terénem a jeho každé došlápnutí doprovázel skloněním hlavy. Můj společník hleděl na jelena, kterého viděl poprvé v životě, jako na vidění. Když pak jelen doklopýtal až na světlejší místo v podrostu, Karel se neudržel a aniž bych mu v tom mohl zabránit, vystřelil... Jelen se poslušně složil a po chvíli zhasl.
Co jsme pak viděli, bylo otřesné! Jelen měl paroží šesteráka propletené uzly drátu, celou hlavu, krk i přední část těla včetně pravého běhu zapletenou rovněž do měděného pět milimetrů silného drátu, zřejmě pytláckého oka. Obě pučnice a první krční obratle byly drátem odřeny až na kost. Drátu měl na sobě namotáno téměř čtyři metry! Jen velmi těžko si lze představit, jaká muka a jak dlouho jelen snášel. Není třeba připomínat, že ve zvěřině byl značně vychudlý.
Jelena jsme potom společně vyvrhli, a protože se přiblížil čas střídání hlídek, šli jsme domů. Ve vesnici působil již hajný státních lesů - jako první český osídlenec - se kterým jsme se brzy spřátelili, a tomu jsme naše setkání s jelenem i jeho konec oznámili. Hajný znal dobře naši stravovací situaci, a proto asi rozumně rozhodl, abychom zvěřinu spotřebovali v naší kuchyni a že případ oznámí sám polesnému.
Ještě před večerem jsme se tedy znovu, tentokrát se dvěma pomocníky, odebrali na místo lovu a jelena donesli domů. I náš hajný přijal jednu jelení plec - za ochotu a laskavost.
Druhý den již dopoledne voněla celá hospoda příjemnou vůní upravované zvěřiny. Tady ovšem musela odborně zasáhnout naše „domácí“ hostinská, sice německá, ale česky mluvící a přátelská i ochotná žena. Když se už blížil slavnostní oběd, lovec Karel, který z dlouhé chvíle civěl z okna, najednou zvolal: „A sakra!“ Shodou okolností přijel na kontrolu naší jednotky velitel roty, záložní nadporučík, civilním zaměstnáním učitel. Po jeho příchodu, povinném hlášení a jeho následném údivu nad libou vůní, jsem ho stručně informoval o celé události.
Po společném obědě, který probíhal v opravdu srdečném a přátelském duchu, se pan nadporučík zamyslil a posléze pravil: „Já vás musím, chlapi, za to co jste provedli, stejně nějak potrestat. Já jedu v sobotu domů, za rodinou a moje maminka má narozeniny. Zabalte mi tedy kýtu, abych jí něco dal k těm narozeninám.“
Jeho žádosti jako trestu bylo pak ochotně vyhověno.
Trofej si podle našeho návodu upravil lovec Karel, a když přišel čas, odvezl si ji s sebou do civilu.
 
František BURIAN
Ilustrační snímek Táňa Koudelková
Zpracování dat...