ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Bez výstřelu

27  Zdeněk ŠÍBR
Jaro bylo v plném proudu, příroda se oděla do nejkrásnějšího pestrobarevného hávu, vzduch byl prosycen vůní nejrůznějších květů a všude byla krásná, jemně zelená barva mladých lístků a trav. Přiblížil se každoročně dlouho a netrpělivě očekávaný odlov srnčí zvěře. V sobotu samotného šestnáctého května, byl krásný, bezoblačný den. To je období, na které se těší po době půstu každý myslivec. I já jsem se samozřejmě připravoval a těšil se po dlouhé zimě a březnově dubnových plískanicích do mateřské honitby.
Nebylo tedy divu, že jsem toho „svátečního“ dne od časného rána seděl ve své kazatelně. Neměl jsem sice ještě žádného lovného srnce obeznaného, ale na druhé straně ještě stále probíhalo vymezování teritorií dominantních srnců, a tak se často stalo, že silnější srnec hnal mladíka bezhlavě přes pole, louky, meze, nemeze. Právě před týdnem mně až pod kazatelnu přihnal nádherný šesterák starého zpátečníka, možná svého otce.
Sobotní ráno se ale nic podobného neopakovalo. Když mě sezení dost omrzelo, rozhodl jsem se pro drobné dokončovací práce na kazatelně. Chtěl jsem ještě doladit pobíjení obvodu a opravit trochu zateplení. Občas jsem samozřejmě při práci mrknul na okolní terén nebo dalekohledem zkontroloval vzdálenější místa. Právě při takovéto letmé kontrole jsem najednou zaregistroval, že po stráni zhruba sto metrů od kazatelny sestupuje šikmo kus srnčí zvěře. Stráň byla již několik let nesečená, stařina vysoká, stále nebylo vidět, o jaký kus zvěře se jedná. Na chvíli jsem ale přece jenom uviděl hlavu srnce. Paroží vysoko na slechy, prostě tabu kus.
Odložil jsem dalekohled a věnoval se dál své práci. To, že při řezání a pobíjení dělám rámus, mi moc nevadilo, v tu chvíli pro mě lov nebyl prioritou. Po hodné chvíli jsem pohlédl znovu směrem ke stráni. Srnec popošel za tu dobu jen o pár metrů. Právě, když jsem znovu přiložil dalekohled k očím, udělal tři čtyři kroky. Připadalo mi nějak divné, jak našlapuje. Teď stál pod strání, právě na hraně pole, kde je stařina nejvyšší. Byla mu vidět jen hlava a já se opět věnoval své práci. Po delší chvíli jsem práci dokončil, sbalil nářadí a chystal se sestoupit z kazatelny. Poslední kontrola okolního terénu - nikde nic. Pohlédl jsem směrem ke stráni se srncem. Ten na hraně pole zalehl. Ale jak divně leží? Ne jako srnčí, s běhy pod sebou a vztyčenou hlavou, ale spíš jako kocour u kamen, na boku a s divně položenou hlavou.
Jindy bych se snažil nenápadně zmizet, abych zvěř zbytečně nerušil, i když se to někdy nepovede. Ale tentokrát mě zvědavost vedla rovnou pod stráň. Podvědomě jsem čekal, že srnec vypálí a počastuje mě obvyklým „boh“. Stále bylo ticho, už mi zbývalo jen pár metrů. Potom jsem uviděl na krku a pleci srnce velké odřeniny a slepence srsti a barvy. Z kazatelny jsem toto vidět nemohl, neboť srnec mi ukazoval zdravý pravý bok. Srnec, v tu chvíli už evidentně zhaslý, ležel na pravém boku, hlavu nataženou dopředu. Po bližším ohledání jsem usoudil na srážku s autem. Od místa nálezu je to k silně frekventované silnici zhruba pět set metrů.
Srnce jsem vyvrhnul, plíce měl zalité barvou, několik žeber zlomených a roztříštěných. S takhle těžkým zraněním se nešťastný srnec vlekl zřejmě od uplynulé noci. Bylo mi ho líto nejenom pro bolest, kterou musel prožívat, ale i proto, že to byl srnec nadějný. Na dva až tříletého srnce měl paroží nezvykle vysoké, trochu na úzko postavené, kratší výsady, zato bohaté perlení a dvoupatrové bohaté růže. Na takovéhoto krasavce myslivec zbraň nezdvihne. Trochu jsem měl problém, mám-li založit plombu, neboť jsem kus neulovil. Na druhé straně, případná kontrola by mi nemusela uvěřit, že se jedná o nález. Nakonec jsem se rozhodl plombu nezaložit, spoléhaje na rozumný přístup případného kontrolního orgánu.
Když jsem po hodince otevřel zadní dveře mého auta u našeho mysliveckého hospodáře, se slovy „…mám srnce“, ten při prvním pohledu na paroží zbledl a zmohl se jen na „…tak tohle snad ne“. Uklidnil se až po bližší prohlídce kusu a po vylíčení celého příběhu. Při preparaci trofeje jsem dále zjistil, že srnec měl zlomeninu na zadním oblouku spodní čelisti.
Toho jara to byl bohužel již třetí nález chovného srnce v naší honitbě. Dva předchozí případy byly zřejmě důsledkem vzájemného souboje, na který oba aktéři zřejmě doplatili. Místa nálezů byla od sebe vzdálena jen nějakých sto metrů. Jeden měl bodnou kuželovitou ránu na hřbetě, pronikající až do jater a ulomenou přední výsadu na pravé lodyze paroží. Druhý proraženou lebku pod levým světlem a v ráně zlomenou výsadu parůžku.
I přesto, že jsem srnce neulovil, patří mezi mé nejkrásnější trofeje a jeho pohnutý konec k nejemotivnějším zážitkům, které jsem dosud v přírodě prožil. Je smutné, že střetů zvěře s vozidly na silnicích každoročně přibývá a my nemáme příliš mnoho prostředků k tomu, abychom tomu zabránili. A tak, žel, podobné příhody nezůstanou ojedinělými, nejen v naší honitbě.     
 
Zdeněk ŠÍBR
Ilustrační snímky Pavel Scherer

Fotogalerie

Zpracování dat...